Každý příběh jednou začíná a jednou taky končí. Před dlouhými patnácti lety vznikl v českém rapovém prostředí label, který se zásadním vlivem podílel na jeho vývoji a nabídl celou řadu releasů, na které ani po letech prach neusedl. V popředí toho všeho bylo trio, mnohými označováno jako vládci Prahy a nekorunovaným praotcem žánru Michalem Opletalem. Pod hudebním pseudonymem Orion ušel cestu, která vykazuje nesmazatelné hity, ale i průměrné či podprůměrné příspěvky. Nyní mi na stole leží třetí pokračování titulu „Teritorium“, které je zároveň posledním diskem zmíněné stáje Bigg Boss. Jedná se o náležitou tečku za touto kapitolou a trilogií nebo výsledek nahrává jen do karet zlým jazykům?
Nikdy jsem nechodil dlouze kolem horké kaše, a proto není na místě zde diplomaticky kličkovat a jen rekapitulovat zásluhy. Na jedné straně chováme respekt k persóně, která toho má za sebou opravdu mnoho, na té druhé je ale možné registrovat dlouhodobě hudební přešlapy, které nelze jen tiše přehlížet. Orion nikdy nebyl technický akrobat, slyšel jsem již názory, že měl jen štěstí na svou dobu, ale při poslední desce PSH jsem si ve skrytu duše říkal, že by se mohlo blýskat na lepší časy. Po jeho přítomnosti na singlu „Razia“ od Cut Dema jsem dokonce hovořil o jedné z nejlepších slok za dlouhé roky. Vybičovat se k úspěšnému završení trilogie, jejíž předešlé dva díly patří nesmazatelně do zlatého fondu tuzemského rapu, se však nepodařilo.
Orion je dnes už spíše jako Snopp Dogg. Doby, kdy chtěl posouvat hranice, jsou pryč a nikdo už asi ani nečeká, že by si chtěl vzít zpět korunu a žezlo. Jednoduše pryč, dělá si co chce a koho to baví, ten si na jeho věci zatrsá. Jeho předešlé sólo „Noční vidění“ z roku 2014 nabízelo hutnější obsahovou stránku, ale na druhou stranu o něco lehce menší stravitelnou formu. Světlých momentů bylo více jako například „Neuč Vorla lítat“, „Kurvy chlast a chlebíčky“ či „Zkus chodit v mejch botách“.
Kvituji sympatické vnímání reality, kdy Orion již vyklidil místo ostatním a ambice staví až na vedlejší kolej, ale bavit se rapem musí také přinést i opačný pól, tedy bavit i koncového zákazníka. Sice si nehraje na „number one“ aktuálního zájmu publika, ale možná až trestuhodně ignoruje i kritiku jeho dlouholetých fanoušků. Trochu mě to zaráží, když na jedné straně ve skladbě „Co se nelíbí“ skloňuje, že se ho kritika dotýká, ale pak jakoby úzkým pohledem nakráčí do studia a udělá pravý opak. Slyšel jsem tvrzení, že PSH tvoří hudbu, která se nemusí líbit hned, ale léty zraje jako víno, ale bohužel i v tomto případě je to jen pár položek z tracklistu.
Až přehnaná snaha generovat unikátní flow a neotřelý projev na „Teritoriu 3“ sklouzává k něčemu, co mi nejde přes uši. Musím na druhou stranu uznat, že to kompenzují refrény, které zde mají úderné a chytlavé momenty. Tak nějak se ale nemohu ubránit dojmu, že největším tahounem tohoto releasu jsou přizvaní hosté. Nátlaková flow ve skladbě „Vidiek“ začne nudit již i třetího poslechu, z druhé strany tracklistu věc typu „Dej mi soul“ je jeden z nejotřesnějších otevíráků, co jsem v poslední době slyšel. Otevřeně přiznávám, že i úvodní singl „Famous“ nebyl nejlépe zvoleným lákadlem na celý artikl.
Supa předvedl standard a přispěchal s léty prověřenou kvalitou, Strapo pak experimentuje s hlasem, že je až nemožné jej na první signální rozpoznat. Maniak prokazuje svůj status černého koně této stáje, stejně tak se příspěvek podařil i Vladimirovi 518. Velký rozdíl v technické zdatnosti pak demonstruje mladá krev, nejen Pain se Strýcem Norym a Sofianem Medjmedjem, ale i součástka Milion+ NikTendo. Vítána je účast i Čistychova či vokálových refrénů od moderátorky České televize Zuzany Tvarůžkové.
Asi nejsilnějším momentem této desky vnímám synergii ve věci „Co se nelíbí“, která skýtá lásku i pravdu. Chytlavé refrény vykazují skladby „Život ve hvězdách“, „For my people“ či „City Cowboy“. Četné odkazy na staré časy mi připomínají filmový titul „Sněženky a Machři“, kde první díl fungoval na výbornou, ale následnému pokračování již docházela šťáva a profitoval především z recyklovaných nápadů. Nemohu upřít Orionovi jeho čitelný rukopis a fakt, že jako on nikdo další na scéně není, ale jak bych řekl i u některých hráčů z Ďolíčku, svá nejlepší léta už má za sebou.
„Teritorium 3“ je sympatickou sondou do letité pivnice i pražské kavárny. Ve prospěch autora hovoří bohaté zkušenosti a zásoba historek a vzpomínek, které může ve svých skladbách otisknout. Kamenem úrazu je ale mnohdy hudební zpracování, které se chce za každou cenu odlišit, až to občas tahá za uši. Prakticky celý rok jsem se domníval, že „Velký průser“ vzejde jen z Brna od DJe Opii, ale možná tomu tak není. Já osobně bych se asi neuchýlil označit tento disk za odpad, ale rozhodně bych se nebál použít větu: „Padá hvězda, něco si přej“. A já si přeju, aby tento disk nebyl poslední tečkou v kariéře Oriona a momentem, jak na něj budu, stejně jako mnozí, vzpomínat. Naděje umírá poslední, stejně tak i možnost, že se po čtyřicítce nevybičuje k dílu, které bude opět definovat.
5/10
