Sdílej
Patří mezi staré vlky, ale rozhodně nikoliv do starého železa. Léta je věrný boombapu, ale rozhodně nemá zpátečnické názory. Jisté je ale to, že česká rapová scéna by bez něj byla o mnohé ochuzena. Například je nejznámějším tuzemským rapperem, který se na stagi nikdy nestyděl šišlat. Majitel celé řady skladeb, jejichž pasáže zlidověly a díky svému nadhledu a smyslu pro humor přeskočily hranice žánru. Kato je po dvou letech zpět, s novou deskou „Made in strašnice“ a na jedné z jeho koncertních zastávek jsme jej odlovili na kus řeči, abychom zjistili co je nového i starého, ale taky prostě jen tak, abychom zjistili, jak se oba máme…
Na tvém instagramovém účtu se stále častěji objevují obrazy, pod kterými jsi podepsán jako autor. Kdy vznikla ta vášeň a zapálení pro tuto věc? Jestli se nepletu, tak jsi v minulosti k pražské graffiti scéně nepatřil a malování jako takové bylo tedy dlouhá léta skrytým talentem…
Máš pravdu, že nepatřil, protože jsem na graffiti nebyl nikdy moc trpělivej. Vyzkoušel jsem si to, ale nikdy jsem nedokázal dělat ty rovný linky… spíš než graffiti jsem se tenkrát pustil do rapu. Maloval jsem ale průběžně tak nějak celej život, ale na plátna moc ne. Když jsem byl malej, tak jsem chtěl bejt autodesigner, proto jsem měl k tomu nějaký ten vztah. Až když jsem pak potkal Chorra, tak jsem u něj doma začal malovat, protože je to prostě magor. (smích) Je to asi rok, co jsem se tomu začal věnovat víc, asi za to může covid.
Tvé obrazy mnohdy na lidi mluví a disponují vtipnými dvojsmysly. Je to záměr, se kterým vznikají?
Asi jo, protože já neumím moc dělat abstrakci. Většinou mám potřebu do toho cpát nějaký moudra, stejně tak jako v muzice. Asi to bude nějaký můj povahový rys.
Máš v plánu třeba do budoucna nějakou vernisáž, popřípadě jsou tvá díla pro fanoušky k mání? Na kolik si svých obrazů ceníš v řeči zelených kapříků?
Většinou je to na domluvě. Já cenu říkat neumím, takže to je spíš o tom, na kolik si toho kdo cení a na co má peníze. Zatím se mi ale nestalo, že bych někoho odmítnul, protože by mi nabídl málo. To spíš já sem to dal za málo peněz. (smích) Co se týče vernisáže, tak několikrát už to bylo na spadnutí, nicméně to vypadá, že první by mohla být někdy na konci září v Českém Krumlově. Ale kdo ví, co bude… třeba jednou ano, ale to už mezitím budou všechny obrazy ve světě, takže je pak budeme pracně shánět.
Když bych se vrátil ještě ke tvému Instagramu, tak mě tam zaujala ta početná sbírka alb. Jakou rychlostí to ročně roste a můžeš se pochlubit nějakými kusy, které pro tebe mají zvláštní význam?
Já to sbírám průběžně už někdy od raných devadesátých let. Ročně to přibývá zhruba o tolik, kolik se vlastně vydá dobrých desek. (smích) Samozřejmě jsem ještě dohledával starší věci, které jsem chtěl mít. Díky Discogs už jsem ale asi sehnal všechno, co jsem chtěl mít. S tím asi souvisí i ten nejúchylnější nákup, což byl tady jeden singl od Fat Joea „Watch The Sound“, kde je Beatnuts remix, kterej jsem měl strašně rád a on ten singl nikdy nevyšel kromě pár kůsů pro pár rádií v Americe. Tak se mi podařilo ukecat jednoho týpka na Discogs za 575 dolarů.
Jsi zároveň i lovcem podpisů na ty originály? Obrážíš koncerty ve snaze ulovit autogramy?
Když se ta příležitost naskytne, tak si to podepsat nechám. Nejlepší varianta je, že si to CD koupím rovnou na tom koncertě, třeba jako v případě Pete Rock & C.L. Smooth. Tam jsem si koupil reedici jejich první desky.
Kdysi dávno jsi pro Bbarak psal a jedna z tvých prvních recenzí byla na Eminema, kterému jsi věštil zářnou budoucnost. Nechybí ti tato verbálně tištěná disciplína, ve které jsi čtenářům rozšiřoval obzory? Je možnost, že bys to pero zase oprášil?
Jo Eminem by mi měl posílat procenta. (smích) Nějakou další recenzi klidně udělám, ale museli byste mě popohánět, zaúkolovat mě. Já se za novináře nepovažuju, ale v dobách, kdy tu o tom skoro nikdo nepsal, tak jsem měl tu tendenci to dělat. I když jsem psal do Bbaraku docela dlouho, tak jsem to vždycky i tak dopisoval třetí noc po uzávěrce. (smích) Affro tam seděl do rána a já to pod jeho dozorem psal. Ono to bylo vlastně tak, že jsem měl chuť informovat lidi, ale v momentě, kdy přišli jiní, tak jsem byl nakonec rád, že to po mně převzali. Neměl jsem na to tolik času a recenze jsem nikdy neměl moc rád, protože sám vím, jaký to je, když někdo napíše špatnýho na tvou desku.
A recenze na desky Prago Union čteš? Dotýká se tě nějak případná kritika a bereš si ji k srdci jako zajímavé postřehy, na čem lze zapracovat?
Jasně, vnímám je. Snažím se přemýšlet nad každou výtkou na naši adresu a nejdřív se zamyslet, zda na tom opravdu něco je. Kritiku si neberu osobně, naštěstí se moc nedějou špatný recenze od tý doby, co je Prago. Musíš prostě nahrát dobrou desku, abys z toho pak nebyl rozhozenej. Občas tam je třeba cejtit, že to ten recenzent neposlechl celý nebo tam má faktický nesmysly, což mi pak přijde trochu škoda.
Nedávno se objevila skladba „Jediná vteřina“ s Barborou Polákovou k dokumentu „13 minut“. Jak velké vystoupení z komfortní zóny pro tebe znamenala tato věc, případně zvolený outfit v klipu? Jednalo se o tvůrčí výzvu, nebo sehrála svou roli také výše odměny?
Já jsem tam vlastně jenom jako host, ale Bára k tomu přistupovala celou tu dobu tak, že jsem jako jeden ze tří. My jsme se zřekli jakýchkoliv peněz za tu písničku, výměnou za to, že na to natočí klip. Ve finále jsme za to tedy nedostali nic. Báru tenkrát oslovili, jestli by neudělala písničku k tomu dokumentu a ona oslovila mě, jestli bych to neudělal s ní. Jsem hrozně rád za ten klip, který rozhodně nestál málo, když si vezmete, že tam byla pronajatá dálnice a tak. Baví mě, co Bára dělá a zajímalo mě, co je zač. Byla to skvělá zkušenost pro všechny. Natáčení v sáčku pro mě nebyl problém, i když se v tom často blbě dýchá, ale přesto, že to bylo asi poprvé od maturity, tak to bylo v pohodě. Já prostě vím, že mi sáčka slušej. (smích)
Především za velkou louží některé tváře z rapového průmyslu časem přešli i na filmové plátno. Máš i ty větší ambice tímto směrem? O jaký druh filmů bys měl třeba zájem?
Což o to, nebránil bych se tomu. Jednou už jsem si zahrál v projektu „Čistá práce“ díky Honzovi Prušinovskému. Bylo to v rámci cyklu, který se jmenoval „Nevinné lži“. Tam jsem si ale zahrál spíš sám sebe, takže bych si chtěl určitě zkusit zahrát někoho jinýho, zkusit nějakou roli. Žánr bych asi nepreferoval, ale záleželo by na příběhu. Je mi to tedy asi jedno, jaký druh filmu by to byl, ale chtěl bych si prostě zahrát někoho, kdo není já. Zase ale do toho tak nějak na sílu nešlapu, páč sám nevím, jak by se mi to povedlo. Těžko ti někdo svěří roli ve filmu za pár milionů, když ani neví, zda se pro to hodíš.
Kdyby ti třeba Řezník hodil laso v rámci pokračování „Párty hard“, tak by tě to lákalo?
(smích) …no to bych klidně jako přijal. Pochybuju ale, že bych tam hrál někoho, kdo je jinej než já. (smích) Když tenkrát Petr Zelenka napsal scénář na „Modeláře“, tak jsem tam měl hrát, ale během těch let se z toho nakonec stalo něco jinýho. Ve finále už to nebylo zase tolik o mně a chápu ho, že měl strach, že to nezvládnu zahrát, když už jsem to nebyl tolik já. Proto nakonec zvolil radši toho Mádla, kterej i tak proti jeho nevoli trval na tom, že to bude zase ale jako já hrát. (smích)
A jak dopadla sázka s Fugazem a jeho léčením? Můžeme očekávat regulérní comeback Chaozzu i s deskou? A co takový Rigor Mortiz? Není v mysli oživení temnějšího pseudonymu?
On sice na léčení šel, ale podepsal pak revers po pár dnech. Vrátil se pak do Děčína, kde údajně pokračoval v abstinenci, ale od tý doby o něm nikdo nic neví. Asi by to mělo být spíš o tom, když přestane chlastat, protože na léčení asi nevydrží. A jestli se oživí Rigor? Já doufám, že ne, protože bych se musel dostat do podobných stavů, ve kterých jsem psal prvního Rigora.
Rigor Mortiz byl před časem oprášen ve formě vinylu, proč ale nemá Prago Union stále svůj asfalt, i když by se to možná nabízelo?
Je to trapný, ale doufám, že bude…
Ptám se i z důvodu, že když fanoušek prostuduje cover tvé nové desky „Made in Strašnice“, tak se může dovtípit toho poselství v bookletu… a nejedná se tam zrovna o výrobu CD, nýbrž právě asfaltu…
Samozřejmě bych chtěl mít vinyly, ale čím více jich je, tím těžší je to ufinancovat. V jednání jsou už první dvě desky, ta nová by na něm také měla teoreticky bejt, ale na ty ostatní uděláme asi nějakou hithitovou kampaň. Když se na to vybere dost peněz, tak se to vyrobí. Sám bych chtěl mít svoje desky na vinylech, ale kdyby to mělo být 1:1, tak by to muselo být tak 3LP.
Ocitáme se v době přející spíše singlům nebo krátkým tracklistům, ale ty si stále udržuješ tučný počet skladeb. Je to přežitek z doby, ze které pocházíš, nebo máš stále tolik myšlenkových pochodů, které chceš vtěsnat do zvukových stop?
Já to beru tak, že když mám prostě o čem, tak to tam chci dát. Když mám ten pocit, že tam ta pecka patří, tak nemám to srdce ji vyhodit. Třeba u té nové, ono je tam hodně písniček, ale ty starší desky byly delší. U „HDP“ nebo „Dezorientu“ jsem musel ještě něco vyhodit, aby se to vůbec vešlo na CD. Je to vlastně jedna z výtek, která se prolíná všema recenzema. Já přitom neříkám, že to máš poslouchat v kuse. Klidně si pusť první půlku a jindy pak zase druhou. Když si to koupíš, tak je to tvoje cédo, tak si s ním dělej, co chceš. (smích) Srandovní ale je, že si na začátku nahrávání nové desky vždycky říkám, že toho nemám dost a nakonec pak zjistím, že toho mám až moc.
Když se ještě na skok vrátím k tomu coveru, tak pokračuje ve šlépějích těch předešlých, ale mnohem více vykazuje tu myšlenku a téma… Neměl si zároveň chuť si to namalovat sám třeba jako MC Gey?
Asi mi to tak tentokrát přišlo. Vždycky dávám demo svému kámošovi, kterej to celý maluje. Mně se hrozně líbí jeho styl. Gey je studovanej, já si o sobě nemyslím, že jsem zas takovej malíř. Moje covery dělá Přemek a má osobitej a snadno rozpoznatelnej styl, který mě baví. Na počátku jsem ho oslovil, protože jsem ho chtěl popohnat, aby s tím něco dělal. Moc se to asi nepovedlo, i když teď už možná ano. Jde také o to, že má jiné ambice…
Při letmém poslechu nové desky by si fanoušek mohl říct, že jsi opět veselejší a vracíš se možná trochu k již zmiňovaným deskám „HDP“ a „Dezorient expres“, kde byly ten humor a lidská stránka přímočařejší, i když také zabaleny v dvojsmyslech…
Já nemám nikdy ambice se moc k něčemu vracet vědomě, ale občas tam nějaké odkazy na starší věci mám. Nikdy tam nebyla ambice se k tomu vracet, ale možná tomu spíš hudebně ulehčit. Asi to je takovej přirozenej vývoj a vypadá to, že na „Made in Strašnice“ se to začíná konečně dařit. Zjednodušit tu muziku a nedělat to přeplácaný, jako to bejvávalo. Furt jsem to ale já, furt je to Prago. Vždycky si ale myslím, že tam je progres především v tom, jak to dělám a jak to mám rád. Všechno je to přirozené a nenucené. Tak jak to rád poslouchám, tak to i dělám… Dělat boombap není nic zpátečnickýho. Je to jen jeden ze způsobů, jak se to dá dělat…
Větší prostor se dostal také hostům a nejpřekvapivější jméno je asi Hack alias Hugo Toxxx. Druhou polovičku Super Crooo jsi využil hned na první desce, proč došlo na něj až s takovým odstupem času? Po hudební stránce jste dnes už každý dost někde jinde…
Já jsem byl tenkrát první, kdo se jim snažil něco vydat, i když jsem neměl žádnej label. Když jsem je tenkrát slyšel na jedné akci v Lounech, tak mi to přišlo fakt dobrý. To bylo ještě v dobách K.O. Kru. Pak jsem to nějak říkal Patrikovi a ve finále to udělal on pod PAtrick Records, což bylo jen dobře. Hlavně také některý demáče na Toxik Funk byly nahrávaný u mě ve Strojovně. Od tý doby jsme spolu zadobře a zároveň si celou dobu říkáme, že jednou musíme udělat nějakou společnou pecku. U Hacka mi bylo jasný, že on by do žádnýho boombapovýho tracku nic nedával. Až když jsem udělal tenhle moderně znějící beat, tak jsem mu to poslal se slovy: A hele, co tohle? Chtěl jsem tím ve výsledku dát i trochu najevo, že nedělám trap nikoliv proto, že by mi to nešlo nebo nevěděl jak na to, ale protože to prostě dělám jinak. Samozřejmě že i tuhle věc jsem musel udělat tak, aby mě to bavilo, ale byla to vlastně asi jediná příležitost, jak udělat společnou pecku s Hackem.
Hned ve dvou případech figuruje v tracklistu Rest a skloňoval se projekt A-tým. Nemají se fanoušci obávat, že by to mohlo skončit jen u studiových slibů a společných koncertů jako u slovenské obdoby CP Combo (Vec, Supa, Zverina)?
Už to, že jsou na té desce dvě společný pecky, nějakou naději dává, ale ani já sám nevím, jak to dopadne. Myslím si ale, že ano, že na tom pracujeme a mohlo by to být třeba i tento rok. Kupodivu ale já nejsem ten, koho je těžký sehnat. (smích) Já jsem na tom připravenej makat, Adam taky chce, ale v současné době je on ten zaneprázdněnější, protože se věnuje svým tréninkům a má mnohem nabitější program než já. Je to s ním těžký. Těžší než se mnou, a to je co říct. (smích)
V březnu tohoto roku vydal Idea svou novou desku „O beatech a lidech“ a překvapením mezi přizvanými byl Dědek. Mohl by zase najít zalíbení k rapu a stát se plnohodnotným členem Prago Union?
Dědek má v Prago vždycky dveře otevřený, jen kdyby sám chtěl. Navíc tu věc na té desce napsal De La Rock, což je už relativně dávno. Mám pocit, že to tam udělal spíš jako poctu jemu, když už mezi námi není. Byl bych moc rád, kdyby zase začal dělat cokoliv. Vlastně Prago kdysi vzniklo tak nějak proto, že jsem ho chtěl donutit, aby konečně začal něco dělat. Tak jsme spolu začali hrát koncerty… on ale nemá tu potřebu. Jemu stačí něco nahrát a pustit to pár kámošům. Možná má i trochu strach s tím jít na veřejnost, poslouchat nějaký ty kecy. Já si tedy nemyslím, že by něco negativního slyšel, že by to bylo přijatý v dobrým, ale nikdy nepřemluvíš někoho, kdo nemá tu potřebu to dělat. Budeš se na to muset asi spíš zeptat jeho…
Na závěr trochu naťuknu skladbu „Pokračujem v jízdě“. Jaké máš zkušenosti s policií a sedí na ČR nálepka policejního státu?
To si tak trochu myslím, ale zrovna tahle písnička není z mých zkušeností, ale už někdy před patnácti lety ji vyprávěl Izer v televizi. Jen ten refrén jsem si trochu upravil… Myslím si ale, že jsme tak trochu policejní stát a nelíbí se mi, jak policie často jedná, chová se k lidem a ponižuje je. Mají velkou moc a špatný vedení…
Už jsi četl?
