Sdílej
„Rád bych vám poradil, co je v životě zlem a dobrem, ale budete si muset poradit, sám z toho nejsem moudrej,“ zazní v jedné ze skladeb nového tracklistu, na kterém pracoval MC Gey dlouhé tři roky. Výsledkem je v tuzemském prostředí unikátní záležitost nejen textovým obsahem, ale vlastně i hudebním podkladem. Na této adrese tentokrát nečekej drsné vtípky o tlustých ženských, ale spíše příběhy ze života, ze života autora, který si velmi dobře uvědomuje, že na tomhle světě už dávno nekope jen sám za sebe. Proč taky v pokročilém věku rapovat o něčem, co okouzlí především jen náctileté a vlastně pro ně už generačně ani nejste relevantní? Žánr každým rokem stárne, stejně jako interpreti, stejně jako posluchači a ti služebně starší mají v přehrávačích další kus, za který se při pohledu do občanky nemusí stydět…
Tvá diskografie se v posledních týdnech rozšířila o další kus, od posledního alba se řádně rozšířila i tvá rodina. Jaké je to mít doma výraznou mužskou převahu? Kdyby ses měl pozastavit u každé své desky, co bys jim říkal u jejich poslechu?
Hubert se narodil po desce RAP-LIFE a po Epizodě 2 se narodil Barnabáš. Když jsem dopsal tuhle desku, tak se narodili dvojčata Bonifác a Jonatán. Žena si přála třetí dítě holčičku, tak jsem tam poslal dva kluky no. (smích) Holčičku jsem doma neměl, takže nemůžu srovnávat, ale je to radost i starost. Člověk už se nestará jen o sebe, ale má zodpovědnost za 4 další životy. Teprve s dětma jsem se naučil vážit si času a začal jsem objevovat svoje reálný negativní stránky. Ale i ty pozitivní. K deskám bych jim sám od sebe neříkal nic. Počkám, až se přijdou zeptat sami.
Ona se ta deska může na první pohled zdát trochu pochmurná a vážnější oproti tomu, co si dělal, ale o to víc je tam skryté srandy a sofistikovaného humoru. Já sám jsem se ji před pár dny nebál označit jako novodobou rapovou Arabelu. Ztotožnil by ses s tímto přirovnáním?
Deska je určitě víc pochmurná a vážnější, ale na svoji obhajobu musím říct, že jsem na všech deskách měl pár pochmurných a vážných věcí. Nepřijde mi, že bych úplně odbočil ze svýho stylu psaní. Spíš na něj navazuju v podstatě s každou deskou. Humor tam je. Snažil jsem se to trochu vybalancovat, aby to nebyl jenom pláč. Beaty vznikaly v covidu a texty chvilku po začátku války, takže celkově ta nálada, co poletovala ve vzduchu, byla taková zamračená. A Arabela? Miloval jsem její prsten, takže přirovnání je asi v pohodě.
Foto: DNT2
Co při psaní těch textů převládalo? Odpovědnost vůči fanouškům nebo svým synům? I přes to, že nám žánrovým posluchačům, má rozhodně co nabídnout, tak tam vnímám chuť vytvořit něco pro ně, jistý odkaz, aby mohli být na tátu pyšní…
Určitě jsem chtěl něco předat klukům, ale potažmo všem mladým, ke kterým se to dostane. Snažil jsem se tam většinou nepoužívat nějaký extra složitý metafory, aby to pochopili všichni. U tvorby týhle desky jsem se fakt řídil jen emocema, který hodně určovaly ty beaty. Jsou takový melancholický. Původně jsem vůbec nevěděl, co budu psát, ale pak mi tam postupně naskočilo to téma rodiny. Trávím doma většinu času a už ani nechodím na pivo, když nepočítám koncerty, takže je to celý vlastně real a je to téma, který žiju. Je to o mém mládí, dospívání, otcovství, dětech, snech, strachu, vzpomínkách a tužbách. Chtěl jsem, aby moje děti věděli, že jsem nad některýma věcma aspoň přemýšlel, kdybych jim to třeba nestihl říct sám. Fakt jsem nevěděl, co bude s ohledem na světové dění. Byl jsem vystrašenej. Zároveň už toho času na hudbu taky nebylo tolik, tak jsem si prostě řekl, že udělám svoji poslední desku, kdyby cokoliv. Jediná věc, který jsem se bál, že to bude přijatý jako obrovskej patos. Podle ohlasů jsem nejspíš trefil rovnováhu. (smích)
Nechybí nesčetně odkazů na různé pohádkové příběhy a postavy, ale tvá fantazie mnohdy poukázala na to, že hranice nemá. Předčítáš před spaním etablované tituly nebo si vymýšlíš vlastní příběhy, u kterých tvé ratolesti usínají?
Jo. Jsou tam většinou zmíněný postavy z knih, který rádi čteme. Pipi dlouhá punčocha, Zahrada od Trnky, Perníková chaloupka…atd. Dřív jsem hodně říkal freestylový pohádky, když byla moje ségra malá, ale teď už jsem večer často tak unavenej, že si prostě jen pustíme na vinylu nějakou pohádku. Dva roky zpět jsem nakoupil v nějakým bazaru asi 30 pohádkových desek.
Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee
Nalezl bych ale i místa, ve kterých obhajuješ své skutky a tahy. Co taková skladba „Sám s sebou“? Nejedná se o lehké schizofrenní alibi na otázky, které si fanoušci v posledních letech pokládali, a vlastně sis je asi pokládal i ty sám?
Určitě. Reflektuju tam věci, kterých jsem si všiml, ať už z nějakých poznámek lidí, nebo sám na sobě. Jsou to fakt věci, o kterých přemýšlím a co mě trápí. Občas i zbytečně. Neměl bych mít větší úspěch? Dělám to dost dobře? Nebyl jsem dneska zbytečně nepříjemnej na děti? Neměl bych přestat pít pivo a zhubnout? Prostě si říkám nahlas věci, co mi lítaj hlavou, a znepříjemňujou mi život. Vypichuju tam svoje negativní stránky, o kterých vím, a trápí mě. Zároveň vím, že se spoustou těch věcí se musím smířit a žít sám se sebou.
Osmimílové boty tak nějak reflektují dlouhou cestu, v tvém případě tu hudební. To není nic revolučního mezi rappery, pokud bych ale z toho tracklistu jako takového necítil přípravu na kariérní penzi. Jsem daleko od pravdy?
Kariérní penzi neplánuju, ale zároveň s ní počítám jako s reálnou variantou. Jak už jsem říkal, tak fakt nemám tolik času na dělání tracků a navíc vždycky potřebuju mít chuť něco vytvořit. Kdyby v tenhle moment skončila „kariéra” MCho Geye, asi bych měl čistý svědomí a dokázal bych se s tím smířit, i když teď mám neskutečnou chuť okamžitě začít tvořit další věc. Zároveň jsem chtěl popsat to, jak jsem to od malička prožíval a miloval, studoval a snažil se. Že si pamatuju moje vzory a jsem pokornej a uvědomuju si ty momenty, který posilovaly moji lásku k rapu. Přijde mi, že u spousty mladých kluků, který tvořej, chybí ta ryzí láska k věci. Je to z toho slyšet. Chtěj to všechno mít hned, hledaj zkratky a rychle to oprcaj, aniž by se vůbec stihli zamilovat.
Foto: DNT2
Nápad na další desku vznikl už v 2020 a po třech letech je hotovo. Obešel ses bez hostů, beatmakerů a tradičně sis vytvořil i svůj vlastní cover. Proč takto trnitá cesta, která je pro mnoho tvých profesních kolegů až příliš trnitá?
Desku jsem dělal 3 roky ve volných chvílích, kterých ale nebylo tolik, takže to je spíš období, ve kterém ta deska vznikla. Vytvořit si celou desku sám byl můj dávný sen. Říkal jsem si, že nemám co ztratit a jestli, tak mi to je vlastně jedno. Vždycky jsem používal víc srdce než kalkulačku. S tím, že by deska mohla být moje poslední, jsem to prostě musel udělat sám. Byl to krásnej dobrodružnej proces, ve kterým jsem se naučil spoustu věcí, ať už technicky, nebo psychicky. Věřím, že když dá člověk do hudby duši a neodflákne to, tak to je pak i slyšet. Lidi vydávaj desky každej rok, zvou si hosty, který tam občas ani nepasujou, beaty jsou sice řemeslně dobře udělaný a funkční, ale generický. Potřebuju slyšet rukopis jak na beatech, tak i v textech. Moje desky byly vždycky křehký záležitosti. Nepotřebuju si to nechat narušit hostem jen kvůli tomu, aby tam byl. Tvorbu hudby si chci už jenom užívat a ne se někam honit… vlastně, nikdy jsem nebyl honič za slávou, i když úspěch mě vždycky potěší. Nikdy bych ale neprodal duši něčemu, co mě nebaví… minimálně v hudbě ne.
Jak samotný vnitřek bookletu napoví, obklopil ses haldou mašinek. Jaké to bylo uzavřít se zase do své hlavy a generovat zvuky, které napadnou jen tebe? Nebál ses, že by někdo mohl tu producentskou stránku zpochybňovat a dát ti to sežrat?
Beaty mě zajímaly od první chvíle, kdy jsem slyšel poprvé rap. Už někdy v roce 2000 jsme měli od táty kazeťák a páskovej magnetofon s mikrofonem. Už v tý době jsem zkoušel dělat nějaký loopy. Prošel jsem přes software Hip-Hop Ejay, kde se už dalo taky samplovat a loadovat zvuky, přes Fruity loops 4 až k Reasonu, kterej jsem objevil někdy v roce 2008. Vždycky jsem si dělal beaty do šuplíku a na mojí první desce z roku 2010 jsem si velkou část produkoval sám. Pak už jsem potkal Fattea, Krudanze a měl jsem kolem sebe spoustu šikovných beatmakerů, takže jsem neměl moc tendenci používat svoje, protože už od roku 2011 jsem dělal desky s jedním producentem (dvě s Fattem a dvě s Krudanzem). Během covidu jsem si řekl, tak a jdu na to konečně sám. Hledal jsem zvuk (rukopis jsem už měl), ale nechtěl jsem používat pluginy a FX jak všichni. Navíc toho je tolik, že jsem se dostal do fáze, kdy jsem si chtěl nakoupit úplně všechny vst nástroje. Tak jsem se rozhodl, že to utnu a dám si omezení. Rozhodl jsem se používat čistě HW synthy. Dva jsem už měl doma a asi pět jsem si dokoupil. Když jsem chtěl samplovat, tak jsem mohl jen vinyly, kazety, nebo svoje zvuky. Jako super nástroj, kterej mi změnil přístup k workflow, byl Maschine MK3. Aranže, dohrávky a FX jsem pak dodělával v Reasonu. Odsuzuju používání koupených loopů, ať už bicích, nebo melodií a nakupování hotovej smyček na splicu (cheatování, podvádění, neúcta k tvorbě hudby, neradost). Proto jsem se snažil všechno vytvořit sám. Udělal jsem asi 50 použitelnejch beatů včetně samplovaných. Na desku se nakonec dostalo tohle, protože to drží atmosféru. Mám v šuplíku ale i víc pumpující věci, ale to se tam nehodilo. Že mi to někdo dá sežrat, jsem se nebál, protože jsem věděl, že ve mě ta hudba vyvolává emoce i po dvou letech poslouchání. Naopak jsem pyšnej, že jsem si to nezjednodušil a nespadl na úroveň generátorů beatů.
Konzultoval jsi s někým ten proces vzniku beatů, tak jako třeba Idea u své desky „O beatech a lidech“? Jestli se nepletu, tak vznikl před lety nějaký mixtape, kde si produkci měl. Mám to brát tak, že jsi sem tam nějaký ten buben vygeneroval, ačkoliv se o tom veřejně nemluvilo?
Beaty jsem dělal konstantně posledních cca 20 let. Sice ne pořád, ale občas jsem si otevřel Reason a udělal jsem třeba 10 beatů za rok. Naplno jsem je začal dělat až od roku 2020. Jedinej, s kým jsem to konstantně konzultoval, byl Idea a Krudanze. Všichni tři sdílíme lásku k tvorbě beatů a tím, že Idea je beatmaker „čerstvě”, tak v sobě má furt tu chuť objevovat a učit se různý postupy. Často jsme si radili navzájem a sdíleli to spolu.
Společnost je poslední roky rozpolcená a mnohem více názorově radikální. Ta touha proti něčemu vystoupit a bojovat sžírá mnohé. Děje se to všude ve světě, ale když bys to promítl konkrétně na naší zemi, v čem jsi na své krajany a národ pyšný a co tě naopak irituje?
Miluju českej humor. Lidi tady umí být srdeční, ale i pěkně závistiví a zlí. Ale to bude asi i tou historií, kdy nás jako národ, vždycky někdo prodal, obešel apod. Je tam ta zášť z války, pak 40 let totality apod. Takže tam je cítit generačně ta křivda, šikana, nedůvěra v politiky a lidi. To nemůžu mít těm lidem za zlý. S příchodem internetu a sociálních sítí je těch lidí vidět víc a občas až čumím, co jsou lidi schopný napsat. Vždycky, když jsme se vrátili se ženou od někaď ze světa, tak první, co jsem slyšel na letišti, byl někdo z Čech, kdo si na něco stěžoval. Furt si na něco stěžujeme a cítíme se bejt podváděný. Taky to v sobě bohužel trochu mám. Jinak jsem rád, že tady žiju.
Foto: DNT2
Jen pár kopců od nás je válka a umírají nevinní lidé. Vlna solidarity je často zpochybňována a jak trefně poukazuješ, u nás mnozí řeší, že uprchlíci mohou do Zoo zdarma na „Plameňáky“ a dostává se jim finanční podpory. Umíš si vůbec představit, že bys přišel o svobodu ve své zemi jako oni, potažmo se jako umělec dostal do režimu, který by tu volnost v textu nedovoloval?
Vůbec si nedokážu představit v tom žít. Vážím si toho, jak se tady máme dobře. Lidi píšou věty typu „a kdo nám dává něco zadarmo?”. Máme tu výborný školství a zdravotnictví. Nikdo tady nečeká půl roku na vrtání zubu, jako třeba v Anglii. Za hulení trávy a chlastání na veřejnosti se ti skoro nic nestane oproti třeba Slovensku. Máme se tady v porovnání s ostatníma zeměma jako prasata v žitě. Můžeš jít na potrat, můžeš podnikat, máš dávky, atd. atd. Pak občas koukám, co jsou schopný napsat i mladý lidi. Když jsme dělali benefiční koncert pro Ukrajinu, tak mi psali mý fanoušci, že jsem pokrytec, a co jsem dělal, když bylo tornádo, nebo válka v Sýrii. Proč? Proč proboha má někdo potřebu prudit kvůli všemu. K válce v Sýrii i v Afghánistánu jsem se vyjadřoval v textech ještě dřív. Vnímám všechno zlo světa a sleduju dění. Je mi líto každýho normálního člověka, kterej musí trpět, kvůli náboženství, politice, penězům atd. Jsem si vědom toho, jak to je někde úplně na hovno a o to víc nechápu, že tady někdo brečí a přeje smrt někomu kvůli tomu, že má zdarma ZOO. Lidi, co přišli ze dne na den o všechno.
