Sdílej
Posluchači stárnou stejně jako samotný žánr, přestože stále je všeobecně vnímáno, že rap je jen pro mladé. Nenech se mýlit, pokud jsi vyrůstal na tvářích, na kterých můžeš nyní nalézt již šediny. Prozření může přijít i tehdy, když nahlédneš do svého občanského průkazu. A pak si sem tam pokládáš otázku, zda tě po těch letech ještě baví plochý rap o rapu? Ale jo, proč ne, ale když tomu nechybí nějaká ta přidaná hodnota, něco navíc, tak tím nepohrdneš jako šálkem dobré kávy po ránu. A stejně jako tebe „nebude“ bavit dvacet let jet dokola to samé, pak snáze si uvědomíš, že ani interpret nechce zamrznout na mrtvém bodě a potřebuje se vyvíjet, růst, anebo jen stárnout a podle toho reflektovat i svou obsahovou stránku na nových věcech…
MC Gey je znám svým nezaměnitelným humorem, ale po dvou deskách na adresu tlustých žen musela přijít změna. Byla výrazná, i když ji zůstal ten osobitý rukopis. Stalo se tak, když se světová populace musela porvat s pandemií koronaviru, ve chvílích, kdy se jeho rodina rapidně rozšířila a v momentech, kdy lidstvo jen kousek od našich hranic bojuje za svobodu a demokracii. Společnost rozdělena jako nikdy, navyklá si stěžovat na všechny a všechno jen proto, že může. I to vyvolalo v autorovi obavy o budoucnost, především svých potomků a nalezl nutnost o tom reflektovat.
Pouhé ploché stěžování a hořekování nad stavem věci by bylo na této adrese nemyslitelné, a tak MC Gey přidal výsledku tu špetku humoru, jinotajů a obrazů, které nutí především se zamyslet. Pokud by se tato deska minula účinkem na koncertech, mohla by alespoň v pokojích otevřít některé oči, které jsou v posledních letech přimhouřené, skeptické a zarudlé od pláče. Nepochybuju o tom, že MC Gey si tento materiál na stagi obhájí, ale asi budu patřit do táboru, který si jej užije spíše mezi čtyřmi stěnami v poklidu u rodinného krbu.
Mít doma čtyři gladiátory přináší chuť jim zanechat odkaz, na který by mohli být hrdí. Tenhle fotrovský tah na branku jsem označil za „novodobou rapovou Arabelu“, ale proč ne, když MC Gey vsadil na vsuvky, které zná každý. Pojí nás s dětstvím, staly se nesmazatelným archaismem v našich pamětích a pomáhaly nám při prvních krůčcích chápat svět. Ten bizarní kolotoč, ve kterém nic není zadarmo, je plný zla a přeci je tu tak krásně. A v ten moment pak možná vypluje i dojem, že jeho dětmi nemusí být i jen ty s rodným listem, ale vlastně každý posluchač.
Právě odkazy na pohádky, filmy a kulturní klasiky dělají z této desky něco jiného, osobitého a zapadajícího do kontextu věku autora. Je to bláznivé, ale není to trapné. Je to dospělé a vypovídá to o aktuálním rozpoložení mysli. Větří to tu bezmeznou lásku k potomkům, signalizuje to ten plamen a lásku k žánru, ale vnímá to i válku, kterou nenapsal George Lucas. A i po několika týdnech se nemohu ubránit dojmu, že skladba „Plameňák“ by měla být povinná nejen ve školních lavicích, ale bohužel i veřejných shromážděních nejen našich krajanů.
MC Gey je tu s námi již nějaký ten pátek. A i když se zdá, že tohle album by mohlo být rozlučkou s hudebním řemeslem, tak se tak prý ještě nekoná. Nemusí ale nikomu nic dokazovat, nemusí přesvědčovat a nechce ani poučovat. V tuzemské rapové historii již něco dokázal, a i když to možná vlastně nic neznamená, znamená to hodně. „O Tatínkovi, Který Usnul“ je dospělou deskou, která má své kouzlo nejen v obsahu a projevu, ale i samotném hudebním podkresu. Není vystavěn podle šablon, které aktuálně hýbou kurzy popularity, ale má potenciál být dlouhověkou záležitostí. I po několikátém poslechu jsem z toho jistým způsobem Puff a nemusím být ani Daddy.
8/10
Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee
Už jsi četl?
