Pokud jsi v žánru máčen pravidelně jak před dávnými časy prádlo v potoce, tak ti nemohla uniknout informace, kdo v kategorii „rap a hip-hop“ získal posledního Anděla. Sošku bral za desku „O tatínkovi, který usnul“ MC Gey, součástka labelu Ty Nikdy, jež byla součástí programu na letošním ročníku festivalu Votvírák. Krátce po svém koncertním vytížení si našel pár minut času, aby vznikl tento rozhovor. Nakopl ho úspěch k další tvorbě, a jak to vypadá třeba s další týmovou plackou v rámci labelu?
Bezprostředně po show jsem tě zastihl v dobrém rozmaru. Publikum fungovalo nejen na tvé skladby, ale i na vtipy. Jak často je třeba měníš a jedná se jen o tvé vlastní? Jsou mezi nimi i kusy letité nebo i ty po čase usoudíš, že už to je třeba ohrané?
(smích) Jasně, dávám vtipy, který jsem dával i před patnácti lety. Některý mě už nebaví, ale přijdou mi tak trapný, že to je vlastně vono. (smích) Já si uvědomuju, že jsou třeba blbý, ale o to radši je říkám. Dneska jsem jich ale řekl méně, protože jsem měl nějaký čas a chtěl jsem do něj nacpat co nejvíc písniček. Je to ale jak kdy, občas vymyslím i vtip na místě. Všechno to jsou ale moje vtipy. Já nerad říkám takové ty typu…přijde Pepíček někam a něco se stane. Mám rád vtipy, které jsem vymyslel někde venku, vznikly z nějaké situace. Mám i vtipy, co nedávají smysl. To jsou jenom nějaký střípky slov, které dohromady znějí dobře.
Tvá poslední deska „O tatínkovi, který usnul“ je z března minulého roku a obsahově je věnována fanouškům i tvým dětem. Co říkala na výslednou podobu tvá manželka? Byla s tím v pohodě nebo měla nějaké výtky?
Ona byla u celého toho procesu, tedy ne v tý místnosti. Bylo to během covidu, kdy jsem na tom začal dělat. Byli jsme furt doma a já si po večerech dělal beaty. Ona rap neposlouchá, takže se jí to líbilo, ale nic moc mi k tomu neříkala. Moc to neprožívala, ta hudba ji nic neříká, ale říkala, že je to hezký.
Foto: Kašpárek Mnichovský
Ty jsi pro tvorbu té desky nakoupil celou řadu mašinek, na které ty beaty vznikaly. Jak nákladná to byla investice? Vrátila se ti pak postupem času a dnes už můžeš v klidu říct, že to nezatížilo rodinný rozpočet?
V tý době to pro mě byla raketa, ale spíš proto, že jsem neměl prachy. Vrátilo se to ale už třeba za tři koncerty. (smích) Víš co, pro mě je furt hodně třeba sto tisíc korun. V tý době jsem je neměl. Půjčoval jsem si prachy od mámy, zároveň byl covid, tak jsem věděl, že nepojedu na dovolenou, tak sem utratil i jediných pětatřicet tisíc korun, co jsem měl na spořícím účtu. Jak si všichni myslí, že někteří rappeři jsou milionáři, tak někteří skutečně jsou, ale já jsem takovej šudlíř desetitisíců. Teď už třeba vydělám víc, ale nemám to v milionech. Říkal jsem si tehdy, jestli to stálo za to. V tý době jsem měl strašný výčitky kvůli každýmu synťáku… ale stálo to za to. (smích)
Přetrvala ta láska k synťákům i po dodělání desky? Rozšířil si třeba od té doby sbírku svých hraček?
Jasně, něco jsem si pak ještě koupil, ale jsem omezenej spíše prostorem. A taky čím víc toho vlastně mám, tak tím míň dělám hudbu. Jsem teďka v takovým začarovaným kruhu, kdy se asi chci i něčeho zbavit, na něčem třeba skoro nic nedělám. Všechny ty přístroje mě baví, jen na ně nemám vůbec čas. Od desky jsem vlastně nenapsal žádnej track. Občas si jen udělám nějaký beaty.
Ono při vydání té desky se mluvilo i o tom, že by to mohla být tvá poslední. Ze zákulisních informací ale vím, že se nějak dobu řešila i společná deska s Katem. Je to pro tebe stále aktuální téma?
O tom jsme se bavili už dávno, ale přijde mi to tak trochu nereálný. Určitě z časových důvodu a taky ani teď nevím, o čem by to tak bylo. Kato byl ale můj dětský idol, tehdy ještě jako Deph, a když jsme se o tom tenkrát bavili, tak jsem byl úplně nadšenej. Nadšenej jsem vlastně i dnes, ale asi by to bylo hodně času a energie, který prostě nemám. Já sem rád, že si doma sám šudlím věci, ale samozřejmě, kdyby to dávalo hlavu a patu, tak bych do toho šel rád.
Ty jsi nahrál desky pro své sny, vlastně jsi od ní ani tak moc nečekal a nakonec byla odměněna soškou Anděla. Je to pro tebe jistým způsobem satisfakce?
Ona to satisfakce je úplně. Já jsem toho Anděla chtěl strašně vždycky. Je to jediný hudební ocenění, takové to komerčnější, jsou tam známé kapely a interpreti, mainstream, ale takovej ten dobrej. Jsou tu také ceny Vinyla a další, kde jsou ale víc artovější projekty, ale tam já už nemám šanci, proto nejsem úplně takovej psycho-art. Za „RλP-LIFE“ jsme Anděla nevyhráli, což mě mrzelo, protože si myslím, že to ten rok vyhrát mohlo. Pak jsem se na to tak upnul, že jsem si říkal, že ho prostě někdy musím mít. Takže ano, pro mě to byl sen a obří satisfakce.
Foto: Kašpárek Mnichovský
Jak si vnímal to postupné procházení od nominace po vyhlášení? Hrnul se ti do hlavy endorfin a čekal jsi, co bude? V které fázi jsi už začal věřit, že to cinkne?
Když byla ta přednominace, kde bylo šest lidí, tak jsem si říkal, že vlastně už to je super. Ono jde o to, že dřív byly některé ročníky, kde byla v nominaci různá jména a bylo to takové jakoby vyrovnané. Teď seš najednou vedle Yza, Smacka, u kterých víš, že jejich hudba teďka funguje. V tu chvíli si říkáš, že asi nemáš moc šanci, i když ta moje deska je natolik jiná, že jsem si paradoxně říkal, že vlastně tu šancí mám. Spíš jsem čekal, že z tý šestky postoupí Rohony a Sheen. Nejvíc jsem se bál Rohonyho, neboť měl venku novou desku, když nominace začaly. Lidi z ní byli nadšení. Mě to nebaví moc hudebně, ale zaujal mě jako bytost a ty jeho videa. Je to zajímavý člověk a zní to přirozeně. Takže jsem byl vlastně hodně nervózní, ale pak jsem postoupil do tý trojky… a já nemám rád takový ty druhý a třetí místa. To tě pak nejvíc mrzí, když nevyhraješ. Do poslední vteřiny jsem nevěděl, že to vyhraju.
Od vydání toho alba uběhl i nějaký čas, proto ji můžeš lépe hodnotit i ty v kontextu se zbytkem diskografie. Interpreti s oblibou říkají, že právě ta poslední je nejlepší. Ty máš na svém kontě celou řadu desek, různých svým obsahem a sdělením, ale která ti je za ty roky vlastně srdci nejbližší?
U té poslední bylo určitě složitější tu desku dělat, protože při obou „RλP-LIFE“ jsem měl už beaty od Krudanze a měl jsem tam i jasně daný téma. Vážím si samozřejmě téhle poslední, protože jsem ji dělal celou sám i hudebně. Dlouhou dobu to byl můj sen, i když „Turbulence Negativních Dobrot“ jsem si z většiny beaty taky dělal sám. Tohle je prostě autorská deska se vším všudy a hodně si ji vážím, protože vím, co za ni bylo času, práce, nervů a rození dětí. (smích) Bylo tam hodně věcí kolem, který jsme prožívali. Nejraději mám tuhle poslední, pak „Imaginarium naprosto běžných podivností“ a „RλP-LIFE“ jedničku.
Vyprodukovat si sám desku je další level umělce, jak se osamostatnit. Máš třeba ambice jít ve stopách svého kolegy Pepka (Idea), který od rapu pravidelně odskakuje k tvorbě beatů a zásobuje jimi i rappery? V minulém roce třeba takto udělal album se Strýcem Norym…
Hele, o tom jsem přemýšlel a klidně. Ty moje beaty jsou ale hodně specifický a vždycky jsem je dělal spíš podle nějakých svých preferencí a muziky, kterou jsem poslouchal mimo rap. Ty beaty jsou hodně ovlivněný právě hudbou mimo rap. Pokud by to někomu sedlo, tak bych to klidně rád udělal. Jméno mě žádný teď nenapadá, ale asi komukoliv, kdo by mě oslovil a věděl bych, že by to bylo fajn. Už někdy před třemi lety mi psal Nik Tendo, že viděl nějaký moje video na Instagramu, jak dělám beaty. Psal mi, jestli nemám beaty navíc, ale nic jsem mu neposlal, protože jsem neměl beaty navíc. (smích)
Anebo varianta čistě instrumentální desky?
To mě taky napadlo. Mám hodně beatů, které jsem nepoužil a už do nich nechci psát, protože jsou pro mě starý. To bych možná jako nějaký beattape vydal. Je ale pravda, že dělat beaty mě teď baví nejvíc, nemám teďka vůbec představu, že bych psal texty. Nevím vůbec o čem.
Jsi součástí labelu Ty Nikdy, který má za sebou dvě týmové desky. Je možný, že by se fanoušci dočkali třeba i třetí?
Každý si to jedeme už trochu jinak, každej z nás má už taky víc nějakých starostí… ale byli jsme teďka na pivu v Praze, oslavit toho Anděla… a bavíme se o společný desce, ale myslím, že už to půjde pomaleji. Ve vzduchu to ale lítá…
Foto: Anežka Voborníková
