Matheus – Domeček z karet (2021)

Množí se kolem nás názory, ze kterých pak plynou postřehy, že hektická a shonem vyhrocená doba unavuje duši i mysl, což vede k nutnosti unikat a ve větší míře si dopřávat oraz. V posledních letech se to projevuje i skrze hudbu, kde slýchávám časté alibi, že se lidé chtějí bavit a nikoliv u poslechu přemýšlet. Nabídka holt mnohdy odpovídá poptávce. Nalézt tu pomyslnou rovnováhu bude předmětem spekulací asi i za dalších deset let, ale neumím se ubránit dojmu, že prázdné nitro bude vždy jen naleštěným hovnem, stejně jako přehnaný mudrlant pouhým floutkem, jenž si potřebuje dokázat svou lingvistickou nadřazenost. Výjimka však může potvrzovat pravidlo, když se ich-forma mění v okolní vjemy a autor začne pouze sledovat, co se kolem něj děje, ukazovat prstem, nazývat věci pravými jmény, ač v roušce barvitých jinotajů. I sám u sebe začne registrovat bizáry, nad kterými společnost nepláče, nýbrž mnohdy hodnotí palci směrem k nebi…

Tučná porce lyrické preciznosti ze Sokolova, u které odumírají mozkové buňky. Nikoliv svým toxickým nádechem, ale složitostí, ve které ti, co hledají něco navíc, naleznou lahodný pokrm, v opačném případě ale může vyvolat pointový error. Matheus má v plicích už nějaký ten vál, zkušenosti s psaním textů i jejich recitálem do bubnů od Renka. Ve své podstatě se zase až tak moc nezměnilo, i když přeci jen… „Tlouštík“, který se za svůj obvod v pase nikdy nehanbil, mnohem snáze tvoří art, ke kterému už na svém debutu směřoval. Všechno má ale svůj čas a nyní v rukách držím asfalt, který ventiluje tvůrčí vyzrálost týmovou, neboť nejen o něm „Domeček z karet“ je, přestože k mikrofonu nikoho dalšího nepustil.

O čem vlastně tohle album je, když je pomyslně ohraničeno úvodní a poslední položkou v tracklistu, které bok po boku dají jasný a zřetelný význam? V kontextu obsahu se mluví hodně, o všem možném, ale všechno zároveň pojí jedno pouto. Bizarnost dnešní společnosti, po čem prahneme, za čím se honíme, ale mnohdy nevnímáme, že to je spíše ke škodě nejen nám, ale i naší přírodě a odkazu. Ve změti toho všeho bychom mohli brát vtípky na tloušťku a obyčejnost autora jako nezapadající kousek puzzle, ale ono to má svůj význam, neboť barvitě dokresluje povrchnost svrchovaného živočišného druhu na této planetě.

Hudební příspěvek Renka vás nerozkymácí na koncertech jako mnohá konkurence, ale při domácím poslechu nechá připravit mysl na verbální tsunami, ten hutný myšlenkový tok, který na jeden poslech nelze adekvátně vstřebat. Adam Urban naservíroval menu pohodové, uklidňující, nestrhávající pozornost na sebe, ale možná mi tam chybí i nějaká linka, která by druhé straně dřiny pomohla k větší poutavosti. Podklady super, po hudební stránce na velice dobré úrovni, ale chybí mi tu moment, který by v mých sluchovodech působil jako červ, který se nechce za žádnou cenu pustit.

„Domeček z karet“ je deskou, která vás okouzlí svou upřímností až drzostí, co že si to autor dovolil vlastně říct. Vše je ale servírováno s grácií, špetkou jemnosti, kterou vyrovnává linka, která vám neříká, nedělej to tak, začni to dělat tak, ale spíše nechá přemýšlet, aby posluchač došel k rozhodnutí sám. Může být s aktuálně rozdanými karty spokojen, nemusí nic měnit, ale prozření klepe na dveře a náročná cesta může zítra začít novou kapitolu. Proč ne. Matheus je příjemným překvapením roku 2021, jenž vyrovnává pomyslnou rovnováhu a nabízí výrazně lišící se artikl od mainstreamu. Technicky se není o čem, v hlavě to má také v pořádku, tak „vo čem se tu vlastně bavíme“. Jen bych zapracoval na jediném nedostatku, a tím je chuť vlézt do hlav. Není třeba si plést hlavu s řití, ale jít naproti posluchačům není občas na škodu.

8/10