O tomto spojení sil se spekulovalo dlouho, reálné obrysy se začaly rýsovat na přelomu roku, kdy Řezník s Haadesem oznámili práci na společné desce. Mohli jsme se opět dostat k hypotézám, o čem by nové album mohlo být, ale fanoušci možná měli celkem jasno. „Drogstars“ vykazují velkou dávku humoru i na adresu vážnějších společenských otázek, což vlastně autorům nebylo nikdy cizí. A co dalšího o novém projektu prozradily součástky vydavatelství ZNK? Málo toho rozhodně v upřímném a otevřeném interview pro Bbarak.cz nebylo.
Nové album, jasně signifikantní téma. Prozraďte mi hned v úvodu… Fetuje se více při realizaci projektu nebo potom z radosti, že už je hotovo?
Řezník: Nejvíc fetujeme tu muziku, to byl ten pravej hnací motor do našich žil! Teď, když už je hotovo, tak je to sice super, ale největší rauš bylo to celý vymejšlet a dávat dohromady.
Haades: Fetovat z radosti? To je, jak kdybych si šel z radosti vyčistit zuby nebo se nasnídat, na běžnejch denních maintenance činnostech není nic extra radostnýho.
Řezník: Já se třeba z radosti chodím vysrat.
Lidé v česku každoročně trápí chřipková sezóna nebo vlna angín. Kolikrát do roka trpíte tzv. hollywoodskou rýmou?
Řezník: Já jako alergik mám ten rypák rozjebanej celoročně. Na ORL ze mě nemaj radost.
Haades: Já mívám spíše Ústeckou rýmu a stejně jako tady kolega to mám chronické.
Každý člověk má slabost pro celebrity, mnohé už mezi námi nejsou. Dá se říct, že máte slabost pro Amy Winehouse a Ivetu Bartošovou? Jaké byly podle vás jejich zásadní přednosti?
Řezník: Tohle jsou jasný příklady toho, že některý lidi na ten šoubyz nejsou stavěný – mají sice úžasnej talent, ale nedokážou se s tou slávou srovnat a klidněj to chlastem nebo drogama a propadaj se na dno – a o to větší pozornost mají. Přesně o tom je track Padá Hvězda. Tenhle celebrity svět je jen pro pár vyvolenejch psychopatů. Jinak já jsem teda team Amy, Iveta mě nechává chladným.
Haades: Já už mám svoje nekrofilní období za sebou, takže ne, slabost pro mrtvé umělkyně nemám. A jako by reálně si toho asi prožily dost, ale oproti tomu, jak dostávala záhul třeba Britney Spears, a to nejen od novinářů, ale hlavně vlastní rodiny, je to skoro nic. U ní se spis divím, že si to nehodila, ale nehodila a je furt tady. Ta si zaslouží obdiv!
ZNK se dá vnímat jako label, kde si každý hrabal tak nějak svůj píseček, tedy alespoň, co se týče releasů. Nemám tím teď na mysli pravidelné mejdany v Praze či ZNK fest. Proč nedošlo k hlubšímu studiovému propojení již dříve? Nenabízelo se udělat třeba i stájovou desku, jako to mají Ty Nikdy nebo Milion+?
Řezník: Je to tak, jedná se spíš o volné sdružení přátel zvráceného rapu než o label, kterej by plánoval releasy a tlačil svoje interprety. Je to na každým, ať si dělá svým tempem, a pak se to vydá. Label deska byla před lety na stole, ale nikdy jsme to nedotáhli a teď už jsme na to starý.
Haades: Jo, to mě napadlo už pěknejch pár let zpátky, ale nějak jsme to nezrealizovali a dneska už mě teda tahle myšlenka nějak extra netankuje. A co se týče udělat společnou desku s Martym, tak to mě taky napadlo už před lety, a to mě teda tankuje pořád hodně. Podle mě je dobře, že jsme ji udělali až teď. Myslím si, že všechno se děje ve správnej moment, udělat to pár let zpátky, nebylo by to podle mě tak dobrý. Museli jsme na to pěkně dozrát.
Řezník: Souhlasím, že teď na to byl ten nejlepší možnej čas.
V hudebním i přátelském kontaktu jste už nějaký ten pátek. Můžete oprášit vzpomínky a popsat první vzájemné oťukávání, ze kterého se zrodila spolupráce v rámci ZNK? Dá se už dnes říct, že je to rodinné společenství, neboť za ty roky příliš k rozšiřování členů nedošlo…
Řezník: Kluci nás tenkrát kdysi ještě jako čtyřčlenná formace Terror Crew pozvali na koncert do Liťáku a vod toho momentu jsme kámoši. Za tu dobu se událo hodně věcí, který to přátelství testovaly, ale vydrželo to až do teď a je to silnější než kdy jindy! A určitě je to o rodinným přístupu, a ne o nějakým kalkulu, to by to vypadalo asi úplně jinak. Děláme to z lásky k řemeslu a myslím, že to zase vzájemně cítíme.
Haades: Poprvé jsme se potkali v roce 2007 v Litoměřicích, kde jsme jako Terror crew pořádali svůj první koncert a pozvali Řezníka, protože v podstatě neexistoval nikdo jinej, kdo by jel v tý době podobnej styl. Měli jsme na něj kontakt přes jednoho společnýho známýho. A zrovna dal do kupy svůj novej projekt Sodoma Gomora. (smích) Co mě nejvíc rozsekalo… když kluci přijeli, tak Marty za mnou přišel a: Ty seš Haades, kámo jsem tvůj fanda, kámoš mi přinesl na DVD tvůj klip Al-kaida ze soutěže Utkej se v rapu a miluju to! Takže byl vlastně můj fanda dřív než já jeho. No a pak jsem se odstěhoval do Prahy a byla spousta společnejch kaleb a zážitků. Marty je prostě zabiják kámo, hrozně mě celou dobu baví sledovat, jak se pořád a pořád zlepšoval a posouval, až tu byl jeden z nejlepších. A vděčím mu za hrozně moc. Byl to právě on, kdo mě podpořil a namotivoval, ať udělám sólo desku, bez něj bych už dost možná dávno ani nerapoval. Je to člověk, kterýmu můžu na 1000 % ve všem věřit, a to už trvá skoro 20 let, to je strašně rare.
Věci, které to přátelství testovaly… bez něj už bych dost možná dávno nerapoval… Ne vždy to zřejmě bylo růžové, Haades několikrát bojoval se svými démony a stíny, což ho hudebně limitovalo. Došlo někdy na ostřejší slova, že je třeba se na to už vysrat, nebo přijde konec? Jestli se nepletu, takový nůž dostal na krk třeba Orion v PSH za svou lásku k alkoholu…
Řezník: Ne, to určitě ne. Nebyly mezi náma žádný spory, hádky ani nože na krku. Jeho to vlastně nikdy kreativně nelimitovalo, spíš mě mrzelo, když na tom nebyl dobře, ale musel si na to přijít sám. A naopak vlastně zažil něco, co zažije málokdo, a díky tomu má za sebou silnej příběh a spoustu zkušeností. Jinak u nás v ZNK byly tyhle neřesti spíš vítaný – dostal jsi nůž na krk, když jsi nekalil!
Haades: Když jsem se šel léčit, tak Marty řekl, že jak do toho vletím znova, sere na mě a je to můj boj. Takže když jsem pak relapsnul, trošku se ode mě distancoval a já se za to teda i strašně styděl a ani jsem si nebyl schopnej užít, když jsem se vyndal, spis naopak, bylo to peklo a záplava sebehejtu. Bylo mi to teda lidsky dost líto, protože já sem přece nepřestal bejt člověk žejo… ale řekl to jasně, takže jsem se to nějakým způsobem snažil respektovat. Ale samozřejmě mě neodřízl úplně a já dostával postupně šanci ukázat, že přesto, že jsem to posral, nestal se ze mě ňákej levák, že je na mě spoleh a že pro mě braní není na prvním místě. Rozhodne ne před hudbou a loajalitou k lidem, na kterejch mi záleží.
V rámci žánru je ta drogová otevřenost celkem obrat, neboť si pamatuji dvacet let zpátky, jak užívání drog bylo společenské i žánrové tabu, které ihned všichni odsoudili. Dnes už ale nejsme v dobách, kdy se to pouze balí… Změnilo se smýšlení a pohled na věc nebo je to dáno tím, že rap se stal více autentický, osobní, příběhový a lidé i na negativní zkušenosti více slyší?
Řezník: Je to tím, že dneska berou úplně všichni napříč uměleckejma branžema – hudebníci, spisovatelé, dětský fotografové…
Haades: Já myslím, že na tom mám, já konkrétně, dost velkou zásluhu, že to dnes není tabu. Když jsem se chystal vydat Home office, reálně jsem počítal, že dostanu hroznej hejt a já to budu mít postavený na opozici vůči tomu hejtu. To se ale nikdy nestalo a do dneška mě za to plácaj po zádech. Bylo to v době, kdy i Durden začínal vydávat svoje první věci. Myslím, že my oba jsme v tomhle směru vyšlapali cestu všem dalším, protože do tý doby v rapu říkat, že bereš perník, bylo něco nemyslitelnýho.
V hudebních kuloárech se často špitalo o drogových orgiích, ženách a alkoholu. Napříč žánry, napříč třídami i společenskými vyznáními. Umíte si představit život umělce bez toho všeho? Vnímáte to jako jistý únik od reality, která často i nejsilnější prostě časem zákonitě semele? Už jsme to téma v úvodu trochu nakousli, že ne každý se s tím dokáže popasovat…
Řezník: U nás v republice se obecně hodně kalí, takže k tomu není vůbec daleko. Běžnej člověk se zkalí párkrát za rok na nějakejch oslavách, chodí sem tam s kámošema na pivo atd. No a když máš koncert, tak je to taky taková oslava, někdo si dá na kuráž, někdo oslavuje úspěch. No a když máš pak takovouhle koncerto-oslavu 7-8 x do měsíce, tak si na to člověk zvykne a má to s tím spojený. Ve 20 je to sranda, ale ve 40 už moc ne. Celkově je to velkej tlak na jedince. Když to žiješ naplno, tak se pořád něco děje – schůzky, rozhovory, eventy, koncerty. Pořád je co „slavit“.
Haades: Tohle člověka snadno může pohltit, a každej to chce aspoň na chvíli zažit. Bejt za hvězdu, co má v piči, co bude zejtra a kundy se na nej samy vrhaj. Takže, když se to začlo dít, moc se mi to líbilo a naplno sem bral všechno, co mi to nabízelo. Ale všeho se člověk jednou přejí a ve finále to není vždycky až tak skvělý, jak se na první pohled může zdát. Dneska v podstatě nesnáším kalby a večírky, hodně lidi pohromadě mi nedělá dobře, chlast ten mi extrémně nedělá dobře, radši jsem zalezlej doma nebo ve studiu a dělám tracky nebo maluju.
Při vyjmutí nového CD z obalu upoutalo mou pozornost, že se vlastně jedná o druhý díl z cyklu nauk, které rozjel Řezník s „Hrozny hněvu“. Dokonce tu vidím název uzavření trilogie „Nauka o smrti“. Je to chvíle, kdy bude odhozena maska a bude se zúčtovávat s životem?
Řezník: Nech se překvapit!
Součástí výsledku je i několik přizvaných hostů. Nejvíce většinou rezonují diskusemi tváře zvané mimo tradiční mantinely. Na sociálních sítích zaznělo, že Janek Ledecký souhlasil okamžitě. Není složité navazovat kontakty se jmény z pop music, což je rybník, kterým dlouhodobě pohrdáte? Řekl bych, že tomu nepomohl ani proslov Řezníka na Slavících… Nebo se naopak pletu a značka už je natolik etablovaná, že přitahuje pozornost i mimo žánrovou bublinu?
Haades: Janek je mega v pohodě týpek a cením ho, že do toho šel. To je asi všechno, co já k tomu můžu říct.
Řezník: Česká pop music je žumpa, ale je jasný, že se tam najde i pár lidí, co za něco stojí. A Janek je za mě jeden z těch, za který se člověk nemusí stydět – skládá vlastní muziku, má spoustu hitů a pro mě to byl takovej českej Sting. Navíc jsem se hodně ztotožnil s jeho písní „Ptáky máme krátký“. Věděl jsem, že se mu hodně líbilo Na Plech a že cení můj rebelskej přístup, tak jsme to zkusili. Rozhodně to ale není trend, ve kterým bych chtěl pokračovat. Tohle nám přišlo vtipný a nakonec je to vlastně super.
Když zůstanu ještě u této skladby, buben vytvořil bývalý parťák Haadese z Terror Crew Evil Dope. Přišlo mi, že v posledních letech už dost upustil od řemesla, ačkoliv se loni před volbami krátce o slovo přihlásil. Cítil jsem ale ve vztazích bývalých týmových kolegů takové lehké pnutí nebo se mýlím? Je vše zase tak nějak růžové a narýsované?
Haades: Jeden čas jsme se dost rozcházeli, a to jak hudebně, tak lidsky, ale já nejsem člověk, co by si v sobě dlouhodobě držel nějaký negativní pocity a emoce. To špatný většinou celkem rychle pouštím a vytěsňuju. Cca před dvěma lety se byl i s Nightmares podívat na moji show v Ústí a mega dobře jsme zafelili a žádná zlá krev už tam dávno není.
Většinu beatů na desce obstaral Chubeats z Dope D.O.D., což je vlastně i celkem prestižní záležitost v takovém měřítku. Dá se mluvit o přátelské výpomoci nebo jedné z nejnákladnějších položek celého projektu?
Řezník: S Chubeatsem už nějakou chvilku spolupracuju a je to hrozně nadšenej a plodnej člověk, rozhodně jsme za tu dobu už navázali přátelství a jsme téměř denně v kontaktu. Úplně na začátku jsem od něj nějaký beaty kupoval, ale teď si dělíme zisk z digitálů.
Vydávat nové album v roce, kdy si Řezník naordinoval koncertní pauzu, je celkem sebevražda, ne? Vy jste avizovali, že pár show proběhne, ale není možné, že s hladem poroste chuť?
Haades: Na podzim proběhne masivní tour napříč republikou, takže žádná sebevražda. Jak sem říkal na začátku, všechno se děje ve správnej čas, lidi aspoň budou mít čas desku pořádně naposlouchat!
Řezník: Dost jsem se s tím pral, ale tohle album si prostě pár koncertů zaslouží, takže možná je teď ideální moment oznámit DROGSTARS tour!
30.10. Praha – Rock Café (Křest alba)
31.10. Brno – ArtBar
6.11. Plzeň – Urbex
7.11. Svitavy – Lidové Divadlo
14.11. Pardubice – Ponorka
20.11. Karlovy Vary
21.11. České Budějovice – K2
