hledat

Tags:

Koukr: Někdy se zapleteš s lidmi, kteří ti pak vyhrožují. Několikrát takhle na mě vytáhli zbraň a jednou se i střílelo

Sdílej

Není lepší moment dostavit se k interviewové zpovědnici, než když máš venku čerstvý studiový materiál, o kterém se dá hovořit dlouhé hodiny. Někdy ale není nutné mluvit jen o nových skladbách a řeč sklouzne i mimo ně. Pestrý život je studnicí potencionálních dotazů, kdy některé ti mohou být příjemné a jiné zase o něco méně. Součástka Blakkwoodu Koukr od posledního releasu vykázal celou řadu životních změn, které zahrnuje i přesun z Prahy zpět do rodného Brna. Podrobili jsme jej sérii otázek, na které neměl problém odpovědět a přihodil možná i něco navíc. Nevěříš? Přesvědčit se můžeš obratem níže…

Po roce se spolu opět setkáváme, znovu ku příležitosti nového releasu. Již tehdy jsi avizoval, že na něčem novém makáš. Je to tedy tak, že jsi tracklist dával do kupy celý rok nebo to byl jen marketingový tah, aby to nevyšlo v krátkém sledu po sobě? Někdo se zavře třeba jen na pár týdnů do studia a má hotovo. Kolik materiálu se na „Riziko“ nedostalo?

Je pravda, že jsem tohle album dělal vlastně přes rok. Bylo to tím, že jsem v Praze hrozně chlastal. Spíš jsem jenom chlastal, než pracoval. (smích) Na tomhle projektu jsou tedy věci starý i rok. Měl jsem takový období, že jsem na nic neměl ani chuť. Chlastal jsem, byl jsem doma najebanej a podobný věci, a proto se to i takhle protáhlo. Desku jsem dodělal zhruba na začátku tohoto roku, a jestli se tam něco nedostalo… já si právě myslím, že se tam dodělalo i pár věcí navíc. Původně to mělo mít jen deset tracků, ale pak jsem ještě napsal čtyři další věci. Všechno, co tam nakonec je, je tam správně.

Prolejt pár měsíců není někdy na škodu, ale zároveň to tlumí pracovního ducha, jak si sám naznačil. Bylo to způsobeno nějakými osobními problémy nebo třeba jen holým faktem, že po covidu člověk mohl začít zase žít víc společensky a ty ses jen trochu spustil?

Je to spíš o tom, že když nic nemusíš a máš peníze, tak prostě v Praze chodíš pít. Chodili jsme do jednoho klubu, kde jsme byli doma a trávili jsme tam každý den. Každý den tam byli lidi, každý den jsi tam mohl chlastat do rána. Ve VIP tě nikdo neotravoval, takže to bylo spíš tak no…

Když máš peníze, tak nic nemusíš… Spousta tvých vrstevníků musí otáčet každou korunu a dávat si peníze stranou. I ty jsi zmiňoval na nové desce, že je třeba si dávat něco bokem. Jak ses naučil žít ve světě, kdy nemusíš každé ráno vstávat do práce, popřípadě jak to vnímá rodina? Neříkají třeba, že ti za pět let nemusí jít karta a měl by sis vytvořit i záložní plán?

Jako přemýšlím nad tím až v poslední době. Nedávám nic bokem, ale mám dost známých, kteří by mi kdyžtak pomohli. Rozjet nějakej byznys nebo mám v plánu rozjet v budoucnu něco svýho. Třeba nějakou restauraci, baví mě vařit, takže to bych třeba chtěl vyzkoušet.

Takže třeba dělat burgery s Tafrobem?

(smích) No, něco takovýho. (smích) Jinak ta rodina… máma samozřejmě nadávala, že nemám maturitu. Dělal jsem si ji kvůli ní, ale bohužel jsem to nedodělal. Podle mě je ale škola na druhým nebo třetím místě. Nejprve musíš mít hlavu, pak máš známý a pak až se někdo zajímá o ten papír. Když umíš mluvit s lidma, komunikovat, tak můžeš dělat cokoliv.

Už na „Between two worlds“ jsi naťukával svůj street life, tentokrát jsi ještě o něco konkrétnější. Mohl bys mi tedy už více konkretizovat ten útěk z Brna? Jak sám zmiňuješ na skadbě „Shooters“, z moravské metropole jsi do matičky stověžaté prchnul poznamenaný střelbou. Jak to zamává s psychikou člověka?

Bylo to tak, že když jsem byl mladej, tak jsme dělali různý p***viny. Někdy se prostě zapleteš s lidma, co ti vyhrožujou nebo když někoho poděláš… prostě se pak střílí. Několikrát na mě takhle vytáhli kluci zbraň, ale jednou se prostě střílelo. Naštěstí všechno dopadlo tak, jak má… dejchám, takže dobrý. (smích)

Jestli se ale nepletu, tak je Brno opět tvou domovinou. Znamená to tedy, že jsi opravil spálené mosty a hladina emocí se uklidnila? Táhlo tě to zpět k rodné hroudě? Je Brno město, které vidíš jako Sin City nebo adresa, kde bys mohl časem sám založit rodinu?

Do Brna jsem se vrátil, protože Praha už na mě byla moc. Prostě všechny ty věci, mejdany, taky jsem tam udělal pár věcí se špatnýma lidma, Black Sheep Cartel se začal pomalu rozpadat… takže sem se vrátil domů, abych se dal do kupy. Ne, že by se tady něco uklidnilo. Uklidnilo, ale už jsme taky všichni starší, už je to dlouho… většina těch lidí stejně sedí. Jakože tady nemám žádný enemies, všichni jsme starší a dokážeme si to vyříkat face to face. Cítím se tady víc doma, v bezpečí, mám tu bráchu, rodinu, našel jsem si krásnou ženu. Na mou vlastní rodinu je ještě ale čas, musím mít nejprve finanční jistotu, a pak se můžu soustředit na tyhle věci… (smích)

A nevzniknul tím částečný stesk po Praze? Naše hlavní město přeci jen nabízí v hudbě ještě o něco více možností, navázal jsi zde nějaké vazby, na které může sedat prach… necítíš se z tohoto pohledu lehce jako externí pracovník toho labelu?

Tak to necítím. Já si dělám muziku, jak chci já a jak mi to vyhovuje. Blakkwood stejně nefunguje jako label, je to spíš vydavatelství. S kluky jsem se stejně v Praze moc nevídal… každej máme svý životy a tady v Brně mám zas Maniaka a studio, ve kterým jsem začínal nahrávat. U Michala Kopřivy, dělá nejlepší zvuk a už se taky naučil pracovat s autotune. Nepřijdu si tedy, jak si říkal, jako externí pracovník, to vůbec. (smích)

Když jsem lustroval tvé sociální sítě, zahlédl jsem i několik zmínek o tvém bratrovi. Ta podoba je více než citelná. Pokud bys zabrouzdal v paměti, nevyužili jste toho někdy v minulosti, třeba při balení holek? A co současnost? Nepletou si jej na ulici s tebou a nežádají autogram?

My jsme s bráchou jednovaječný dvojčata, on je o dvě minuty starší, takže podoba tam je hodně velká. Takový věci jako s holkama jsme nedělali, jediná věc, na kterou jsem takhle přišel je, že můžu používat jeho řidičský průkaz, protože mě ho vzali, a on je takovej, že mi ho sem tam pučí. (smích)

Takže tímto zdravíš všechny policajty z Brna, kteří právě čtou tento rozhovor?

Tak mě už takhle chytli třikrát, čtyřikrát…ale vždycky mi to prošlo. Takže jo, v pohodě… a samozřejmě zdravím všechny policajty, co to čtou. (smích) A co se týče těch autogramů, tak ho lidi zastavujou. Když jsem ještě bydlel v Praze, tak mi furt psal „pane bože, už mě zase někdo otravuje.“ Stává se to často. Spíš než o autogramy, tak o fotky.

Tvá aktivita na sociálních sítích zahrnuje také nový vztah s ženou, kterou by ti mohl kde kdo závidět. Je to pro tebe jistým způsobem spíše chlubítko, které máš ty, anebo ti je i nepříjemné, že je středem pozornosti nemalé mužské fanouškovské základny?

Náš vztah určitě není nějakej flex. Já sem prostě věděl, když jsem se vracel do Brna, že mi něco chybí a našel jsem jí. Chyběla mi tedy asi ona. S ní je ten život takovej, že prostě žiju. Je to úplně něco jiného, než když jsem žil v Praze. Je to pro mě přirozenější, pohodlnější…mám se ke komu přitulit, když mi je ouvej. (smích) Ona se živí focením, tak s tím musím nějak žít a být srovnanej, že jsou na ni chlapi… vždyť vypadá, jak vypadá. Ještě aby na ni chlapi neletěli. (smích)

Pojďme zpátky ke tvé desce a proberme trochu hosty. Opět nechybí zahraniční jméno. Minule jsi mi prozradil, jakou cestou ses dostal ke jménu Mazza. Kde se vzal italský Raphael, tvář pro české posluchače prakticky neznámá, ale využil jsi ji rovnou dvojitě?

Raphael bydlí na Slovensku, žije tam, ale původem je to Ital. Dostal jsem se k němu vlastně přes bratra, že sdílel nějaký jeho track a říkal „ty k**ot, ten je dobrej“… takže jsme si dali nějak follow a měl jsem napsanej track „Gasolina“, kde mi chyběla druhá sloka. Nevěděl jsem, jak dál, tak jsem mu to poslal a on mi hned tři dny potom poslal hotovou věc. Je to bomba. Mě hrozně baví italský flows, mají prostě takový jiný cit než Češi. A potom jsem měl ještě „La vida loca“, kde jsem si řekl, že ho tam chci taky. Jeli jsme pak natočit klip do Barcelony a on je stejná krev jako já. Je mladej a vidím v něm to, co jsme dělali my, když jsme byli mladý. Navíc jsem mu chtěl dát taky prostor, aby se zviditelnil, protože si to zaslouží. Má dobrý texty, melodie…tak ať se na to lidi v Česku a na Slovensku podívaj, že to není jen třeba rap, který dělá Cashanova Bulhar. Že existujou i jiný věci…

Znamená to tedy, že ti tvorba Cashanovi Bulhara nevoní?

Mě přijde, že má texty o jedný větě, pak dá větu druhou a nedává to smysl. Neposlouchám ho, a když jsem někdy něco zaslechl, tak mi to nedávalo hlavu a patu.

A byly také jména, která jsi třeba oslovil, a nedopadlo to? Ať už z časových důvodů nebo odmítnutí…

Chtěl jsem dělat s Dollar Pryncem, ale my se vždycky domluvili na studio a pak neměl čas, znáš to… nebo jsem ho neměl já. Featy mám vždycky tak, že vím, že na to nebudu čekat. Další jméno, který nedopadlo, byl Dorian, kterej vydal svý album, řekl mi, že to dá, ale pak se nějakou chvíli neozýval.

Poslední roky kopeš na vlastní pěst, ale uměl by sis opět představit, že bys s někým vytvořil společný disk? Je to třeba někdo z tracklistu, Rico nebo Maniak?

V hlavě mám teď to, že bych vydával EP´s. Chtěl bych se Šájou (Sharlota), protože s ní si na tracích rozumím hodně. Když zpívá, tak je to něco, co tu v Česku chybí. Má hrozně libovej hlas a třeba v tracku „Stále běžím“, kde kombinuje svůj rap a zpěv, tak je to prostě top. Uměl bych si s ní představit EP o třech stopách. Pak bych chtěl něco udělat s Moozou, s Renne Dangem… chtěl bych teď něco takového, nebo sólo věci formou singlů, featy se Separem, Momem nebo Erikem Tresorem. Uvidíme. Musím mít zase trošku chuť. Teď jsem udělal album a dám si možná chvíli pauzu.

Ona doba navíc nahrává do karet singlům, které se těší větší popularitě než celá alba…

No, přijde mi to tak, právě. Když vyhodím ven singl, lidi si v tom nemusí vybírat to, co chtěj, ale dostanou to naservírovaný. Záleží asi ale taky podle interpreta…

Mohl bys mi objasnit jedno přirovnání v refrénu věci s Maniakem? Používáš tam spojení „zboží zelený jako Glasgow“, ale mě by k tomu více sedělo město Dublin, coby hlavní město Irské republiky, kde zelená barva vládne na každém rohu…

No Glasgow jako fotbalovej tým je zeleno bílej, ne?

Jasně, to máš na mysli Celtic, pak je tam i Rangers, kteří mají modrou, ale i tak mi ta zelená více sedí třeba na ten Dublin…

Tak to bude asi trochu moje chyba. (smích) Asi jsem byl ve studiu moc přemotivovanej. (smích)

Na albu využíváš různé hudební podklady, od drill music po afro trap a další aktuální odnože žánru. Má to dokládat tvou chuť experimentovat a vykazovat pestrost? Ve kterém hávu se cítíš nejlépe? Nebo stále vyznáváš tvrzení, že melodii je možné vygenerovat do čehokoliv?

Od posledního alba, kde jsem měl spíš zpívavější věci, jsem si řekl, že se prostě musím naučit rapovat. To máš třeba do drillu, kde ten rap musíš do beatu víc prodat, vyzkoušet si různý sekačky. I proto jsem si ho tam vybral. Bylo to ale i proto, že drill music je pohled o zlejch věcech, takže v tom sem se tam našel. Připadám si v tom pohodlně. V afro trapu pak můžu zase kombinovat melodie s rapem, v tom si také příjemně sedím… Jak už jsem starší, tak mi nevadí dát do jakéhokoliv žánru, naučil jsem se víc rapovat, tak mi nevadí už nic. (smích)

Pro některé je vrcholem koncertní realizace možnost využít živou kapelu. Uměl by sis i ty svou tvorbu představit v tomto přednesu?

Určitě mě to láká, protože jsem viděl Renneho, jak to válí s kapelou, to byl úplně jinej koncert, než když jedeš beaty z playeru. Je to hodně silný, ale asi bych to nedokázal. Dát to takhle do kupy, takhle velkou věc. Trénovat na hodinovou show třeba čtrnáct dní v kuse, tak aby to bylo tip top. Já mám někdy tendenci se opít před koncertem a nemuselo by to dopadnout. (smích) Nechtěl bych udělat ostudu jak sobě, tak klukům z kapely.

Tagy:
Austy

Příslušník rapové policie od roku 2012...

  • 1