Sdílej
Vnímání veřejnosti na rapový žánr se liší s nabídkou na trhu. V posledních letech se z něj stal stabilní lídr tuzemských přehrávačů. Černý kůň dostihu, který však musel dlouho dřít, aby si toto postavení vydobyl. Základy položily tváře, které upřednostňovaly obsah nad formou, strohým recitováním veršovaného myšlenkového pochodu položily stavební kameny, ale mnohdy na ně bylo nahlíženo skrze prsty s dávkou posměchu, že se nejedná o skutečnou hudbu. Vývoj žánru ale přinesl více melodických nálad, pomohl tomu samozřejmě i autotune, ale na druhou stranu se tvorba začala stávat více stravitelnou pro proudové posluchačstvo, které přineslo do žánru čísla. Staří skalní hořekují, spílají k formě, která občas zastiňuje obsah, a z principu nechtějí dát šanci novým věcem. Když ale interpret nalezne pomyslnou rovnováhu, synergii výpovědní hodnoty a způsobu přednesu, může připoutat k přehrávači oba tábory. Je Koukr jen dalším následovníkem směru, jehož žezlo tu poslední roky pomyslně drží Viktor Sheen, anebo vystoupal ze stínu a utváří si svůj vlastní rukopis?
Pochopit vnímání hudby interpreta o dekádu i více mladšího chce notnou dávku tolerance a chuti naslouchat. Je velmi jednoduché smést ze stolu výsledek bez hlubší analýzy, odkázat se na svou neschopnost dát šanci novým věcem. Samozřejmě se občas topíme v moři revolucionářů, kteří hovoří o progresu a nové vlně, ale stěží složí rým a trefí se do beatu. To však není případ Koukra, který od poslední desky „RK“ zaznamenal pořádný kus práce a vývoje, do své hudby vložil pocity, emoce a zajímavou obsahovou stránku, která stojí za povšimnutí.
Od úvodních minut je patrné, jakým směrem se chce součástka Blakkwoodu ubírat. Melodické linky, pohupování v beatech, které se tomu sami nabízejí. Nenech se ale mýlit, že by to v jeho případě nešlo ani po staru. Důkazem je skladba „Lazy days“, která má sílu zalepit ústa všem pochybovačům. Důležité si je ale uvědomit svůj cíl, a proto Koukr bez zbytečných průtahů hned v úvodu tracklistu prolamuje, jaký chce generovat výsledek.
Stabilním signálem vlastního rukopisu je i obsahová stránka desky. Zatímco někteří jeho konkurenti vsází v melodicích především na posluchačskou základnu složenou z něžného pohlaví, předhání se v generování emocí a schopnosti rozdávat lásku na potkání, „Between Two Worlds“ má svůj vlastní příběh a vypráví o umělci, který si vyzkoušel pár leváren, po kterých musel opustit rodnou hroudu a začít od znova v matičce stověžaté. Tahle deska není diplomová práce na téma romance, ale spíše odhalením větší porce faktů o dvojím životě, který doposud žil pod pokličkou. I proto to pozpěvování zde není známkou slabosti a metrosexuální povahy, ale spíše lépe stravitelnou formou pro posluchače.
„Between Two Worlds“ vykazuje celou řadu silných momentů, které budou fungovat nejen v domácích přehrávačích, ale i na koncertech. Bude důležité to studiové přikrašlování v podobě efektů přetavit v poutavou formu i live. Po technické stránce je výsledek zdařilý a hosté fungují jako vhodný doplněk, nikoliv stavební kámen. Samozřejmě zde vidím slabší místa, jako jsou třeba věci „Chceme stoupat“ nebo „Brzdná dráha“ s Maniakem, ale kompenzují to další věci v tracklistu. Koukr může bez nadsázky hlásit do světa, že stvořil svůj zatím nejsilnější materiál. Interpreti tuto hlášku rádi používají, ale vždy je pravdivá. V minulých letech jsem v něm, upřímně, příliš potenciálu neviděl, ale novou deskou dokázal překvapit a dokázat, že není v Blakkwoodu jen do počtu. Pokud se i další díla ponesou v tomto duchu, jen s další kapkou vývoje a chuti se sebezdokonalovat, může se z něj stát jeden z tahounů.
7/10
Už jsi četl?
