Sdílej
Dlouhé roky se brodíme mořem releasů a objevujeme nepoznané. Trh nás zásobuje požehnaně a v dnešní době si nemůžeme rozhodně stěžovat, že výběr je aktuálně chudý jak příjem provozovatelů restaurací a hotelů. Zatímco kultura strádá na úkor live interpretace, o nízké četnosti nabízených materiálů být řeč nemůže. Některé disky jsou avizované s předstihem a podléhají velkému drobnohledu a očekávání, jiné se zjeví znenadání a mohou překvapit. Stane se tak v případě východočeského rodáka Joe Kinga, anebo jeho materiál ještě nemá parametry, aby se kvalitativně měřil s žánrovou smetánkou?
Vzpomínám si na britský snímek z roku 2010, který pojednával o nesnadné cestě monarchy s vadou řeči. Možná nový release Joe Kinga chce poukázat na defekt velkého množství lokálních rapperů, kteří disponují bídnou slovní zásobou a kreativitou na peru, ale hybnou silou mohou být jen díla, která nějakým zásadním způsobem ovlivní či změní běh událostí.
Jedná se o první disk autora, proto bych nad ním nelámal hůl, ale nelze se také domnívat, že se jedná o zlato, které mu otevře dveře do srdcí tuzemského publika. Vypovídá o životě a pocitech obyčejného člověka, který schovává své emoce za humor a částečně si tím posiluje i své sebevědomí. „The King´s Speech“ disponuje některými světlými momenty, které skutečně nabízí zajímavé slovní obraty, ale mnohé pasáže se zdají být pokusem o klonování dokonalé lingvistiky s humorem, který je buď nepochopen, anebo natolik plochý, že po několikátém poslechu už nevyvolá emoce.
Výběr podmazů nedopadl zle, ale nenabízí také melodie, které by autora vyburcovali k výraznějšímu hitu. Bohužel v kontextu všeho použiji výraz „průměr“, který nenadchne ani neurazí. Najdou se místa, která vzbudí pozornost, ale i místa, která zvěstují pocit pozdějšího klimbu. Dva hosté jsou rozhodně zpestřením a přínosem, ale jasně demonstrují fakt, že Joe King má ještě co pilovat.
„The King´s Speech“ je upřímným dílem bez kalkulu, ale nenabízí nic zásadního. Pokud by album vyšlo před dvaceti lety, konzumenti žánru by plesali a bili se do prsou. V roce 2020 se najde jen pár stoupenců, kteří si disk uchovají v paměti. Mrzí mě taktéž poukazování na nízkou úroveň tuzemského rapu, kdy je snadné ukazovat, ale nikoliv nabídnout řešení. Možná se skutečně 2Pac při pozorování vývoje obrací v hrobě, ale Joe King nebude tím, kdo by od něj dostal odznak za změnu stavu. Tohle album je dobrou zprávou, že tu je nové jméno ve hře, ale bude to mít ještě hodně těžké, aby jeho názorům někdo naslouchal. Bude to jistě zohledněno i v přístupu k dalším diskům, ale zatím ještě nepřišel ten čas, aby to znamenalo zlom. Spasitele si představuji jinak, ale třeba jsem jen opitý bájí o blanických rytířích.
3,5/10
Už jsi četl?
