Sdílej
Českej rapovej pečovatelák je podle posledních statistik již slušně obsazený, ale přesto je tam možné ještě pár volných lůžek naleznout. Scéna je žijící ekosystém a nelze se domnívat, že právo na kyslík mají jen mladé pušky. Ukázkovým příkladem mohou být poslední týdny tohoto roku, kdy své desky nabídli ostřílení veteráni Tafrob, Eurodel a Jay Diesel. Právě třetího zmíněného, jsme vyrušili z klidu v Rychnově nad Kněžnou a položili mu hned několik dotazů, na které neváhal odpovědět. Po letech tvůrčího ticha vyrazil jako správný „Nomád“ na další poutavou cestu, kterou by bylo trestuhodné v přehrávačích přehlížet…
U staršího žánrového publika je pseudonym Jay Diesel stále zaběhlou značkou, někdo se ale časem z mysli vytratí. Neobával ses, že by se hudební půst mohl projevit takto i na tvé adrese? A co jméno Kunny? Hlásíš se k němu ještě nebo je to již jen kapitola, minulost tvé někdejší cesty…
Moc jsem, popravdě, tyhle věci neřešil. Můj půst byl moje osobní rozhodnutí s cílem věnovat se svému životu mimo hudební pole, a jestli na mě někdo zapomene, mě v té chvíli určitě nezajímalo. Kdo má rád mojí music, tak si jí najde. Pseudonym Kunny, se kterým jsem začínal, je už dávná minulost a říká mi tak už jen pár dlouholetých přátel. Ohlasy na NOMĀD album jsou skvělý, popravdě jsem to ani nečekal, ale o to větší je to pro mě motor dál tvořit. Mám z toho fakt radost, album má na důchodce (smích) skvělý čísla a už teď se zase chystám do studia, vlastně díky tomu, co všechno pracovně dělám, je pro mě kreativní proces ve studiu určitá forma relaxu.
S jakými ambicemi ses vracel na trh? Je to naplnění tvých očekávání nebo to byl hlad koncového zákazníka? Má Nomád reflektovat nějaké mezidobí kapitolu nebo je odrazovým můstkem k novému hladu?
Projekt NOMĀD jsem dělal jenom z čistý lásky k rapu a obecně k hudbě, nečekal jsem v podstatě vůbec nic. Chci dělat zas jen music a nemám potřebu nikomu nic dokazovat, nebo si hledat místo na trhu, hudba mě neživí.
A jak se vyrovnáváš s kritikou? Bereš si ji k srdci a dotýká se tě nebo jde jedním uchem tam a druhým ven? Sleduješ třeba příspěvky pod skladbami, reakce na sociálních sítích?
Podle mě je kritika pro interpreta dobrá věc, když je konstruktivní, což je opravdu málokdy. Většinou to jsou jen plky zakomplexovaných lidí, kteří mají potřebu něco nebo někoho hejtovat a cítit se u toho důležitě, což samo o sobě vypovídá o tom, jaký to jsou tupý omezenci. (smích) Komentáře si občas čtu, ale nejsem ten typ, co by to nějak extra řešil. Sto lidí, sto chutí, a tak je to v pořádku.
Vraťme se k názvu desky, která nese pojmenování „Nomád“. Na sociálních sítích jsem zahlédl vyjádření, že tomu svým způsobem napomohl Renne Dang. Mohl bys mi to trochu objasnit. V souvislosti s tím jsem si vzpozmněl na americký seriál „Sons of Anarchy“ a kočovný život motorkářských gangů. Vane třeba i inspirace z tohoto směru?
Byli jsme s Rennem ve studiu, respektive on přijel za mnou a poslouchali jsme moje nový věci. Pustil jsem mu singl „NOMĀD” a on vstal z gauče a řekl: „Kámo, tohle je hit a asi i to nejlepší, co jsem od tebe kdy slyšel”. Bavili jsme se dál o desce a já mu říkal nějakou svou představu o názvu atd., kdy on mi na to řekl, že by to podle něho chtělo něco víc speciálního. Pak pronesl: „Co kdyby se to jmenovalo NOMĀD”, což je slovo, co v textu zaznělo. Řekl doslova: „Však to jsi ty” a mně to v tý chvíli zapadlo do sebe, protože to tím naprosto vystihl. Takže tak vznikl název mojí nový desky.
Rychnov nad Kněžnou je s ohledem na svou velikost poměrně zajímavou líhní rapových jmen a nebudeme si nalhávat, že si tomu výrazně nenapomohl i ty. Cítíš se v tomto duchu třeba jako hudební otec výše zmíněného Renneho Danga nebo třeba i Tubse, který však tvorbou míří na trochu jinou cílovku?
Nemyslím si, že jsem někoho hudební otec, (smích) ale určitě jsem na počátku mohl být inspirací a ukázkou toho, že z malýho města se to dá dostat opravdu vysoko. Renne byl můj fanoušek, chodil na mý releases, kupoval si moje desky a merch v době, kdy už si psal svý první texty. On podpořil mě a pak i já jeho, což se v podstatě děje dál, byl to přirozenej vývoj a dnes jsou z nás dlouholetý kamarádi. Jsem na něj pyšnej, ušel kus cesty a posunul to zase dál. Tubs je skvělej MC, ale nikdy jsme spolu nepřišli nějak víc do kontaktu. Každopádně jsem rád, že má u nás rap svoje místo a o tom i svědčí další generace rapperů, která se snaží a maká na tom. To, že to pokračuje pořád dál, je pro mě velkou satisfakcí.
Ve skladbě, která nese stejný název jako deska, vykazuješ také velkou lásku k Orlickým horám. Při vzniku klipu jsi utrpěl i pár šrámů. Na kterém prkně se cítíš komfortněji? Na tom pohybujícím se na sněhu nebo na tom brázdící asfalty? Jsou i další sporty, které ti jsou blízké?
Každej ví, že Orlický jsou top. (smích) Mám rád všechny boardový sporty. Vyrostl jsem na tom a jezdím doteď, nejdřív přišel sk8 a do toho pak přirozeně i snowboard. Na svah to mám dvacet minut od baráku, tak by to byl hřích. (smích) Ale jinak mám rád i spoustu dalších sportů, kterýma si čistím hlavu. Rád si zajdu do gymu, miluju wakesurf, běžky, tenis, golf, je toho víc.
Právě tuhle věc jsem při jejím uvedení na trh s klipem označil za velkého adepta na motivační track roku. Cítíš se v této disciplíně silný a věříš, že to může někomu pomoci k lepším zítřkům? Je to aktuálně tvé alma mater na peru nebo se cítíš ještě v jiném okruhu témat jistější?
Nedělám věci prvoplánově s tím, že by to mělo někomu pomoct nebo tak, ale tím, jak jsem nastavenej člověk a čím vším jsem si v životě prošel, to tak přirozeně vzniká. Tvorba každýho interpreta se odráží v tom, jakej je on sám, teda pokud mu nikdo nepíše texty (smích) nebo nehraje až moc velkou pózu, kterou pak navenek nemůže ustát. Chci říct, že to neberu jako nějakou disciplínu, ale spíš je to moje poslání. Moje hudba vždycky pomáhala, tak to zůstane asi už navždy. Každopádně zajímavostí je, melodická linka refrénu NOMĀDA přišla až jako poslední. Věděl jsem, že mám super beat, že jsem napsal kvalitní bars, ale track jsem chtěl původně vydat bez refrénu, jen rap. Jak už jsem ale říkal, jsem fakt puntičkář a pořád jsem kolem toho chodil, nebyla to pro mě dokončená věc. Refrén jsem nakonec napsal cestou do studia ve vlaku a už když jsem to psal, tak jsem věděl, že je to ono. Co se týče témat, tak mám určitě i další stránky, který jsem doteď nijak nereflektoval, ale pomalu se dostávají ven. Mám určitě pořád co říct.
Osmnáct stop v tracklistu je slušná porce času ve studiu. Kolik skladeb se na album nakonec nedostalo? Byl jsi při výběru přísný autor, který se zaobíral detaily nebo se snažil všechno zhmotnit a zaznamenat? Je tvou silnou stránkou trpělivost a smysl pro detail, anebo někdy slevíš z nároků a vsadíš na sílu okamžiku?
Tak ono to celý začalo celkem nevinně. To, že jsem byl v hudebním exilu, neznamená, že jsem nepsal. Psaní je moje součást, mám to v genech. Někdy na jaře 2021 se to začalo přirozeně nabalovat, takže nejdřív to mělo být EP, 5-6 věcí a nakonec vzniklo plnohodnotný album. Mám skvělý studiový zázemí a člověka, kterej na mě má nervy. (smích) Není to se mnou jednoduchý. Tímhle bych chtěl pozdravit Markuse z bývalých BSC, který si teď říká Madmar. On sám mi řekl, že ještě nezažil nikoho, kdo by se v tom takhle rejpal, ale ono to je vlastně tím, že až teď můžu mít i díky němu nad vším kontrolu. Hledali jsme můj novej zvuk a ladili to fakt do malých detailů. Cítil jsem se natolik komfortně, že většina nových věcí vznikala spontánně a x starších věcí, co jsem měl v šuplíku, se na album nedostala. To ale neznamená, že nikdy nespatří světlo světa, jsou to dost osobní věci, který ven jít musí. Teď se vrátím trochu na začátek rozhovoru. Celý album je vlastně odrazový můstek k mé další tvorbě, to jsi vlastně vystihl úplně přesně. Trpělivost není mojí silnou stránkou, (smích) ale snažím se s tím pracovat. Mám svou jasnou představu, jak by co mělo znít až do detailů a zatím si jdu, pokud to není podle mých představ, práce nekončí, ale tak si myslím, že by to měl mít každý umělec, co něco vytváří.
Umělci rádi nové desky označují za svůj dosavadní masterpiece, ale často se setkávám s momenty, že jejich někdejší hity to v konečném součtu nezastíní. Ty máš ve své brašně pár věcí, které fungují i po více jak jedné či dokonce dvou dekádách. Cítíš na Nomádovi nějakou štiku, která by mohla v podobném duchu vystřelit a stát se věčnou?
Tak určitě tam jsou silný momenty, hlubší osobní věci. Deska je dost různorodá a každej si tam může najít to svý. Nejvíc rezonuje asi track NOMĀD, ale soudit, jestli to bude mít časovej přesah, není na mě, ale spíš na lidech. Každopádně track J.R., kterej album ukončuje, Dokud budem, Naposledy, Bruce Lee, 1000 a znovu, High AF, Spoušť.. jsou všechno věci, které dělají na Spotify největší čísla. Album má za 14 dní od vydání jen na téhle platformě přes 300 tisíc přehrání, což je super. Stavět na tom, co bylo, určitě nechci, ale jsou tam zásadní věci, který ověřil čas, pořád to funguje, což je skvělý a můžu tím pádem říct, že nejsem autorem jednoho hitu, (smích) což je pro umělce smrt. (smích)
Výsledek lemuje práce s hlasem a melodické refrény. Bereš to jako svou devizu? Někteří interpreti si již na silné refrény nehrají, zatímco u tebe se to zdá být i po letech jeden ze stavebních kamenů… Kde hledáš v tomto duchu inspiraci? Je to třeba v rámci žánru ze zahraničí nebo koketuješ i za hranice žánru, potažmo jsi absolvoval osvětu u těch, kteří si na zpěvu zakládají?
Refrén je stavební kámen celý věci, tak to mám v sobě položený já a tak mě to vlastně i baví. Sám poslouchám hodně zpívaných věcí a v rapu je zpěv dnes už přirozená věc. Nikdy jsem nezpíval tolik jako teď a mohl to být i šok. (smích) Dokonce mě v nových věcech nepoznávali ani lidi z mého blízkého okolí. Zpěv mě vždycky bavil a můj hlas mi dovoluje zabrušovat do různých poloh, takže jsem to na novém projektu náležitě využil a dost si s tím vyhrál. Navíc v době covidu jsem navštívil svou kamarádku, která učí zpěv a klavír na ZUŠ v Rychnově. Tam jsem měl možnost vyzkoušet své možnosti a zjistit, že mám i skvělej pěveckej rozsah, takže jsem s tím začal dál pracovat a i díky tomu je na albu NOMĀD minimálně autotune, dokážu to zazpívat a utáhnout sám. Inspirací je pro mě hudba sama o sobě, poslouchám dost současných věcí, miluju Majid Jordan, Adele, Khalid nebo takový D-Block Europe, A Boogie wit da Hoodie, French the Kid, Rod Wave atd.
Hosté na desce jsou většinou příjemným zpestřením, ale když to vezmu v kontextu s tvou osobou, tak je poměrně těžké v roce 2022 oslovovat jména, která nejsou hudebně výrazně mladší než ty. Většina těch, co začínali v době co ty, už není dávno ve hře. Jsou pro tebe mlaďáci jistou inspirací nebo si jdeš vlastní cestou a jen cítíš, že jste na podobné vlně? Některým starším tvářím je mnohdy vytýkáno „převlékání kabátů“ a někteří fanoušci si naivně myslí, že dvacet let zůstanou zamraženi ve stejném bodě. Je pro tebe hudební vývoj žánru relevantní bernou mincí, ke které se nestavíš zády?
Kteří nejsou hudebně mladší? To už není snad nikdo, ne? (smích) Tak většina lidí z mojí generace už to asi nedělá, ale mě ta věc sama o sobě naplňuje pořád a i když jsem nebyl hudebně moc aktivní a věnoval se jiným věcem, tak jsem to pořád studoval. Jak jsem řekl, rap a hudba sama o sobě je mojí přirozenou součástí, vyrostl jsem na tom, můj otec byl muzikant, měl kapelu, kde hrál na bicí a pak na basu, psal texty a básně, dostal jsem od něj do DNA nějaký základ. Ale zpátky k věci, řekl bych, že jsou to právě hudebně mladší umělci, u kterých se inspiruju, baví mě jejich zápal a nový postupy. Na desce jsou jinak jen dva hosti, Koukr (Necháme melody znít), kterýho sleduju už dlouho, má talent a baví mě jeho vývoj, navíc vydáváme pod stejným labelem, pozdrav pro Lukáše Jirkovskýho a Jakuba Stelzera. No a pak je tam SindayL, což je moje bývalá přítelkyně, která má skvělej a dost specifickej hlas. Jsme nadále přátelé a tahle věc vznikla úplně spontánně, chtěl jsem využít její potenciál, napsali jsme to, šli do studia a vznikla „Spoušť” jedna z nejlepších věcí na albu. Big up Lerykovi za beat, má na tom taky velkou zásluhu.
Stejně jako zraje žánr, stárnou i samotní rappeři a někdy z jejich úst slyším, že běhat po stagi po čtyřicítce jim už přijde trapné, natož pak třeba po padesátce. Máš nějakou hranici, kdy bys i ty pověsil mikrofon na hřebík nebo tomu necháváš volný průběh?
Hele, asi záleží na člověku, já tohle fakt neřeším. Nechci jezdit koncerty každej víkend jako dřív, ale spíš udělat něco jednou za čas tak, abych nad tím měl plnou kontrolu. Pokud to je pro někoho trapný, pak to nedělá především pro sebe a svůj dobrej pocit a pokud tvoje hudba lidi baví, pak je super dělat svou věc i pro lidi, dělat jim tím radost. Pro mě je věk fakt jenom číslo a myslím si, že by měl člověk dělat prostě to, co ho baví. Upřímně, kdo má potřebu ke čtyřicítce sedět doma na prdeli, nebo chodit lamentovat do hospody nad pivem, tak ať, je to každýho volba. Život je fakt krátkej na to, abys ho promarnil nebo vzdal a doklepal jak Boomer v bačkorách. (smích) Miluju život, všechny jeho stránky a hodlám si ho ještě kurevsky užít…
