Sdílej
„Ženská, dopiče, kde sakra si?“ I tato netrpělivá otázka padla v kotli během čekání na sobotní vyvrcholení druhého ročníku festivalu Music In The Park, které se protahovalo z důvodu ohlášené únavy hlavní aktérky, pro níž šlo o finální zastávku jejího měsíčního brázdění Starým kontinentem. Za to, že si do pražské stromovky našlo i přes mírnou nepřízeň počasí cestu o poznání více lidí, než tomu tak bylo v pátek, mohla převážně ona. V početném a z více než deseti lidí seskládaném bandu na pódiu nejvíce zaujal šílený hráč na basu a tři korpulentnější super vokalistky v pozadí, jež připomněly film „Sestra v Akci“. Rodačka z New Jersey, jež byla ráznější více než piešťanský básník Baro Rai, si ale i tak vše dirigovala velmi puntičkářsky a hlavně vehementně, čím tak trochu připomněla Jamese Browna, který se na svém posledním pražském koncertu choval podobně. První polovině koncertu možná trochu chyběly hity. Byť zaznělo i něco málo z prvotiny „The Miseducation Of Lauryn Hill“, „Everything Is Everything“ se hlavní město nedočkalo. Označovat ony momenty prvoplánovou hláškou ´směsice soulu, R´n´B, reggae nebo gospelu´ je sice docela snadné, nicméně výstižnosti nepříliš vzdálené. Ms. Hill, jejíž nakřápnutý hlas už pamatuje i lepší formu, totiž dost často připomínala divy z poloviny minulého století, které v nahrávkách doslova křičely. Druhou polovinu odstartovala balada z akustického dvoj disku „MTV Unplugged 2.0.“ a pak už to díky jedenáct let staré Fugees klasice „The Score“, jejíž originální kopii vlastní na celém světě takřka dvacet milionů lidí, jelo. „How Many Mics“, které předešel pětiminutový rozehřívací jam, „Fu-Geel-La“, „Zealots“ či s velkým ohlasem nadvakrát rozjížděná „Ready or Not“ utvořily jedinečnou pasáž, po jejímž poslechu měl jeden hned náladu i na takové „Cowboys“ nebo „Family Business“. Očekávaným přídavkem v podobě „Killing Me Softly“ vše skončilo a kolem 100 minut trvající koncert byl i díky lepší druhé půlce nakonec zážitkem. Přeci jen, Lauryn Hill, jejíž specifický outfit se zdál několika přítomným dámám minimálně zvláštní a ani účes, který mi evokoval styl Macy Gray z roku 2003, jí moc neomlazuje, od vás nestojí pár metrů každý den. Uvidíme, v jakém duchu se ponese její nové album ohlášené na přelom roku. foto: Patrick Marek (www.jazzrock.cz a www.vazky.cz)
Už jsi četl?
