Sdílej
Dlouhé hodiny bychom mohli u piva polemizovat nad názory, kdy je správný čas na to vydat své debutové sólo. Někdo to stihne hned v rané fázi své kariéry, jiní se raději vezou v týmovém vlaku a dávají přednost společnému dílu, aby pak ty zkušenosti zúročili ve svůj prospěch, a někomu se nepodaří vlastní desku vydat vůbec. Kdy je však ten správný čas? Je vhodné kout železo, když o vás ví celá republika, anebo jej vypustit až ve chvíli, kdy se na něj cítíte vy sami? Sto hlav bude mít sto názorů, stejně jako úhlů pohledu, jak k tomu daný interpret přistoupil. Pravdou je, že kdyby svůj debut naplánoval Efko o deset let dříve, poptávka po jeho tvorbě by byla nepochybně větší, neboť i jeho partička PIO Squad se tehdy těšila mnohem větší pozornosti. Nabídl by pak ale „Budlok“ zpověď vyzrálého muže v nejlepších letech, jež dává přednost před materiálními hodnotami a společenským kreditem právě lidskosti a zkušenostem, které jej formovaly do současné podoby?
Mohl bych hned v úvodu vtipkovat o buldočkovi v pokročilém hudebně-rapovém věku, který by rád důstojně dožil ve vašich přehrávačích a hrál na dobrá srdce všech kupujících, aby mu to umožnili. Nejsem ale Zdeněk Srstka, abych ve vašich očích a uších uměle vyvolával soucit a apeloval na vaši lidskost. Filip Konvalinka nepotřebuje opěrné berličky a předem otevírané dveře, aby v této disciplíně svůj potenciál potvrdil. Na druhou stranu je pravdou, že svým civilním jménem ještě o něco degradoval možnost ukázat se scéně, která jej doposud registrovala především jako Efka. Z minulosti bychom mohli skloňovat pár jmen, kterým tato změna uškodila, ale na vytváření závěrů je ještě zatím brzy. Až čísla z prodejů, sledovanost na YouTube a především pak četnost hlav v klubech ukážou, jak tomu skutečně bylo.
Již od úvodních minut je jasné, že Filip pokračuje ve své filozofii, kterou se prezentoval i v týmu. Jasně odtušil, že klíčem k úspěchu není jen obsah, ale nutné je jej zabalit i do formy, která je pro posluchačstvo stravitelná. A právě to bylo vždy velkou devizou Pionýrů z Jihlavy. V celém tracklistu mám sice jen poskromnu adeptů, kteří by mohli kandidovat na hity, jež z mysli už nevymažeš, ale celkově zase vnímám tu sílu celku a především fakt, že tohle album si budeš moci poslechnout i za deset let bez jakéhokoliv pocitu, že by ses jen vracel nostalgicky back.
Celistvosti výsledku dodává váhu i Marys, který zde získal monopol na produkcích. Potvrdila se jeho tvůrčí schopnost již z materiálu, který vytvářel s Michajlovem a Danielem. Cítím zde schopnost postavit se čelem všem výzvám a nestrachovat se o finál. Máme tu jen jednoho beatmakera, přesto je celá deska pestrá a vykazuje různé nálady. Chválím celistvost, ale zároveň zde možná marně hledám věc, která by byla natolik zásadní, že by pomohla textu a flow do výšin. Ne nadarmo se říká, že beat je 70 procent tracku. Marys se blíží mezi tuzemskou beatmakerskou elitu, ale ještě potřebuje stvořit několik rukopisných hitů, aby jeho práce byla čitelná jako třeba bubny Dje Wiche nebo DJe Fattea.
Filip nás představil před slušnou várku textařiny, která vsází na poutavý přednes a skladbu. Celý disk se netočí kolem toho samého, nabízí pestrost a nedává prostor jen jemu samotnému. Samozřejmě zde můžeme nalézt věci, ve kterých hovoří o sobě, poukazuje na fakt, že věkem toho rebela a živla neumlčíš, ale nebojí se otřít i o pichlavější témata ze společenského a sociálního života. Nejedná se o plácání do prázdna jen proto, že by to mohlo líbit, ale svým zrakem popisuje dění kolem sebe a shazuje z mysli ten pomyslný balvan, který mu zahlcuje myšlenky. Pokud bych měl vsadit vše na jednu kartu, byla by to u tohoto díla lidskost, protože to hlavní, co upoutalo mé sluchovody, byla ta otevřenost a chuť o tématech prostě povídat, nikoliv z nich vytvářet umělá dramata. Kdyby byl Konev písničkářem, uměl bych si ho představit s kytarou, jak si pobrukuje pravdivý bars ve stylu Jarka Nohavici.
Výběr hostů byl skromný, ale nabídl přesně to, co by deska měla vykazovat. Pozvaní by měli být zpestřením, něčím navíc, především pak ne artiklem, se kterým se šmelí na každém druhém disku. Refew byl překvapením, ale vhodným. Týmová věc mi opět potvrdila názor, že i De Puta Madre by měl vylézt ze své ulity a zkusit se postavit na své sólové nohy. Nepochybuju, že by mu to slušelo. Zahraniční účast je zajímavým zpestřením, stejně jako přítomnost Matěje Homoly a Václava Neužila. V obou případech cítím tu dávku kreativity a chuti přijít s něčím navíc, ale nevím, zda bude právě tento tah oceněn i u fanoušků, kteří možná dají přednost jiným kusům v tracklistu. Pokud bych si měl vybrat nejsilnější věc formou i obsahem, volím si „Obzory“, které jsou gejzírem emocí poskládaných na hudebním plátně.
„Buldok“ je velice vkusnou záležitostí od autora, od kterého jsme čekali podobný tah již delší dobu. Kdyby to přišlo dřív, nevykazovalo by to takovou dávku lidskosti a zkušeností, ale třeba by to vyvolalo hlad, který by pomohl být celému týmu více na výsluní. Nebojím se o budoucnost Filipa Konvalinky ani PIO Squad, neboť skrze brýle reality vím, že doba jde kupředu a přeje jiným jménům. Jeho smečka z Jihlavy ale bude mít na scéně vždy své pevné místo a skupinu fanoušků, kteří vědí, co od nich dostat. A nebojím se ani říct, že podle debutového alba Filipa mohu letos porovnávat úrodu tuzemských releasů. Laťka byla nasazena vysoko.
8/10
Už jsi četl?
