hledat

Tags:

Eminem – The Death of Slim Shady (Coup de Grâce) (2024; Shady, Aftermath, Interscope)

Sdílej

Eminem a Common s Pete Rockem vydali v jeden den svoje dlouho očekávaná alba. Obě jsou z úplně jiného světa, obě jsou jiná, ale v obou případech jde o rap… a samozřejmě hip hop. Obě jsem je tedy poslouchal průběžně na stejno, obě jsem je pouštěl v autě, doma i v práci a obě mě bavily přibližně stejně, ale každé jinak. Vlastně jsem se rozhodl je i recenzovat najednou, protože je to podobná situace jako když vydal 50 Cent v roce 2007 album ve stejný den jako Kanye West (šlo o „Curtise“ a „Graduation“) a soupeřili o prodeje. Dalo by se říct, že je to i trochu taková „Barbenheimer“ situace, kdy ty alba vyšly naráz, jedno je divoké a utržené z řetězu, komerčně úspěšnější a druhé je uvědomělé a více „hiphopové“. Jak tedy dopadly?

Sbírka „The Death of Slim Shady (Coup de Grâce)“ je veliký návrat k Emovým kořenům. Po šňůře klasických alb z přelomu milénia „Slim Shady LP“, „Marshal Mathers LP“ a „Eminem Show“ už Eminem nikdy nedosáhl takového kultovního statusu, kdy by boural zároveň jak žebříčky hitparád, tak bránice posluchačů, ale i recenze kritiků. Osobně k tomu řadím i „Encore“, ke kterému jsem časem dospěl a je to možná jeho nejšílenější, ale taky bizarně geniální deska, ale obecně vzato to byla ta první, která způsobila, že se začalo říkat, že ne, že už na to nemá.

Recenze Commona a Pete Rocka

Pak měl Eminem nějaké oznámení rapového důchodu, ze kterého se vrátil deskou „Relapse“, kde byl čerstvě po léčebně, po které mu abstinence vydržela dodnes. Už tehdy bylo jasné, že období šíleného Slim Shadyho, skandálního Eminema a svědomí zpytujícího Marshala Mattherse, jsou pryč. A Eminem se k tomu ani nesnažil vracet. Dalších 10+ let nás zásoboval deskami, které byly vcelku popové, úspěšné jak kriticky, tak prodejně a řekněme civilní. Nepamatuji rok, kdy by v éteru nehrál nějaký Eminemův pozdní šlágr. A jeho hudba už dlouho nikoho neurážela. 

Ale Eminem se nyní vrátil v plné polní ve společnosti všech svých rozpolcených osob, v čele s reinkarnovaným Slim Shadym. Proč nyní? Odpověď je asi jednoduchá. Doba tomu nasvědčuje. Eminem proslul jako ten cvok, co v televizi dissoval celebrity a neštítil se ničeho. Bylo to vždy drzé, sprosté, vtipné, kontroverzní a fungovalo to. Následně pak svoje prohřešky žehlil jako Marshal Mathers a odkrýval svojí civilní stránku, např. i prostřednictvím četných skladeb o své dceři Hailie, o své matce apod.

A teď doba přeje Eminemově kousavosti ještě víc. Internet je plný frakcí, co se navzájem triggerují. Máme tu woke kulturu, LGBTQ komunitu, levici, pravici, svět je rozdělený jako nikdy a politická korektnost je uštěpačnější než kdy dřív. A to je to, do čeho chce Eminem píchat jako do vosího hnízda a zde se mu to daří. Album je zběsilá jízda jak Mad Max. Tedy zpočátku. Eminem si bere na paškál právě korektnost, transgendery v čele s Caitlyn Jenner, jedlíky, tlusťochy, postižené lidi, retardované lidi, P. Diddyho anebo taky nebožtíka Christophera Reevese. Opět. Eminem jde záměrně za hranu.

A funguje to? Ano. Deska je našlapaná a hraje v tom mnoho faktorů. Texty jsou solidní. Pokud je něco u Eminema jasné, tak to, že si je píše sám. Žádný ghostwriter nedokáže napodobit Eminemův styl a jeho „freestylové“ frázování a styl rýmování. A zde se Eminem cítil hodně v kramflecích. Potom je tu produkce. Konečně se Eminem vrátil jako producent. Vždy jsem ho bral jako velmi talentovaného producenta a byla škoda, že ho tak svět moc neviděl, protože jeho styl si bere z bíleho hudebního odkazu, ale je zároveň skvěle urbanistický. V každé produkci mu pomáhají jiní producenti, ale jeho vlastní beaty mu sedí jako prdel na hrnec. To je vidět na příkladu „Brave New Dance“. Zní to jako kdyby mu to vypadlo ze šuplíku z roku 2003. Úplně krásně by se to ztratilo na albu „Encore“ nebo „Eminem Show“ a to se mu nepovedlo dvacet let.

A to je další proměnná celé rovnice. Bangery. To album hraje. Máme tady „Brave New World“, máme tu „Houdiniho“ a pár dalších adeptů na hit se najde (na tebe nekoukám „Tobey“). Eminemovy flows jsou navíc velmi rozdílné, v každé skladbě je stihne vyměnit několikrát a mění i hlasy, s tím jak se mění jeho osobnosti. Jsem taky vděčný, že ustoupil od speedrapu typu „Rap God“ a předvádí to tu jen minimálně, protože je to ta nejméně zábavná poloha Eminema, kde jen dokazuje, že umí i rychle. 

Suma sumárum je to album skvělé. Funguje na první poslech. Funguje i na druhý, ale otázkou je, jestli bude fungovat i déle. Uvidíme. V čem tedy Eminem šlápl vedle? Za mě je to určitě konec alba. Ten se táhne jako sopel. Najednou po úvodním nářezu řetěz spadne, tempo zpomalí a jsme u Eminema, který se zase omlouvá dceři, že nebyl na jejím kytarovém recitálu. To už tu bylo několikrát a navíc je jí už 28, ten recitál si ani nepamatuje!

Je to zbytečné a je to škoda. Není to správný kontrast. Poslední část fakt nešlape a možná to zachraňují bonus tracky, ale albu by slušelo prostříhat na konci a utnout to např. u „Guilty Conscience 2“. To by byl sympatický návrat s decentní délkou.

A poslední zásadní mínus je ten, že jde o … kalkul. Nemůžu si pomoct, ale Eminem zde sází na jistotu. Ano, když si utahuje z tlusťochů, nebo retardů, je to šokující, vtipný a funguje to, ale .. Eminem šel na jistotu. A vyšlo mu to. A má na to právo! Má z toho rekordní streamy a album rezonuje, ale není to jako dřív, byť by chtěl. Když dělal songy o tom, jak zabíjí mámu, to bylo opravdové. A to byl risk, o něco šlo. Tady je to trochu póza. Jistě, je to jeho póza, kdy vykrádá sám sebe a může si to dovolit, ale chybí tomu trochu jiskra. Utahovat si z dnešní doby je lehké a South Park to dělá dekády a bez kalkulu.

8/10

Tagy:
Tao Quit

https://linktr.ee/taoquit BBarak Obbama

  • 1