Common s Pete Rockem a Eminem vydali v jeden den svoje dlouho očekávaná alba. Obě jsou z úplně jiného světa, obě jsou jiná, ale v obou případech jde o rap… a samozřejmě hip hop. Obě jsem je tedy poslouchal průběžně na stejno, obě jsem je pouštěl v autě, doma i v práci a obě mě bavily přibližně stejně, ale každé jinak. Vlastně jsem se rozhodl je i recenzovat najednou, protože je to podobná situace jako když vydal 50 Cent v roce 2007 album ve stejný den jako Kanye West (šlo o „Curtise“ a „Graduation“) a soupeřili o prodeje. Dalo by se říct, že je to i trochu taková „Barbenheimer“ situace, kdy ty alba vyšly naráz, jedno je divoké a utržené z řetězu, komerčně úspěšnější a druhé je uvědomělé a více „hiphopové“. Jak tedy dopadly?

Na album jsem se velmi těšil a nebyl jsem sám. „The Auditorium Vol. 1“ bylo oznámeno dlouho dopředu a Pete Rock s Commonem měli perfektní marketing, kdy se album na internetu propagovalo dlouho a důkladně. Ještě teď je s pány dost rozhovorů a mluví se dokonce o tom, že by hip-hop potřeboval přejmenovat, aby se oddělil ten „poctivý“ hip-hop, na kterém posluchači vyrůstají dekády a chtějí slyšet něco, s čím si ztotožní své 30 – 50ti leté životy a ten „moderní“ hip-hop, který prostě poslouchají mladí.

A to není málo. Pozornost si tedy oba získali, jak je na tom ale deska? Určitě dobře. Zklamání se nekoná. Album je to výborné a zaslouží si mnoho poslechů, určitě ale nefunguje nejlépe na ten první. Očekávání jsou velká a tak jsme všichni chtěli více, než jsme dostali.

Recenze Eminema je zde.

Nejprve k pozitivům. Album je na špičkové úrovni rapově i produkčně. Je to to, co to má být. Conscious soulfull hip-hop plný pozitivní lyriky a dospělého uvažování. Deska funguje jako celek, má to hlavu a patu, má to podobné tempo a hudebně jde o jednu pěknou hudební paletu. Práce se samply je geniální. Common je ve formě a rýmuje jako mladíček. Cuts a skreče jsou tady tak suprový, že jsem si uvědomil, že jsem dlouho neslyšel takhle dobrý cuty na velké desce, kterým by DJ doopravdy promlouval a doplňoval tu hudební kulisu. Taky musím vypíchnout zvuk, který je naprosto famózní a zářivý, tady fakt dobrá práce na mixu / masteringu. 

Pete Rock a Common jsou špičky oboru. „The Main Ingredient“ je můj oblíbený vinyl ve sbírce a Common patří do mého rapového TOPu. Ale je fakt, že oba pánové už na svoje klasiky pár let nenavázali. A tady to bohužel asi taky nebude klasický zářez. Alespoň ne u Vol. 1. Pokud se jim ale povede na Vol. 2 napravit následující nedostatky, tak pak můžeme mluvit o klasice.

V první řadě je to absence bangerů. Chybí tady hit. Můžeme tu mluvit o tom, že jsou „Dreamin“. „A GOD (There Is)“, „Fortunate“ a pár dalších vyčnívá nad ostatními, ale úplně houpající pamatovák na první dobrou tady není. Což je škoda. Dále mi vadí pokulhávající bicí. Tam, kde si Pete Rock pohrál bravúrně se samply, s dýchacími nástroji apod. tak přesně tam to celé oslabuje bicíma. Používá ty samé staré old school breaky jako vždycky. Což o to, to by koncepčně nevadilo, vzhledem k tomu, že si deska bere z toho nejlepšího z hip hopu, ale chybí tomu větší důraz, větší hravost. Umí rozhodně líp. Zní to trochu jakoby používal ty samé drum brejky, co má v MPC 30 let a ještě je nacvakal úplně stejným obyčejným způsobem. A to je škoda, boom bap by přece jen měl být i o bicích.

No a Commonovy texty tady plují bohužel jen po povrchu. Common Sense umí napsat hlubokou a hloubavou věc („Me, You and Liberation“ a mnoho dalších) ale nejspíš to vypadá, že má vypsané pero. Je zde úplně jasné, co chce říct a jak to chce říct a dělá to s láskou a srdcem, ale v těch textech bohužel chybí ponor, který by některá témata potřebovala. Někdy to jsou jen takové pěkně fráze. U těch věcí, co odkazují na principy hip hopu, to nevadí, ale právě u věcí jako „GOD“ a dalších, by to chtělo trošku jít na dřeň a zatřást s tím posluchačem. Takže nemůžu dát více než 8 z 10 a doufat, že dvojka zaútočí na devítku nebo desítku, protože takových alb určitě potřebujeme více. Řečí filmového průmyslu bych mohl říct, že jde o parádní „fan service“, ale na klasiku, kterou jsme očekávali, to bohužel není. Ale nevadí, ne vše musí být klasika, proto příjemných 8. 

8/10