Sdílej
Co asi tak může ovlivnit jedince, že se pokusí vzít otěže do svých rukou, prvně se postaví za mikrofon a generuje vlastní rapovou tvorbu? Nápadů na odpověď se může vybavit hned několik, ale tím hlavním je mít pozornost. Mít tu sílu být hlasným nástrojem svých myšlenek a umět svou rétoriku vybrousit do takové fáze, že mu druzí naslouchají, je největší zbraní interpreta. Dnes se to možná až tolik nenosí a tvorbu jako takovou až trestuhodně válcují ty věci okolo, ale vraťme se opět na začátek. Být hvězdou je tak lákavým snem, že nejeden se již pokusil jej přetavit v realitu. Odpusťme si ty klišé fráze o zaprodanosti a nutnosti se přizpůsobovat, protože každý má na krku hlavu a v ní má určitě tolik odpovědnosti, že sám zváží, jak se chce před publikem prezentovat. Nabízí se ale další otázka, zda je i v tomto žánru dostatek místa i pro ty, kteří zatím nevysílají signály, že by jejich hudba mohla definovat…
Rapové vody už dávno nemají své břehy a mělčiny, pouze přístavy, kde se lze nalodit na zakotvené plavidlo a přeplout do dalších žánrových moří. Zůstat zarytě pouze v jedné zátoce je jako strčit hlavu do písku, protože hudbu lze dělit pouze na dobrou a špatnou. Nemůžeme taktéž někomu vyčítat, že to chce zkusit. Když to nezkusíš, tak vlastně nevíš, jestli to může či nemůže fungovat. A když to funguje chvíli, neznamená to ještě, že to bude fungovat dalších deset let. Být hvězdou je těžkou disciplínou, kdy je třeba nejdříve svůj talent náležitě prodat a poté navíc své pozice obhájit. Někomu ale také stačí, když má u svých skladeb pár tisíc návštěv a pár souhlasných poplácání po rameni.
Do rukou se mi dostal debutový disk slovenského interpreta, který pojal za svůj pseudonym Dawe White. Při prvním kontaktu s jeho tvorbou jsem mohl vypozorovat sílu v hlase a schopnost s ním obstojně pracovat. V ten moment se dá hovořit o tom, že v tom člověku skutečně může být potenciál. Problémy ale nastávají při hlubším nasátí jeho alba „Budem hviezda“. Název by se mohl vyložit vícero směry, od chuti splnit si svůj sen, až po sebevědomé ujištění, že tomu tak skutečně bude. Já jsem však zatím dosti na váškách, neboť obsahově mi to jako někomu, kdo již dvacet let holduje žánru, dalo jako když hodíte neplavce do hloubky.
Klíšé postupy s cíleným atakem na pozornost publika, které žánru jako takovému neholduje, není nic špatného, ale při projetí celého tracklistu jsem nenalezl příliš silných momentů, hlubších myšlenek či věcí, které by ve mně vyvolaly nutnost popřemýšlet nad tím, jak to autor vlastně myslel. Už samotný otvírák desky zní tak trochu jako srdce zhrzeného mladíka, který vystaví záda už jen z principu. Následuje egotrip na téma, jak neodolatelný vlastně tento autor je. A tak se to střídá i s momenty, kdy je pro změnu neobyčejný milovník těch, které si to zaslouží. Přiznám se, že z toho pocitového lijáku jsem byl místy až zmaten.
Už jen za skladbu, která se jmenuje jako autor samotný, jsem přesvědčený, že Dawe White na sobě může pracovat a vymačkat ze sebe více. Pokud bude tedy chtít. Ke vší smůle je i skladba „Stále taký stý“ až v závěru desky a posluchač se musí nejdříve brodit vodami, které ho mohou i donutit vypnout přehrávač dříve. Dawe White by se mohl dát označit za další dítě éry „Kaliho“, ale zatím je na startu, proto mu nelze vyčítat, že zatím nemá čitelný rukopis. Forma je taková, jaké slovenské mainstreamové publikum v posledních letech vyhledává, ale rozhodně je třeba zapracovat i na obsahové stránce. Nemusí přinášet do hry moudra či revoluční témata, ale naučit se lépe vyjadřovat a pracovat s emocemi. „Budem hviezda“ je start cesty a dovolím si tvrdit, že cesta k té hvězdě bude ještě hodně trnitá.
3/10
