hledat

Tags:

Cotije – The Gods Must Be Crazy (2022; Cotije)

Sdílej

Jednou z esencí k cestě za úspěšným výsledkem je také to, co se děje takzvaně pod pokličkou nebo za oponou. Hudební řemeslo není jen o kvapném spěchu do studia, splnění rutiny za mikrofonem s hitem v kapse a následná prezentace. Na výsledku se odráží i pohoda v soukromém životě nebo synergie, se kterou je týmová placka tvořena. Víc hlav víc ví, ale může to způsobit i více konfrontace a názorových nesouhlasů, ale při poslechu projektu Cotije se zdá, že tahle tříhlavá saň si sedla především po lidské stránce. Cesta to bude trnitá, první ozvěna v tomto složení ze Steel City však působí sympatickým dojmem.

Nebudeme si malovat iluze, že všechno v tracklistu je fajn a staví to výsledek do pozice adepta na tuzemské rapové album roku. „The Gods Must Be Crazy“ však může být překvapením, velice příjemným, který však musí ještě dokázat, že si početnější enklávu naslouchajících zaslouží. Co hovoří v jeho prospěch a na čem je naopak potřeba zapracovat? Zcela jistě kvituji, že dřívější směřování a rétoriku dokázali kluci v dobrém slova smyslu hodit za hlavu, začít téměř od nuly a prezentovat se zvukem, který není vtíravý, ale zároveň neurazí ty, kteří je mají v podvědomí díky starším releasům.

V době jasně situovaných algoritmům na digitálních médiích je velice složité se dostat do podvědomí, ačkoliv by se dalo říct, že v době internetu a sociálních sítí tomu tak není. Doba se opět trochu změnila a mezi etablovanými značkami a těmi novými existuje slušná mezera, kterou ne každý dokáže odmazat. Projekt Cotije není ani adeptem na potykání na první setkání, spíše dává prostor pro ty, kteří rádi objevují neotřelé a dávají šanci tomu, co není oslavováno už měsíc před vydáním.

Vraťme se ale k samotnému obsahu, který neloví preferenční hlasy přizvanými hosty, ale snaží se zaujmout sám o sobě. Potvrzuje to domněnku o souznění tria ve studiu a také už jsem zaslechl informace, že Cotije rozhodně neskončí jedním zářezem na diskografické pažbě. Tři na majku jsou sami o sobě dost, proto nebylo třeba vytvářet desetiminutové skladby a zvát tváře, které by byly třeba zajímavým zpestřením, ale mohli by zároveň vybočovat z davu. A pokud bych měl přihodit ještě jedno plus, pak je to holý fakt, že velkou část podmazů mají na svědomí součástky týmu, tudíž se tenhle oblek nešil horkou jehlou, nýbrž na míru.

Zatímco v minulosti členové Cotije vsázeli hlavně na výpovědní hodnotu a čekali, jestli se to na druhé straně uchytí, nyní se mnohem více uvolnili a tuto atmosféru mohou přenést i na posluchače. Celá deska se netočí ve zbytečných moudrech a zaběhlých schématech, spíše se jedná o sondu do myslí služebně starších, kteří pochopili, že je třeba také občas vypnout a nebýt napnutý jak struna u kytary. Nenech se ale mýlit, že by to ale  mělo být jen o bláznivém večírku třech fotrů topících se v krizi středního věku. Každá stopa má hlavu a patu a spíše nabízí střízlivý pohled a střet s realitou, udržuje bouřlivé dětské srdce a i přes přiznání letokruhů odmítá smířlivost se senilitou, sentimentem a traumaty nad tím, jak to dřív bylo super.

„The Gods Must Be Crazy“ reflektuje lásku k rodné hroudě a hrdě se k ní hlásí. V jisté míře nabízí i dávku bohémství a povznesení nad tím, co jiným přidává na vráskách. Při poslechu se to může zdát růžové, ale zároveň to mluví mezi řádky a zůstává při zemi. Potvrzuje to mou filozofii, že to i to má právo na kyslík. Forma se zde doplňuje s obsahem, přesto je možné vypozorovat světlejší a tmavší momenty. Třeba skladba pojmenovaná jako samotný projekt upoutá pozornost především refrénem, ale mezi tím se vytrácí má pozornost. Mezi mé největší favority nebude patřit ani „Punkpro“ a skladba aura skladby „Walsh“ vyprchá poměrně rychle, pokud není přiživována live shows. Na druhou stranu ale cením funkčnost refrénu, pestrý koncept, který nevykazuje sterilnost.

Cotije může být skutečně překvapením tohoto roku, protože od kluků možná nikdo nic nečekal. Pár signálů skrze singly proběhlo, ale generál může být každý až po bitvě. Tahle proběhla v pořádku a rozhodně neurazí. „The Gods Must Be Crazy“ může vsázet na silné momenty typu „The domov“ či „Usmívám se na lidi“, ale prakticky každá položka skýtá úsměvné chvíle a záleží jen na tom, jestli ta message disponuje dlouhověkým závanem nebo po čase už ten prvotní lauf vyprchá. Rozhodně jsem ale zvědavý, jaký bude další menu, na kterém již kluci pracují. Může to utvrdit v tom, že je nutné s touto značkou počítat, ale také vyřknout ortel, že tahle smečka bude jen přihlížet tomu, jak se lvi sytí na gazele, zatímco pro ně zbydou jen drobky. 

7,5/10

Tagy:
Austy

Příslušník rapové policie od roku 2012...

  • 1