Sdílej
Nejdříve trochu toho povinného úvodu, abychom si přiblížili kontext celé recenze. Black Star určitě není třeba čtenářům bbarak.cz představovat, ale jelikož jejich nové album vzniklo po proluce trvající 24 let od debutu, bylo by neslušné nenačrtnout celý kontext a nepřipomenout si tak vzestup této černé hvězdy.
Talib Kweli a Mos Def, který si dnes říká Yasiin Bey, se dali dokupy v roce 1997, aby o rok později přinesli hip hopu klasické album, o kterém se tady budeme bavit. Oba tehdy pracovali na sólo debutech, avšak vzájemná chemie působila natolik, že dali přednost společné desce a až následně sólíčkám. Tento tah se jim vyplatil, protože album „Talib Kweli and Mos Def are Black Star“ se stalo zbožňovanou deskou všech hip hop heads. Beaty od Hi-Teka, J.Rawlse, Da Beatminerz nebo 88-Keys byly fenomenální, rapy zapadly do křehké atmosféry, kterou si tehdy rap procházel. 2Pac a Biggie byli zastřeleni a devadesátkový rap čekal přechod do nového milénia. Byla potřeba nová krev, která zároveň ctila řemeslo a tohle collabo darovalo scéně hned dva nadpůrměrné MCs a jednu solidní dlouhohrajku. Přinesli chytrou, ale zábavnou lyriku a uvědomělý rap, který byl ale chytlavý a čerstvý.
Ačkoliv album sklízelo vášnivé reakce fanoušků, větší úspěchy a věhlas přinesly oboum aktérům až jejich sólové dráhy. Mos Def i Talib Kweli obohatili svoje repertoáry o mnoho solidních desek a udrželi si status špiček žánru. Mos Def začal hodně hrát ve filmech. Tady je potřeba v krátkosti odbočit do roku 2007, kdy Talib Kweli vydal album „Liberation“, které produkčně kompletně pokryl Madlib. Osobně řadím tohle album ke svým nejmilejším a doteď si pamatuji, jak bylo poskytnuto oficiálně ke stažení zdarma, což v té době bylo naprosto nevídaná a ojedinělá věc. Důležité ale je, že do příběhu vstoupil Madlib, jeden z nejexcentričtějších producentů všech dob. Ten totiž produkoval i jejich letošní návrat.
O nové desce se mluvilo roky a podnětů ke spekulacím bylo hodně. Oba protagnisté se objevovali po různu na kompilacích a featech, skutečně se však na LP začalo pracovat až nedávno. Pánové využili možnosti společně tráveného času okolo show Dave Chapelleho a desku natočili po backstagích a hotelových pokojích napříč Evropou. Album vyšlo 3. května s titulem „No Fear of Time“ a nezaštítil ho žádný label. Výstředností je však to, že ho lze poslouchat pouze na podcastové platformě „Luminary„.
Navázat na klasiku po takové době není samozřejmě možné. Ne způsobem, jaký by si skalní fanoušci přáli. 24 let je doba, kdy se jedna lidská bytost narodí a dospěje. Člověk se změní, přátelství, co vydrží tak dlouho projde změnou taky. Proto taky ten název a řekněme nosná myšlenka alba: „No fear of time“. Ano, čekali jsme dlouho, ale čas je relevantní. Produkcí se zde nejen pojistili, ale vtiskli albu charakter. Madlibovy beaty se hodí nejen ke komornímu zvuku z hotelových pokojů, ale i k nosným myšlenkám projektu. Dodávají na výstřednosti i přízemnosti zároveň. Tam to nemohlo dopadnout špatně. Lib solí svůj standard, ale neexceluje, protože to není jeho show. Zato poskytuje vhodné zázemí pro hlasy a texty. Hodně se zde filozofuje. Na můj vkus místy možná až moc a občas album zasahuje do neúplně komfortních zón, co se týče duchovních témat. Přesto sytost myšlenek nepůsobí celkově násilně, chlapi jenom líčí, co se jim honí hlavou a neomezují to příliš.
Máme tu dva pokročilé čtyřicátníky, kteří byli za majkem chytří jak sto opic ještě v devadesátkách a teď už mají něco odžito a neváhají se podělit o svojí moudrost. Nakládají s ní ale umně a netlačí na pilu. Spíše jamují. Přizpůsobují se jeden druhému. Nechtějí to pokazit. Co by šlo vytknout jako další, by byla možná jakási opatrnost. Tlak byl určitě velký. Atmosféra alba není tak odlehčená jako debut, opravdu působí spíše vážněji, ale to není na škodu. Je to album s pozadím, s komorní bratrskou atmosférou a má svůj smysl. To je zásadní a to já můžu. Není to velká produkce. Jsou to doslova dva rappeři a nic dalšího. Samozřejmě ne doslova, máme tu asistujícího Black Thoughta a Yummy Binghama. Je to ale poctivý underground rap od lidí, kteří ten underground nutně dělat nemusí. Oni to ale chtějí takto dělat.
A i to je důvod, proč to vydali zcela obskurním způsobem přes téměř neznámou podcastovou platformu. Zvolili si, že je to pro ně výhodné a správné. Stejně tak si zvolili, že nahrají album s Madlibem během volných chvilek po backstagích. Mohli ten návrat udělat třeba u Universalu, velkolepým stylem s beatama řekněme od Kanyeho. Cokoliv. Oni ale vědí co dělají a my jako posluchači na to můžeme a nemusíme přistoupit. Já jsem přistoupil a album mě baví. Ovšem naprosto si dovedu představit, že není pro každého. Rozhodně ale za poslech a vlastní úsudek stojí!
8,5/10
