Život je o momentech. Některé jsou pozitivní, některé zas negativní. V obou případech se na nich dá ale stavět, posouvat se či poučit. El Maron zanechal v tuzemském horrorcoru nesmazatelnou stopu, ale poté přišla chvíle, která zásadně ovlivnila život nejen jemu. Dlouhé roky bylo hudební ticho, nucené, opodstatněné. Po svém propuštění však nepověsil mikrofon definitivně do stojanu a nehodil přes něj deku. V hlavě má spoustu témat, která by chtěl předat dál a nyní je jen na posluchači, zda se rozhodne mu naslouchat. Příběhy to jsou silné, odpovědnosti se nezříká a rozhodně má ve svých textech co říct. V pátek, 13. března, vychází jeho nové album 13 složené ze 13 skladeb. A nejen o tom je tohle exklusivní interview pro Bbarak.cz…
Austy: Český rybníček je poměrně malý a mělký, často v něm o sebe všichni vzájemně škobrtají. Co říkáš na to, že nyní kryje záda Sodomě Gomoře DJ Flux, se kterým jsi v pravěku operoval v projektu Psychická smrt? Mohlo by dojít k rošádě, že by sis v případě koncertů ty vzal zase třeba DJe Ill Ricka, který je taktéž z Třebíče?
El Maron: Začínáš takovým vtipným zamyšlením, to se mi líbí. No, o Ill Rickovi, jako o parťákovi na koncerty, jsem úplně nepřemýšlel. Ale napadlo mě ukrást Sodomě Fluxe. (smích)
Psychická Smrt se tehdy objevila i na kompilaci Lyrik Derby, ty sám jsi rozjížděl beatbox na deskách Naší Věci. Dá se říct, že to byla léta, kdy jsi s tou scénou měl relativně největší kontakt nebo ses cítil v centru dění až v momentě vyhranění a inklinaci k horrorcoru jako takovému?
Je pravda, že v té době jsem měl k hip-hoperům asi nejblíž. Dalo by se říct, že po vzniku Masových Wrahů ode mně dali všichni ruce pryč. Což bylo pochopitelné. Naše texty byly extrémní a na žádnou klasickou hiphopovou party jsme se nehodili. Zůstali jsme tak v tom našem prohnilém rybníčku spolu s Řezníkem a jeho bandou sami. Zklamal jsem tím také dost fans, kteří měli rádi Psychickou Smrt, ale už se nedokázali ztotožnit s MW. To mě mrzelo. Nerad zklamávám svoje fans, i když tomu jdu někdy naproti.
V prosinci roku 2014, několik měsíců po vydání alba „Doktor smrt“, se stala nešťastná chvíle, která ovlivnila další životy mnohým, nejenom tobě. Jaké pocity tebou cloumaly bezprostředně po zadržení, následném vystřízlivění a pochopení, že tohle je fakt průser? Nikdo, kdo to nezažil, si asi neumí představit, jak to zamotá hlavu, přestože se jedná i o viníka…
Nejhorší den nejen mého života. Byl jsem tak opilý, že samotný incident si ani nepamatuju. Mám před očima jen několik obrazů z policejní stanice a z cesty do jihlavské CPZ. V autě mi teprve vyšetřovatel řekl, co se stalo a jak to skončilo. V té chvíli mi došlo, že je všechno v hajzlu. Až později, z kamerového záznamu a výpovědí svědků, jsem se dozvěděl, jak to celé bylo.
Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee
V médiích po zadržení kolovaly citace tvých textů, ale i odkazy na náš společný rozhovor či recenzi na tvé album. Byla tvorba skloňovaná i u soudu a přitížila ti u verdiktu?
Máš pravdu, novináři měli tehdy žně. Kolik smyšlených a „zaručeně pravdivých“ informací jsem se o té věci dozvěděl, bylo k neuvěření. Vlastně nikdo tehdy neřekl ani nenapsal, jak se to doopravdy stalo. Pan státní zástupce se mě také jednou snažil konfrontovat s některou z kontroverznějších odpovědí z našeho rozhovoru, ale nemělo to valný účinek. Bylo jasné, že šlo o nadsázku. A z psychologického vyšetření vyplynulo, že moje tvorba neměla na spáchaný čin žádný vliv. Hudba z toho tedy vyšla nevinně.
Dostal jsi 11,5 roku, nakonec jsi ale celu opustil dříve. Jak to vnímalo tvé okolí? Dalo od tebe ruce pryč a distancovalo se od tebe nebo jsi cítil jejich podporu celou tu dobu? Co vůbec tví parťáci z Masových Wrahů?
Po té události se rychle vyselektoval můj seznam známých, přesně podle rčení „v nouzi poznáš přítele“. Těch opravdových moc nezůstalo. Ale chápu, že s člověkem, co zabil jiného člověka, nechce mít většina lidí nic společného, i když dříve byl jejich vztah perfektní. Nejvíc mě asi překvapilo, že mě zradil můj bro DJ Doyem. Dodnes jsem jeho důvody nepochopil. Naopak druhý „parťák“ C.U.R.W.A byl jeden z prvních, kdo mě, spolu s mojí rodinou, okamžitě podpořil. Díky za to. Před koncem trestu jsem se obával, co bude, až se vrátím domů. Ale žádný z mých katastrofických scénářů se nevyplnil. Sousedi se na mě nekoukají skrz prsty, syna ve škole nikdo nešikanuje, doma si všechno sedlo, jak má. Odškodné splácím, nechlastám, nefetuju. Pořád se ale najdou lidé, kteří mi přejí trest smrti, nebo nechápou, jak si můžu dovolit chodit po ulici. Že bych měl žít v kanále a do smrti prosit o odpuštění. Ze svých zkušeností vím, že takoví lidé neví o odpuštění vůbec nic a nejspíš mají ve svém vlastním životě něco, co je zasáhlo, ale neumí se s tím vypořádat. Bojí se podívat se do zrcadla a připustit si realitu. Jednodušší pro ně je soudit ostatní.
Ty se mnohým tématům věnuješ na nové desce „13“, proto se nabízí nalákat posluchače k tomu, aby ji věnovali chvíli pozornosti. Cítíš dnes jinak odpovědnost interpreta vůči fanouškovi? Dokážou sami rozeznat, co je realita a co pouze umělecká fikce?
Dřív mi bylo úplně jedno, kdo si co myslí, nebo jak moc se moje texty berou vážně, jaký mají dopad na ostatní lidi. Teď už vím, jak moc jsem byl vedle. Slova mají neuvěřitelnou sílu a je potřeba s nimi zacházet opatrně a užívat je pečlivě a přesně. Někdy totiž dochází k nedorozuměním, které mohou mít fatální následky. Tohle téma dobře vystihuje track „Špatnej vliv“. V každém případě většina mých fans je ve věku 25-35 let, tak předpokládám, že už chápou rozdíl mezi realitou a fikcí. Cílem desky je přesvědčit mnohé, že se člověk dokáže změnit, když chce. Dřív jsem hodně chlastal a když jsem byl pod vlivem, probudil se ve mně démon. Nešlo s tím nic dělat. Jediným řešením bylo vysrat se na to. Snad i touhle zkušeností některé lidi oslovím a oni zkusí nepříjemné stránky svého života změnit. Vím, že některé posluchače mohu opět zklamat, tentokrát svým dobráctvím. Doufám ale, že se tak nestane. Jsem přesvědčený, že mnohé pochybovače tímto releasem naopak mile překvapím.
Po svém propuštění jsi ale na chladné zdi a lidi, kteří v nich pikají za své činy, nezapomněl. Můžeš nám lépe vysvětlit, jak se dále angažuješ? Zahlédl jsem flyery na „Večer s autory vězeňské tvorby“, je toho více? V úvodní skladbě i zmiňuješ, že pomáháš rodinám odsouzených…
Ještě ve výkonu trestu jsem navázal spojení s organizací „Za Branou“, která se věnuje pomoci rodinám odsouzených. Pro vězněné osoby také organizují literární soutěže. Pro lidi za zdmi věznic je to dobrá motivace, jak ukázat, co v nich je. Získají tak, ve vězení velice ojedinělý, pocit, že se o ně někdo zajímá. Se „Za Branou“ navštěvuji různé semináře, například pro sociální pracovníky z věznic, nebo pro OSPOD. Díky svým zkušenostem mohu nabídnout řešení některých problémů našeho vězeňství. Diskutuje se, jak by bylo možné zlepšit kontakt mezi dětmi a uvězněným rodičem, nebo jak probíhá začlenění zpět do rodiny po propuštění. Jednou ročně pořádáme také „Večer vězeňské tvorby“, kde mívám živé vystoupení. Zarapuju pár tracků, přečtu nějaké svoje povídky. Bývá tam více propuštěných autorů, někdy přijedou také „dosud sedící“ se svými vychovateli. Letos budeme v Městské knihovně v Praze, v listopadu.
Návrat na svobodu není pro žádného interpreta po letech snadný, častokrát se na něj v hudebních sférách zapomene nebo se na něj kouká skrze prsty. Ty jsi po svém propuštění věnoval skladbu synovi a vydal EP, které mnozí označili za výrazný odklon od původní tvorby. Nebál ses, že práce na nové desce „13“ přijde v niveč a posluchači se ji vyhnout už jen z principu?
Jak už u mě bývá zvykem, svoje fans čas od času zklamu něčím novým. Něčím, s čím nepočítali, na co nejsou zvyklí. Ale taková je tvorba. Já tyhle věci neovlivním. Někteří rappers to tak dělají, jedou konzistentně celou kariéru, aby neztratili ani jednoho posluchače. A třeba je to tak i baví. Ale já se s každým počinem posouvám dál. Nedokážu dělat pořád ty stejné věci dokola. Moje tvorba se vyvíjí. S EPčkem „Život 2.0“ jsem ale dlouho váhal, jestli ho vypustit nebo ne. Bál jsem se právě toho, že mí fans se na mě vyserou právě proto, že už nejsem horrorcore, že už nehejtuju. Byla by to ovšem naprostá lidská tragédie, kdyby po tom všem ještě všichni očekávali, že se vrátím k tomu, co jsem dělal předtím. Naštěstí většina z nich volně přešla na moje nové já a mají z té změny upřímnou radost. Těm, kterým se nové věci nelíbí, poslouchají stará alba. No problem. Takže odpověď na tvou otázku je, že jsem se už nebál. Vím, že se na „13“ku všichni těší. Oni ví, že to bude možná zase trochu jinde, ale budu to pořád já! A o to jde. Mám totiž ty nejlepší fans na planetě bro!
V čem vnímáš ty sám zásadní změny v tvé tvorbě? Je tam více uvědomění a životních zkušeností anebo se vlastně jedná o nějakou terapii vůči sobě samotnému, kdy jsi to musel říct i nahlas a už nečekáš feedback?
Kromě toho, že všechny beaty si dělám sám, tak zásadní změna je samozřejmě v lyrice. Odhodil jsem tu masku drsňáka, kterým jsem nebyl a začal jsem popisovat život chlapa, kterým jsem se stal. Potřebuju říct lidem, kteří mě už dávno odepsali, že se ze mě stal nový člověk. Že na sobě stále pracuju a nepřestanu litovat věcí, který jsem posral. Vím, že to nikomu život nevrátí, ale snažím se svou tvorbou alespoň inspirovat ostatní. Ty, co se taky plácají v té temnotě, jako já tenkrát. A třeba díky těm slokám najdou cestu ven a neublíží svým blízkým tím, že třeba sami umřou. Jdu do toho s vědomím, že budu některým lidem pro smích, že když vylezu z ulity, hodně lidí, co mě nenávidí, mi to dá všechno sežrat. Že taky pár lidí zklamu, ale že třeba některé naopak najdu. Ať to dopadne, jak chce, vím, že takhle je to správně, a i kdybych měl v určitých chvílích trpět, touhle cestou půjdu. A navíc, vylepšit si trochu karmický skóre nebude na škodu. Co se naopak nezměnilo je spolupráce s Amaro records studiem v Brně, kde jsem album nahrál a můjzvukový guru Michal Kopřiva ho poté smíchal a nazvučil. Díky za to.
Někdo možná nemusí moc číst mezi řádky, proto nechápavě kroutí hlavou nad věcí „23/7“. Ona tě ta věc nechá v napětí až do samotného konce, kdy posluchač může narazit na hlavní pointu. Mě osobně zajímají ty dlouhé dny v kolektivu, kterému by ses normálně možná vyhnul. Jak moc to člověka niterně sžírá?
Ze začátku je to dobré. Se všemi se seznamuješ, hledáš někoho, s kým si porozumíš. Dovídáš se ohromné množství neuvěřitelných historek, jak se za mříže kdo dostal. Jenže po několika měsících ty lidi poznáš až do morku kostí a začnou ti na nich vadit i ty nejmenší hlouposti. Víš už, jací opravdu jsou a proč se chovají, tak jak se chovají. A nikdy to není nic dobrého. Kromě několika lidí, se kterými si naopak velmi dobře rozumíš, ti všichni ostatní začnou připadat jako úplný odpad lidstva. To samé si ale jiní lidé můžou myslet o tobě.
Podle tvé výpovědi, která není první ani poslední, je patrné, že věznice asi příliš nelze označovat jako „nápravná zařízení“. Čím to je? Je náš vězeňský systém zkostnatělý a potřeboval by reformy nebo je to hlavně o lidech, kteří mají vidět, ale schválně nevidí?
Problém je v systému. Zvláštní ale je, že tím, jak nefunguje, tak vlastně funguje. A všem ta nefunkčnost vyhovuje. I mě vyhovovala. Nepřipadalo mi totiž moc účinné, abych pro svoji nápravu hrál každé úterý hodinu pinec a jinak nedělal nic. Vadí mi ale ta prezentace vězeňství v médiích. Jak je všechno skvěle nastavené a funkční, podle západo-evropských parametrů. Track „Neřeknou ti“ je v tomhle dost jednostranný a musím říct, že ve vězení přece jen jsou dozorci, co hrají podle pravidel a jsou programy, které opravdu dokážou člověku otevřít oči. Jeden takový jsem podstoupil. Ale do takového programu se dostane jen cca 10 lidí z 500 ročně. Jde o to, že do takové skupiny se člověk dostane, pokud opravdu chce. A většina lidí nechce. Chtějí mít svůj klid a nějak to doklepat do propuštění a pak pokračovat, kde skončili. Někdy však není kde navázat, ale tam zase neexistuje žádná motivace ke změně. Propouštěli mě ještě s jedním chlápkem, kolem šedesátky mu bylo. Neměl nic, ani rodinu, ani peníze. Nemohl pracovat ze zdravotních důvodů, i když chtěl. A on vyšel v roce 2023 po osmnácti letech z basy s igelitkou svých věcí a pětistovkou v kapse. 500 Kč dostal na cestu. Odvezli jsme ho na nádraží do Olomouce a on šel svojí cestou. Nechápu, jak se takový člověk může hned zařadit do společnosti a fungovat, když mu navíc s cejchem vraha zůstane většina dveří zavřených.
Dalo by se říct, že po návratu do běžného života jsi měl velmi silné téma na desku. Co bude dál? Bylo to pomyslné rozloučení anebo výkop s očekáváním, jak ho přijme publikum?
Jsem stvořen, abych tvořil. Dřív jsem očekával nějaká čísla, věřil jsem svému dílu natolik, že jsem nepochyboval o jeho úspěchu. Ten se však většinou nedostavil, a to mě hodně sžíralo. Teď už ale „nehypnotizuju ty grafy“ statistik, jak říkám v tracku „No Happy End“. Nedělám totiž hudební business, ale umění. Vytvořím dílo, které pak nabídnu veřejnosti. Co se pak stane už není moje věc. Už o tom nerozhoduju. Jsem sice opět přesvědčený o dokonalosti svého počinu a věřím, že bude mít úspěch, ale když ne, už mi to bude jedno. Budu tvořit další věci. Už teď se to děje a bude to zase o level jinde. Jestli se někdy budu loučit, tak jen v případě, že k nakopnutí kariéry budu potřebovat comeback. Díky všem fans za support, cením si ho.
