Pokud vám poslední dobou připadalo, že rap ztrácí adrenalin, Token právě doručil docela účinnou léčbu a tohle fakt není „freestyle“, který si pustíte jako kulisu k večeři, protože si to žádá velké soustředění. Massachusettský rychlopalebník totiž znovu přepnul na režim „kulomet“ a jeho nový zářez „Eminem’s Soldier“ pálí dávku za dávkou. No, pokud to má být ochutnávka před albem „I’m Leaving Soon“, které dorazí už 24. července, máme jasno v tom, že to bude stát za pozornost.
Hlavní hrdina těchto řádků už dávno není tím klukem, který měl pocit, že stojí „proti všem.“ Když začínal, působil skoro jako Alois Jirásek s mikrofonem v ruce. Jenže během pár let si získal miliony fanoušků a vyrostl v jednoho z technicky nejzajímavějších rapperů své generace. Přesto se na vrchol rozhodně necítí. A možná právě proto zní pořád stejně hladově jako na začátku.
Ve svých sedmadvaceti má účastník osmnáctého ročníku Hip Hop Kempu za sebou životní příběh se spoustou překážek. Dokázal překonat genetické predispozice k cukrovce i diagnózu, podle níž měl mít problém skládat slova do vět, natož pracovat s jazykem na úrovni, kterou dnes obdivují mraky posluchačů.
Věc se zrodila na pozadí instrumentální klasiky „Soldier“ z alba „The Eminem Show“ a Token na ní servíruje jeden z nejotevřenějších textů své kariéry. Vedle vzpomínek na začátky otevřeně přiznává, jak moc ho ovlivnila setkání s velkými jmény rapové scény. Vzpomíná například na první setkání s Joynerem Lucasem („Když jsem se poprvé setkal s Joynerem, byl jsem nervózní“) nebo na nahrávání alba „Donda 2“, kde seděl ve studiu po boku Kanyeho Westa, Pushy T i The Gamea („Nikdy jsem si nemyslel, že je Ye rasista, protože jsem psal na „Donda 2″. Byli tam Pusha T i Game, ale bál jsem se s nimi promluvit. Marilyn Manson mi řekl, že mou skladbu poslouchali pořád dokola.“).
Nevyhýbá se ani nepříjemným zkušenostem z hudebního průmyslu. Vrací se ke svému zklamání z Frenche Montany („Pořád jsem naštvaný na Frenche Montanu kvůli tomu, jak jsem se vedle něj cítil.“) a bez cenzury popisuje, jak fungují zákulisní vztahy v labelovém světě („Vyspal jsem se se dvěma A&R manažerkami, takže jsem se dostal k šéfům labelů, aniž bych měl smlouvu“).
Jedním z hlavních motivů skladby pak je kritika bílých rapperů, kteří podle něj místo hledání vlastní identity pouze kopírují Marshalla Matherse. Token jako pozitivní příklad zmiňuje houstonskou legendu Paula Walla („Přál bych si, aby se víc bílých rapperů učilo od něj místo kopírování Shadyho. Není nic horšího než sledovat horší kopie legendy, které se snaží upoutat její pozornost každou skladbou, kterou vydají.“).
Jenže nejtvrdší pasáže vůbec nesměřují na konkurenci. Token se noří hluboko do vlastního soukromí a rozebírá komplikovaný vztah se zesnulým otcem. S obrovskými výčitkami přemýšlí nad tím, jestli jeho kariéra nepřišla na úkor času, který spolu mohli strávit („Kdybychom spolu zůstali víc v kontaktu, možná bych dohlédl na to, aby se o sebe víc staral. Kdybych nikdy nezačal rapovat, možná by dnes neležel na hřbitově. To je vina, kterou si nesu.“).
Nebojí se otevřít ani téma vlastní nevěry („O deset let později moje holka našla sex tapy, na kterých nebyla ona. Řekl jsem jí: Hopsin říkal, že si to máme natáčet. A ona se mi jen rozbrečela na rameni“), případně šokující rodinné historie. Ve skladbě totiž přímo tvrdí, že jeho otec byl v roce 1971 sexuálně zneužit na soukromé škole Tower School v Massachusetts a že pachatel nikdy nepřišel o práci („Klidně napíšu skladbu o tom, kdo ve dvanácti zneužil mého tátu. Vlastně se to stalo v roce 1971 na škole Tower School. A ten člověk nikdy nepřišel o práci, takže si na Tower School dávejte pozor“).
Přes všechnu bolest a exhibici ohledně rychlé flow navíc Token neztrácí ani svůj typický smysl pro humor. Uprostřed všech traumat totiž bez mrknutí oka trousí i hlášky typu „když dělám blbosti, vypadám jako Ludacris“ a pakliže bylo cílem připomenout, že pořád patří mezi nejvytříbenější techniky soudobého rapu, mise byla splněna. Největší sílu však nemá tehdy, když rapuje nejrychleji, nýbrž tehdy, když nemá problém ukázat ani své nejhlubší jizvy. Upřímnost a emoce, to je to, oč tu běží a co si pokročilí rapoví fanoušci žádají.
