Xzibit

V dnešní rubrice Profily si posvítíme na chlápka, jehož profesní jméno zní Xzibit a který brázdí hip hápové vody přeci jen nějaký ten pátek, čehož jsou důkazem jeho čtyři dlouhohrající alba, nebo nespočet zajetých featuringů na albech svých kolegů. Jde o zhlediska hlasu „věčně nazlobeného“ rappera, jenž „peče“ v jedné partě s takovými personami dneška, jakými jsou Dr.Dre nebo Eminem, což mluví samo samo za sebe a který ještě rozhodně na scéně neřekl poslední slovo. Mr. X to the Z (vl. jménem Alvin Nathaniel Joiner) premiérově uzřel povrch zemský v Detroitu ve státě Michigan, kde také za né moc přívětivých podmínek vyrůstal. V devíti letech mu neštastně zemřela matka (jenž byla mimochodem spisovatelkou) a po této tragické události se celá rodina přestěhovala do Nového Mexica, jenž se pro něj a otce, který se tu podruhé oženil, stalo druhým domovem. Zde také začal psát své první rýmy, přičemž za zmínku rozhodně stojí, že v té době nevlastnil ani kazeťák, ze kterého by mohl brát pro svou tvorbu inspiraci. Ve svých čtrnácti doplatil na své neustálé patálie a lotroviny, odešel z domova a díky dalším problémům byl na prahu dospělosti vyhoštěn ze státu, čehož okamžitě využil ke svému snu, a to přesunout se za hudební kariérou do Kalifornie, kam se mimo jiné později dostal i kvůli uspořeným prachům z prodeje drog. První krůčky na scéně pana Xzibita se datují do roku 1992, kdy započal spolupráci s producenty říkajícími si Pen One (mimo jiné produkující pecku „Enemies & Friends“ na „At The Speed Of Life“, ale nepředbíhejme), což byl vlastně jeho „starý“ kámoš a Broadway, který ho také později seznámil s Tha Alkaholiks (pozn. aut. dnes pouze The Liks). První peckovice, kde se Mr. X objevil, pocházela z alba King Tee IV Life a nesla název „Freestyle Ghetto“ a byla tedy prvním významějším bodem jeho slibně se rozvíjející kariéry. Čas šel dál a v roce 1995 se objevil, už jakožto člen Likwit krů (ke které se krom něj a Tha LiksM ještě hlásil Defari a právě King Tee) na albu Alkoholiků, nazývajícím se „Coast II Coast“ a švihl si zde hostovačky ve dvou kouscích „Hit And Run“ a „Flashback“. Tyto a pár dalších událostí nedlouho poté vedly k podpisu smlouvy u dinosaura Loud Records, což vedlo ke spekulacím o datu vydání premiérového alba. To na sebe také nenechalo dlouho čekat a ve druhé polovině roku 1996 pod názvem „At The Speed Of Life“ konečně vyšlo. Albu předcházely výborné singlovky „Paparazzi“ a „Foundation“, s tím, že nezůstalo jen u nich, protože se dalo říci, že co píseň, to skvost a jak u fanoušků, tak u kritiky, byla tato deska přijata více než příznivě. Jako hosté zde samo sebou nemohl chybět J-Ro (Tha Liks), ani King Tee a své si tu, třeba ještě kromě ženštěny Hurricane Gee, řekli také Saafir a Rass Kass, jinak tedy Xzibitovi parťáci z uskupení The Usual Suspects. Beatovou práci si rozdělilo povícero jmen, mezi kterými se skvěly pojmy typu Diamond D, E-Swift (Tha Liks) nebo Dj Muggs (Cypress Hill), jenž počinu dodaly to správné koření, díky kterému se z tohoto debutu stalo jedno z nejlepších své dekády. Laťka tedy byla nasazeno vysoko převysoko a čekalo se na dlouhohrajku další, kterážto přišla o necelé dva roky později, přesněji v létě roku 1998 a dostala jméno „40 Dayz & 40 Nightz“. Ani tento kousek nezapadl a díky svému zvuku v kombinaci s umělcovými skills opět široko daleko zabodovalo (platina to jistila), na čemž měla podíl také třeba klipová skladba „What U See Is What U Get“, která jen započala další vyvedenou cestu do hlubin hip hoperovi duše. Kromě tradičních hostovaček a výpomoci celé Likwit Crew se zde nechal slyšet třeba i šoubiznisový to netopýr Method Man, kterého v časech příštích, minimálně co se týče množství a četnosti zajetých feauturingů, zdárně následoval (namátkou ho bylo možno slyšet na deskách Snoop Dogga, Dr. Dreho, De La Soul, Ericka Sermona, Tonyho Touche, Kurupta, či později Eminema a mnoha dalších). V pořadí třetí Xzibitovo album „Restless“ spatřilo světlo světa, nyní oproti plánům s mírným zpožděním, zapříčiněným prací Dr. Dreho na Eminemově desce (kde se poté všichni tři také sešli v pecce „Bitch please II“), opět po dvouleté odmlce, v roce 2000 a se změnou dvorního producenta sebou přinášela velká očekávání, která ke zklamání fanoušků bohužel úplně naplněna nebyla a již samotný název desky jakoby artistův výkon a momentální rozpoložení vystihoval. Počin, jak je ostatně v těchto dobách běžné, kromě samotného Xzibita uváděl spoustů hostů, z nichž bych si dovolil zmínit například jména jako KRS-One, Eric Sermon, Snoop, Eminem, Dr. Dre, Dj Quik, či Nate Dogg, jež ho do jisté míry, ať už na mikrofonu, či po produkční stránce, spestřovaly. V témže roce se ještě Mr. X to the Z stihl objevil na filmovém plátně, a to konkrétně ve snímku“ThaEastsidaz“, na nějž v loňském roce navázal také kratičkou epizodní rolí v Emově filmu „8 Mile“ (A aby toho nebylo málo, ještě si mimo vydání poměrně úspěšného dvdčka „Restless Xposed“ zahrál po boku Snoop Dogga a Dreho ve veselohře „The Wash“). Dvouletá mezera (tipuji, že ani jeho pátý zářez nezmění tradiční schéma a vyjde v roce 2004) byla dodržena i u čtvrté desky, jenž dostala název „Man vs Machine“ a po Xzibitových velkohubých prohlášeních a chvástání se, že půjde o nejlepší 2há album všech dob, byla vypuštěna v říjnu roku 2002, tentokráte ovšem již u firmy Columbia Records. Producentské otěže zde kromě doktůrka Dreho ještě drželi Rockwilder, Sermon, Eminem a také DJ Premier (skladba „What a Mess“) a na poli vokálním dostali příležitost vyniknout otřelí plantážníci jako Snoop, Dre, Em, Nate Dogg či „věčně nazlobení“ kolegové M.O.P. Je třeba podotknout, že zde překvapivě chyběla účast Liks, potažmo Likwit krů, což odstartovalo dohady a spekulace o přestupu Xzibita do jiné kamarádské stáje, které taky budoucnost jenom potvrdila a co je asi hlavní, album své předchůdce kvalitativně nenásledovalo a kritika se na něm víceméně vyřádila. Mr. X si v tomto období taky uskutečnil další sen, a to založení jeho vlastního labelu, jenž nazval Golden State Project, na kterém prý spřádá plány konečně zrealizovat společnou desku s již výše zmíněnými Saafirem a Rass Kassem. Tolik tedy v krátkosti o kariéře tohoto reprezentanta west coast scény. Na závěr mi tedy opět nezbývá nic jiného, než před Xzibitem smeknout klobouk, jelikož si myslím, že si to minimálně za svou tvorbu v minulém století jisto jistě zaslouží a jsem vskutku velice zvědav na jeho album s pořadovým číslem pět.