Sdílej
PSH jsou pro naši rapovou scénu stejně velkým pojmem jako Olympic pro český bigbít. Jsou nejdéle fungující a zároveň i jednou z úplně nejoblíbenějších part v zemi. Když se tedy na vlastní nohy postaví polovina jejich lyrického arzenálu, na její kroky rázem hledí i ti, kteří dění ve hře díky nepříliš častým záchvěvům zajímavosti normálně sledují jen po očku. V tiskovce před vydáním „Gorila vs. Architekt“ zaznělo, že Vladimír pátral po energických beatech, které se nebudou slejvat a budou jeden od druhého snadno rozeznatelné. Potud můžu jeho volbu potvrdit, ale do podepsání pokračování („Rap s tebou musí hejbat, musíš kejvat hlavou, cukat nohama, musí tě nabíjet, mít chuť si ho pustit na ulici, aby se ti dobře šlo a tak dál. Tohle všechno tracky z mojí desky uměj zařídit.“) už bych se nehrnul. Většina z elektronikou tykajících si instrumentálek na čele s pospíchajícím a vokodérovým „Václavákem“ mi k srdci nijak zvlášť nepřirostla. Jo, tracky hrají, leč darem zaujmout disponuje málokterý z nich a překvapivě se to tentokrát přihodilo i Wichovi. 518 si dal na selekci evidentně záležet, protože jeho tradiční rukopis tentokráte není rozpoznatelný až tak snadno. Na druhou stranu je jasné, že do očí střílející klasické záležitosti typu „Stay Fly“ pro Rasca by se na desku ani nehodily. S hodnocením „seš pražskej hip hop“ směrovaný k jeho osobě se ale samozřejmě ztotožňuji a vzhledem k užité atmosféře považuji za jeden z nejsilnějších momentů jeho pasáž z věci „Pražský producenti jsou top“, která se může pochlubit nápaditým konceptem korunovaným tradičně abnormálně vybočujícím Sifonem z WWW. S rapem mám trošku problém. Na „Repertoáru“ se skoro až šeptalo, na „Rap´n´Rollu“ zase málem hřmělo. Vývoj je vývoj, že jo, ale pořád mi přijde, že je to lehce tlačené z paty a chybí tomu tolikrát omílaná přirozenost. Texty milovníka více či méně prázdných termínů jako ortodoxní, striktní, absolutní apod. navíc občas působí, jako by nešlo o celistvé dílo, nýbrž směs různých hesel, hlášek a myšlenek. Sejří mě i výplňová vata v podobě citoslovcí ala „ring ding ding“ či neustálé opakování slov za sebou. Někdo sice může podotknout, že jde o styl, ale v tom případě o styl, který mi nesedí a bez něhož bych se obešel. Určitě mě ale baví odkazy na hip hop a to ať už v podobě výčtu důležitých tuzemských desek nebo oprášených hlášek ze starších textů jako se tomu děje třeba v úvodní reprezent záležitosti „518“. Výkony hostů pak jsou jako aprílové počasí. Zpívající beatboxer Ivan Hoe dokazuje, že nebyl pozván náhodou a nepřekvapilo by mě, kdyby se z něj stal nový Gipsy, kterého po jeho sprosté R&B jednorázovce chtěla do tracku půlka scény. Zřetelně hitové „Děti prázdnoty“ určitě Lešek Semelka oživuje a dodává jim na věrohodnosti. Jeho refrén obsahující pouze několik slov potvrzuje větu v jednoduchosti je síla. Ač se skladbou možná Mike Trafik nemusel mít příliš práce, jednoduchý a snadno zapamatovatelný motiv společně se zvláštní náladou vyvolávají dojem, jako kdybych se ocitnul v „Kamarádovi do deště 2: Příběh z Brooklynu“. Dobrou verzi si na konto připsal Hugo Toxxx držící igelitku Albert v ruce v rockovým spodkem vybaveném příběhu „Smíchov – Újezd“. Zastínit se mu tentokráte podařilo i Jamese Colea, jenž oproti tomu, jak mě svou slokou rozkouskoval v „Mánii“ na „Panoptiku“, zajíždí průměr a veze se s ním i ničím nepřekvapující La4. Co se týče Oriho v „Nenechám si vzít svůj klid“, už vážně nevím. Nechci vypadat zasedle, spoustu jeho věcí žeru a jeho sloku v „Dimenziok“ s Az Do Urai na „East Side Unii 2“ bych mohl poslouchat i přes kvanta technických nedokonalostí až do omdlení, ale zde znovu potvrzuje svou bídnou formu. Kdyby to alespoň bylo vtipný.. „Gorila vs. Architekt“ sice za měsíc nevyprchá, ale album roku z ní taky nebude. Žádný vyložený festival převratnosti se totiž nekoná. Výrazné chvíle vyvažují hluchá místa a až na pár dílčích momentů se k desce nebudu mít v budoucnu proč vracet. V graffiti je V518 velký zvíře, s rapem to už tak slavný není.
Už jsi četl?
