Urban Rapublic představuje…O.C.

První krůčky rappera jménem Omar Credle, z něhož jde odvodit jeho profesní jméno lehčeji než vstřelit branku beznadějně poslednímu extraligovému Vsetínu, se datují do Brooklynu roku ‘73. Zde ovšem kupodivu neokusil poměry v ghettu – prošel dobrou výchovou, rodinné poměry byly standardní a možná i proto, že nemusel řešit existenční potíže a podobné věci, měl na hudbu, jež ho okouzlila již v útlém věku, poměrně hodně času. Když se kupříkladu vracel domů ze školy a psal úkoly, z reprobeden se pravidelně linuly hity od Jackson 5, Natalie Cole, Chaka Khan nebo Marvina Gaye, což značilo jediné – základy měl. Fakt, že v osmdesátých letech vyrůstal uprostřed dění a na jamech potkával legendy žánru jako Grandmaster Flash či Kool Herc, ho ovšem svezl na lehce odlišnou cestičku. Když mu bylo jedenáct, s rodinou se přesunuli do čtvrti Southside Jamaica v Queensu, kde se premiérově zapojil do jím milované kultury i on sám. Díky otci, jenž mu koupil Technicsy, totiž začínal jako deejay (dodnes má k deejaingu velkou úctu, proto si také na své desky zval osoby povolané, z nichž lze kupříkladu zmínit populárního newyorského deejaye Roc Raida z X-Ecutioners) a kryl záda dvojici emcees, od nichž ale po názorových neshodách, kdy se mu nezdálo, že svému řemeslu obětují vše, odešel. V té době už ovšem inspirován Rakimem či Slick Rickem tíhnul i k mluvenému slovu, a když poté během vlastního vývoje objevoval další osobnosti jako Kool G Rap, Chuck D, LL Cool J nebo KRS-One, gramofony odložil k ledu nadobro. V roce ‘91 se na Source Tour, což byla šňůra, kterou jelo mnoho uskupení včetně Organized Konfusion, Biz Markieho, Roxanne Shanté, RSO, Coolie Live a Little Bastards, setkal s Lord Finessem a Buckwildem a jelikož si vzájemně padli do noty, jejich přátelství a následné spolupráci již nestálo v cestě zhola nic. První kontakt s nahráváním si připsal na klasice “Fudge Pudge“ ze stejného roku, která pocházela z eponymního debutového alba Organized Konfusion, pod jejichž křídly vedle Pharoahe Monche, což byl mimochodem jeho soused z vedlejší ulice a Prince Poetryho (se kterým měl svého času beef) působil jakožto neoficiální třetí člen. A jelikož jejich spolupráce evidentně nesla ovoce, objevil se OC i na další desce Stress: The Extinction Agenda, kde dostal prostor v prvním singlu “Let´s Organize“, v níž byl ještě ke slyšení Q-Tip. Jen dodám, že o něco málo později přijal pozvání k účasti na legendárním soundtracku Crooklyn. To se psal rok ´94, v jehož průběhu došlo na vypuštění jeho debutového počinu s názvem Word…Life, jenž zaštítil label Wild Pitch a na němž měl po produkční stránce hlavní slovo Buckwild, kterého jen v jednom případě nahradil Lord Finesse. Skladby jako “Time´s Up“, nad jejímž textem údajně strávil rok a která se honosila stejným motivem jako Slick Rickova pecka “Hey Young World“ a “Born To Live“, jíž napsal podle skutečné události (jeho kamarád Mike Boogie byl zavražděn v Baltimore, ale oficiální zprávy hovořily o sebevraždě) s sebou přinesly zjištění, že scéna měla tu čest s jedním z nejnadanějších vypravěčů příběhů své doby. Je zajímavé, že kromě očekávaných hostů z Organized Konfusion se na albu představila i O.C.ího matka, jež dostala důvěru poté, co se původně plánovaná zpěvačka Miss Jones omluvila kvůli nedostatku času. I přes výtečné recenze ovšem komerční úspěch nebyl takový, jako by si album takových kvalit zasloužilo a O.C., jenž byl po premiéře konečně oficiálně přijat do týmu Diggin´ In The Crates a který smetl ze stolu i Diddyho nabídku na remix celého LP, odmítl nahrávat nový materiál u firmy, která neměla dostatek peněz na plnohodnotnou podporu a rozloučil se s ní. Novou domovinu si našel až téměř o dva roky později, upsal se Payday Records, které spadalo pod Polygraf / EMI a tady také přišel s novým albem Jewelz, k jehož vpádu na trh došlo v srpnu roku ´97. Hity jako “My World“, “Win The G“ s Freddie Foxxxem nebo “Dangerous“, v němž řádil Big L (mezi hosty se dále objevila i třeba Yvette Michelle) jen potvrdily O.C.ího kredit a renomé z nedávné minulosti, a když se k tomu přidal i all-star producentský tým ve složení DJ Premier, Buckwild, Da Beatminerz, Showbiz, Lord Finesse a Ogee, uši posluchačů si ani na moment nedopřály odpočinek, potažmo vydechnutí. Možná i díky silnému přesvědčení rappera, který se nepoučil z předchozího neúspěchu a pořád držel svou pouliční věrohodnost na nejvyšší možné míře, se deska, podobně jako většina alb z útrob D.I.T.C. neprodávala příliš dobře (jak debut, tak pokračování nepřesáhlo cifru 200 000 kopií), ovšem když nic jiného, alespoň ho mohly hřát více než pozitivní reakce od kritiky i široké posluchačské veřejnosti. O.C. také úřadoval na bočních projektech jako kompilaci America Is Dying Slowly s písní “What I Represent“, výběrovce Lyricist Lounge Vol. 1, kde zářil v tracku “Action Guaranteed“ s Ras Kassem a soundtracích Soul In The Hole (“Your Life“) a New Jersey Drive Vol. 2, na němž bodoval v kolaboračním tracku s Organized Konfusion “You Won´t Go Far“. V roce ´99 se pak sice urodil singl “Bonafied“, ve kterém se po jeho boku objevil Jay-Z, nicméně na třetí řadové sólo LP Bon Appetit, jež do oběhu vypustila znovu nová firma JCOR, došlo o dva roky později, v červenci ‘01. Pilotní singl pojmenovaný “Half Good, Half Sinner“ bohužel dostal stopku a byl z desky odstraněn z důvodu možných problémů s použitými samply, a tak i když Lord Finesse ukuchtil beat k pecce “Dr. Know“, AG si zanotoval ve “Weed And Drinks“ a Big L obstaral part ve věci “Psalm 23“ (dále se zde například představili Ghetto Dwellas, A. Bless a Ahmed), toho mezi třinácti zářezy ke slyšení mnoho zajímavého nebylo a kvalitám předchozích dvou počinů se přiblížilo jen pár vyvolených. Nutno podotknout, že část viny na tom nesl dvorní beamaker Buckwild, jenž zněl, jako kdyby se chtěl zalíbit a dělat dojem na Jermaine Dupriho. Některé hlasy pak dokonce o albu mluvily ve smyslu další oběti v rostoucí tržní síle hiphopu jakožto hlavního hudebního proudu, ale to už možná bylo místy i přehnané. Lehčí profesní odloučení na startu milénia si O.C. vyplnil svatbou, kdy si vzal ženu, jíž znal už od střední školy a na další řadový materiál se čekalo celé čtyři roky. Když pak na začátku loňského roku očekávaná událost Starchild vyšla u Grit Records, už to logicky nebylo ani tak o ulici, ale napumpování nové čerstvé krve do dlouhé a pro někoho pohasínající a uvadající kariéry jisto jistě proběhlo. Produkce od Soul Supreme, The Locksmif & Vanguard a Inebriated Rhythm se sice nevyznačovala pražádnými záblesky geniality, nicméně vyloženého propadáku, k nimž čas od času dochází, když se do hry vrací někteří staří psi, se natěšení fanoušci nedočkali. Mohlo za to několikero momentů typu působivého tracku “Story To Tell“, v němž se O.C. procházel v historii své rodiny či oduševnělé “Getaway“, ve které se vzpomínalo na dětství. Jeho schopnost v textech malovat živé obrazy, které vás vtáhnou a transportují do jeho světa, totiž byla pořád velká. V polovině roku se emcee jakožto první reprezentant východního pobřeží dostal do rosteru podobně smýšlejícího labelu Hieroglyphics, který na západě prosperuje od roku ‘97 a s jejich požehnáním započal práci na albu Smoke And Mirrors, k jehož dodání na pulty došlo v závěru roku ´05.