Track po tracku s Marpem

Minulý týden proběhla recenze na album Knockout od Marpa, dnes nás čeká už snad tradiční rubrika „track po tracku“. Opět projedu skladbu po skladbě a ke každé přidám svůj čistě „subjektivní“ názor, jak na mě skladba působí, co ve mně vzbuzuje anebo, jestli vůbec něco ve mně vzbuzuje a podobně. Naopak Marpo mě může vyvést z omylu, jako Mojžíš vyvedl Židy od Nilu nebo taky vůbec nemusí komentovat moji připomínku. Mně bohatě stačí, když mi prozradí, svoji motivaci, inspiraci a vůbec, co tím vším chtěl básník vůbec říct. Takže jedem.

Mikro: I když je člověk obklopen přáteli a rodinou, na svůj leckdy nelehký životní boj je ve finále vždycky sám. Jestli se člověk může na někoho stoprocentně spolehnout, tak je to jedině on sám. Kromě toho, cítím tady taky Eminema, kvůli tématu, předmluvě, atmosféře, stylu, nevím, prostě mě hned po pár vteřinách napadl. Na začátku říkáš, že se možná dozvíme víc, než bychom chtěli. Co bylo tedy stěžejní myšlenkou? Marpo: Ta hlavní myšlenka byla, že za ty dva roky, co jsem měl pauzu, jsem častokrát přemejšlel, jestli dělat dál rap nebo to nechat bejt. Vždycky máš v sobě to jedno já, který Ti řiká ser na to a druhý, který Tě přesvědčuje nevzdávej to a pokračuj. Jak vidíš, pokračuju. Ta pauza mi prospěla, potřeboval jsem si vyčistit hlavu.

Mluvíš nejen o problémech na rapové scéně, ale i o českých problémech všeobecně jako korupce politiků, zpátečnické uvažovaní a podobně. Nepřemýšlel si někdy během tvého pobytu v Americe o emigraci, když vidíš, že tady u nás to jde spíše z kopce než opačným směrem? Amerika mě láká hodně. Snažim se tam teď pořešit nějaký věci, ale nechci nic zakřiknout, takže budu zatim mlčet :-). Vše se dozvíte, až přijde ten správný čas.

Asi bych se hodně divil, kdyby se tady neobjevilo téma záškodníků, věčných pochybovačů a klacků pod nohy házečů. Závist a nenávist je nekonečný zdroj inspirace. Tady mě naopak napadl Chamillionaire. Ta nálada, ten jižanský beat, jak najede anglicky Hard Target se svým akcentem a hlasem, potom napůl zpěv, napůl rap… To je klasika, hatters. Ať křičej sebevíc? Nikdo z nás je neslyší.

Sentimentální pecka o tom, jaké to bylo dřív a že ty doby jsou už v nenávratnu. Ocitáš se často v situaci, kdybys nejradši posunul ručičky času a vrátil si všechno to dobré, ale i špatné zpátky? To je track o domě, kde jsme žili a pak jsme se odstěhovali. Poněvadž táta je muzikant, točila se tam spousta lidí. Nedávno jsem se tam vrátil, podívat se a nikdo tam už nezbyl, zbylo jenom ticho a vzpomínky.

Vše je otevřené. Člověk do poslední chvíle neví, co se bude dít a dozví se to až v momentě, kdy se to doopravdy stane. Tahle nejistota ale dělá život strašně zajímavým, ne? Mluvíš mimo jiné o tom, že si ve skutečnosti jiný, než si někdo třeba myslí. Jaký je tedy Marpo v roce 2010? Klidnej, cílevědomej člověk :-)….

V recenzi jsem psal, že je to česká verze tracku “Lose Yourself“ z 8 Mile. Napadlo mě to asi po třech vteřinách. Jak začneš nejdříve promlouvat, potom beat, rap a hlavně to téma ve stylu „nevzdávej to, když si budeš věřit, tak dokážeš skály lámat“. Tohle téma jsem opět čekal, protože si od přírody bojovník. To je track o tom, že když zažiješ nějakej životní knockout, vyhození z práce, rozchod nebo třeba i ten v ringu. Tak se hodně lidí k Tobě otočí zády a zbyde jen těch pár opravdových. Důležitý je se zvednout zpátky na nohy, bojovat dál a nevzdávat to.

Podle mě typická Marpo skladba. Tohle je přesně ten styl, se kterým si začínal a který tě proslavil. Žádný velký téma, jen kousavý punchlines s aktuálními připomínkami a komentáři. Jj přesně jak s Wohnoutem řikáme „klasika“. Starej Marpo.

Jedna z mála pomalejších skladeb o bolesti, beznaději a nelehkých životních situacích. Mluvíš o konkrétních reálných zkušenostech anebo jde jen o fikci? Jak si vůbec přišel na Karolínu Majerníkovou ze Superstar? Není to fikce, tohle se děje dnes a denně. Znám to z okolí. O tomhle by se mělo mluvit a ne to držet pod poklicí. Už mi i pár lidí napsalo, že to v životě zažilo. Chlap, co praští ženskou, nemá koule na to, aby praštil chlapa, srab.

Tady můžeme nahlédnout do tvého imaginárního světa, který si v duchu představuješ a který s tím skutečným nemá nic společného. Co z toho všeho by si chtěl doopravdy zažít a naopak s čím by ses nechtěl v životě potkat? Nene, to bylo myšleno tak, že tady máme tyhle dvě roviny. A jak je mezi nima tenkej led. Jednou si nahoře, jednou dole. Plus ty extrémy, jeden má moc, druhej nic.

Po třetí cítím silnou paralelu s Eminemem. Neříkám, že ho napodobuješ, ale prostě ta skladba ve mně evokuje jeho styl. Em na posledních deskách mluví o depresích, o tom, jak nikdo neví, jak se doopravdy cítí, co se mu honí v makovici a podobně. Navíc k tomu ten způsob řešení pomocí prášků a hlavně alkoholu. Deprese, ne všechno zlato se třpytí, být na dně… No není všechno zlato, co se třpytí. Rok 2008 byl hodně špatnej. Proto i to album je věnováno těm, který jsem v tomto roce ztratil. Takže proto takovejhle track.

Street shit alias pouliční kryplování. Lehké dancehall rytmy a taky jediný track, kde jedovaté rýmy našly svého adresáta, kterým není nikdo jiný než Hugo Toxxx. Podle tebe se navenek chová jako velký drsňák, ale ve skutečnosti je tomu právě naopak. Nejsem moc v obraze, prošvihnul jsem nějakou story? Vím, že tohle je téma spíš pro bulvární plátky, můžeš ale jen ve zkratce říct, o co s ním konkrétně šlo? To už je starej příběh o přehazování si lepkavýho hovna. Nenecham si srát na hlavu, vzpomněl jsem si na track až Tě uvidim na náměstí, dám Ti pěstí. Tak tady je vhozená rukavice do placu, zkus to.

Vnitřní rozprava mezi tebou a tvým druhým já. Je vcelku zajímavé to poslouchat, protože mi přijde, jako by si chtěl předhonit všechny ty reakce kritiků a fanoušků, kteří tě budou zase hodnotit. Cítím z toho trochu pochyby a nejistotu, že sám nevíš, jestli děláš vše správně a někdy mi přijde, že se i za sebe omlouváš, což mi k tobě moc nejde. Přijde mi, jako by tvoje víra v sebe sama a tvé schopnosti, utrpěla ránu a objevila se v ní trhlina. Jako by si na začátku někoho knockoutoval, poslal ho k zemi a pak ti ho začalo být líto a začal si přemýšlet, jestli nebylo lepší vyřešit problém diplomatickou cestou. Chtěl jsem udělat osobní track. Jakože se snažim vyvrátit tomu hlasu v hlavě, co mám, "nenene, tak to neni, nelži". Taky si ze sebe udělat srandu. Věř mi, že moje víra je pevnááá a neotřesitelná. To někde řikal snad Izer, mám takovej dojem :-).