The Golden Touch, Orikoule & 20Ers – kdo zazářil a kdo vyhořel?

Nechť mi všichni, jichž se to týká, prominou, ale pokud jde o míru očekávání a důležitost, v posledním čtvrtletí roku 2008 vyšly na našem území pouze tři velké desky – kompilace „20Ers“, druhé sólo Dje Wiche „The Golden Touch“ a jednorázový projekt „Orikoule“. Nevím, jak obstály ve vašich očích, ale pár mých postřehů je tady. DJ Wich – The Golden Touch (2008, Skoop) Drtivou většinu producentských alb spojuje již dlouho před vydáním jedna věc – od přizvaných rapperů asi nejde čekat, že zajedou nejlepší sloky svého života. Dost často pracují na lyrice a následném způsobu podání na poslední chvíli přímo ve studiu a než zazní všechny formality, mezi něž se počítá i představení, zmínění jména beatmakera, v jehož díle jsou právě slyšet či klasické úvodní proklamace typu „this is how we do“, „everyday all day“ atd., minuta je pryč. I proto všechno stojí a padá s přítomnými beaty. Většině zdejších podkladů nechybí nosný a hlavně silný motiv, jenž dokáže zaujmout a vtáhnout do děje. Mnozí se pozastavují nad přemírou zrychlených vyzpívávaných „hlasů“, leč na druhou stranu je třeba říci, že právě takové drobnosti jsou tím, co ho odlišuje od ostatních. Říká se tomu styl? Wich, jehož rukopis pozná člověk hned v intru stejně jako tomu bylo u prvních vteřin „My tři“ či „Time Is Now“, momentálně disponuje kouzlem oživit povadající kariéry – kupříkladu takové Cali Agents už jsem dlouho neslyšet rapovat do tak čerstvých pokladů. Když vezmu zaručenou kejvačku „Gone With The Wind“, Rascovo nebývale přísné sólo „On And On“ nebo otevírák mixtapu „The Yearbook“, jimž je krásným samplem obdařená „What¨s Really Good“, jejich deska „Lost In Czech“ může být vážně zajímavá. Silné zastoupení má i Detroit. Ještě více než Royce Da 5´9″ nebo Slum Village mě ale zaujaly věci, v nichž rozvážně volí svá slova kázající Guilty Simpson – „It Don´t Stop“ vašim krčním svalům nedovolí vydechnout, „Unstoppable“ pak zase rozložením beatu připomene Dreovu nehynoucí klasiku „In Da Club“. Jestliže známe „Give It Up“ od Lil´ Bro takřka rok a pořád ji nejde jen tak přeskočit, taky to o něčem vypovídá, ne? „Always On The Run“ s táhlým motivem a jediným ženským hlasem na albu už pouze podtrhuje světový zvuk. Tipy: Gone With The Wind, Give It Up, It Don´t Stop, On And On, Unstoppable, Always On The Run. Různí – 20Ers (2008, MadDrum) „20Ers“ se zařadila k nejdiskutovanějším nahrávkám posledních let. Oldskool část bych pro tuto chvíli nechal žít, snad jen pokud je skutečně „Lia ogia“ od Patrika Metamorfolorda (Rytmuse) klasikou československého hip hopu, pak Pelé nebyl nadaný na fotbal a Mike Tyson nikdy neuměl boxovat. Co se týče newskool sekce, žádná sláva. Ostatně, když už se i někteří zúčastnění interpreti nechají slyšet, že se jim to příliš nelíbí, mluví to za vše. Zastavme se například u „Rockstar“, která je výsledkem spolupráce Indyho a Clou. Neříkám, že melodie nemůže být chytlavá, ale to je tak vše. Wich nejspíš udělal dobře, že nakonec ze spolupráce ustoupil. Dre se totiž příliš nevytáhl a svou verzí mi připomněl svůj chatrný výkon z loňského třetího dílu „Nejbr Hip Hop Mixu“ (jaktože letos nevyšla čtverka?), na níž měl věc s Nironicem. Dotyčné polopatické a nesourodé rýmy a přirovnání jsou asi záměrem, pokus o přímočarost chápu, ale baví to snad kromě samotných autorů ještě někoho? „‚Říkanka“ styl, plno metafor a hlášek, které ve výsledku dají jedno velké prázdno. To samé by se dalo říci i o několika dalších špičkách – místy vážně jde o nudu k uzoufání. Jak říká Hugo Toxxx, jenž v tomto případě vystihuje i sám sebe – „tvůj hip hop je ubohej, gumovej, plochej, nulovej šrot.“ Nedokážu si představit, že by se k tomu někdo pravidelně vracel; z beatu zíváte již po pár chvílích a když už chybí obsah, čekáte alespoň zábavu. Nicméně i v tomto směru je to přínosné asi jako film „Trhala fialky dynamitem“; až Hack kolem bloku vyvenčí psa, snad zapracuje na zlepšení. Světlé chvilky aby jeden pohledal, leč i na ně dojde. Moja Reč, králové vtipu a nadhledu z Handlové, jejichž štiplavé poznámky obvykle létají rychlostí Usaina Bolta, se tentokráte zklidnili a ve spolupráci s Mariánem Čekovským nabídli vážnou „Sieť“ – jednu ze skladeb, při jejímž textu přestanete vnímat z okna tramvaje okolí a soustředíte se na sdělení. Druhou silnou záležitostí je „Bike Rembok Adibas“, kterou má na svědomí dvojice James Cole a Kutmasta Kurt, jenž dle svých tradic připravil striktní boom-bap beat. Phat znovu apeluje na vetché emcees, s čímž se sice u něj setkáváme léta, nicméně o co méně je tématicky na štíru s originalitou (beat k tomu hold svádí), o to je to funkčnější, účelnější a údernější. V rámci své ego exhibice stihne i odkázat na klasickou pasáž z „Jižáku“ a také poškádlit fans Gipsyho a Pio. Opět tedy něco otevřeného, žádné taktizování a odkázování k neurčitým pojmům, aby se náhodou někoho nedotknul. Tipy: Bike Rembok Adibas, Sieť. Orion & James Cole – Orikoule (2008, Bigg Boss) „Orikoule“ je už na první pohled odlehčená až odpočinková nahrávka, jež ve svém středu sdružuje světlé i slabší chvíle. Když vedle sebe postavíte jednu polovinu SuperCrooo a nejstaršího českého rappera z PSH, prvně jmenovaný strká toho druhého suverénně do kapsy. Přijde mi, že všichni, kdož hlásají, že se Ori na této nahrávce rovzpomenul na svá zlatá léta, zřejmě poslouchali jiné album. Samozřejmě, že momentální úroveň není tak donebevolající, jako tomu bylo na několika starších a v mnoha případech odbytých hostovačkách, ale taky se mi nezdá, že by až tak razantně vykročil směrem k nadprůměru. Čitelné a mnohdy až několik sekund dopředu očekávané rýmy tomu zkrátka nepřidají, o rozmanitých polohách, kterými se může pochlubit James Cole, vedle něhož se jeho projev drží povětšinou hodně při zdi, nemluvě. Ale zpět k desce jako celku. Někdy se přistihnu, že při poslechu čekám na refrén, jenž zbytek tracku zřetelně převyšuje – stává se mi to jak u „Rumba koule“, kde úřaduje starý známý z „Repertoáru“ David Čokoláda, tak především u „Hvězdné star“, v níž perlí držitel Anděla Matěj Ruppert z Monkey Business s nejlepší zpívanou pasáží, se kterou jsem měl v poslední době tu čest. K popsání kouzla tak klasické fráze ze života se jen těžko hledají slova, ve spojení s atmosférou tracku se to zkrátka musí slyšet. „Země vzdálená“ těží z neoposlouchatelně chytlavého motivu od tria Balage, Střihavka, Pavlíček a dobře zní také působivé poloslovenské ohlédnutí „Reminiscence“ či „Švihák lázeňský“, jehož bych si klidně dokázal představit jako jeden z dalších videoklipů. Pokud by se někdo tázal, zdali byla překonána stejnojmenná písnička od Jiřího Šelingera, pravděpodobně by se bez nějakých přimhouřených očí dalo přikývnout. Za výkladní skříň desky bych se pak nebál označit „Už nechci být sám“, jejíž refrén už byl sice použitý asi milionkrát a na papíře se může jevit více než banálně, nicméně v dotyčném provedení funguje jako máloco. K tomu si je třeba přičíst příjemný podkres a jedny z nejlepších verzí celého alba a myslím, že se s klidným svědomím můžeme bavit o použití přídavného jména ´hitový´. Napříč generacemi to ale asi ještě zcela nevyzní; když jsem to tuhle nadšeně pouštěl své tetě – čerstvé čtyřicátnici – s nadějí, že by ji to mohlo zaujmout, moc se na to netvářila. Tipy: Nechci být sám, Reminiscence, Hvězdná star, Švihák lázeňský.