hledat

The Fugees

Sdílej

Dnes si něco málo povíme o mimořádně talentované, v současnosti však již bohužel neexistující, formaci, jež toho za svého nepříliš dlouhého působení na scéně stihla poměrně dost a určitě se nemalou měrou zasloužila o posunutí mantinelů rapové muziky, čehož mohou být důkazem některé “nesmrtelné” šlágry, které brázdí a ještě asi dlouho brázdit budou přehrávače (nejen) hh posluchačů po celém světě. Její bývalý členové Wyclef Jean, Lauryn Hill a Pras s většími či menšími úspěchy momentálně sólo kapří každý na svém písečku a případný comeback skupiny se jeví spíše jako zbožné přání z říše snů, než-li píseň blízké budoucnosti, nicméně ani tato skutečnost mi nebrání, jakožto velkému fandovi jejich tvorby, vzít si právě trojku The Fugeesv následujících pár řádcích na paškál. Wyclef Jean se na svět prvně podíval 17. 10. 1972 v Croix-des-Bouquets na Haiti, aby se o devět let později s celou rodinou přestěhoval do Brooklynu, kde také dá se říci strávil své dětství. Vyrůstal v poměrně zabezpečené rodině (jakožto syn ministra) a možná i to byl důvod, že se dostal na katedru hudebních věd a započal studovat jazz. V té době ho krom mluveného slova zaujala hra na kytaru (na kterou ostatně nezanevřel nikdy a na jeho současných sólovkách je to jak se patří znát) a také znovu došlo na stěhování, tentokráte našel nový domov v New Jersey. To už započal spřádat hudební plány společně se svým bratrancem, kterým nebyl nikdo jiný než Pras (vl. jm. Prakazrel Michel), jež se narodil 19. 10. 1972 právě v New Jersey a který ho taky seznámil se svou středoškolskou spolužačkou Lauryn Hill (25. 5. 1975 jakbysmet v Jersey), se kterou o nějaký ten pátek později (přesněji řečeno kolem roku 1987) založili projekt The Tranzlator Crew. V roce 1992 se jim ještě pod tímto názvem podařilo uzavřít smlouvu s Ruffhouse Records, ale po vzájemné domluvě skupina přijala název The Fugees (což bylo zkrácená verze od slova Refugees, jenž ve slangu znamenalo výraz pro haitské uprchlíky, tedy jak Wyclefovu, tak i Prasovu srdeční záležitost). O přibližně rok později už u nich do světa vypustili své debutové album, jež dostalo název „Blunted On Reality“ a vyšlo v únoru 94. Některá média je házela do stylové škatulky Cypress Hill nebo i Digable Planets, od čehož se však skupina řádně distancovala tvrzením, že ke své tvorbě hulit ganju rozhodně nepotřebuje a poukazovala na svou víru a textovou uvědomělost (mimochodem dva ze tří jejich členů navštěvovali vysokoškolské kurzy). Album se mnoho přelomovým nestalo (v té době ještě kupříkladu slavil g-funkové úspěchy Dr.Dre se svou bombou „Chronic“), přesto však pár výrazných písní obsahovalo, čehož budiž důkazem kousky jako „Nappy Heads“ či „Vocab“. Za zmínku snad ještě stojí, že producentskou taktovku zde kromě samotného Wyclefa a pár dalších také držel Salaam Remi. To už se však dostáváme do (pro Fugees tak významného) roku 1996, kdy na jeho začátku (opět v únoru) vydali dlouhohrajku č. 2 “The Score”, která se za svůj mimořádně úspěšný prodej mohla dokonce pochlubit multiplatinou. Album, jenž vlastně neoficiálně odstartovalo snahu o sólové kariéry všech tří členů, dokázalo zaujmout velkou rozmanitostí nahraného materiálu, ze kterého bylo jasně patrné ovlivnění soulovou hudbou či reggae (důkazem jsou třeba remake písně Roberty Flack “Killing Me Softly With His Song” (kterou v našich luzích a hájích taky přezpívala Helenka Vondráčková) nebo kousek “No Woman, No Cry” s Bobem Marleym). Samozřejmě co další pecka, to trefa do černého a šlágry typu “Ready Or Not”, “Family Business”, “Fu-Gee-La” či “Cowboys” dlouho předlouho kralovaly všemožným žebříčkům a rádiovým hitparádám. Lví podíl na tom všem měli samosebou také beatmakeři, Salaam Remi, Shawn King, Diamond D a další, jenž tradičně silné a inteligentní vokální stránce dodali to správné koření, který pro ně a pro celý Refugee camp znamenal všeobecný respekt na scéně. V témže roce se ještě posluchačům do rukou dostalo album “Bootleg Versions”, jež obsahovalo jak starší kousky v novém kabátě “Nappy Heads”, “Vocab” apod, tak i žhavé zremixované novoty typu “Fu-Gee-La. Jako host se zde v pecce “If I Ruled The World” objevil i Nas a svými remixy se v několika případech prezentoval Clark Kent. Aby toho nebylo náhodou málo, tak se k těmto dvěma albům přiřadilo i video nazvané jednoduše “The Score”, které bylotakovou třešinkou na dortu a završilo pro kapelu nebývale úspěšný rok. Na který (jako první v kapele) navázal Wyclef Jean, když v roce 1997 debutoval s deskou “The Carnival” (Featuring the Refugee All-Stars), které bylo jak kritikou, tak i širokou veřejností přijato docela kladně a platina ho neminula. Samotnému mc/zpěvákovi zde vypomohlo povícero hostů (když nebudu počítat tutovky Prase s Laurin), z nichž bych si dovolil např. zmínit kubánskou pěveckou legendu Celiu Cruz nebo část New Yorského filharmonického orchestru (šlo o píseň “Gone Till November”, jenž Wyclefovi přinesla nominaci na Grammy). Stále častěji byl taky Wyclef vytěžován jako producent a podílel se kupříkladu na peckáchBlack Eyed Peas,Cypress Hill,Canibuse (kterého byl jednu dobu dokonce manažerem a proslýchá se, že v roce 1998 vytáhl zbraň na recenzenta časáku Blaze, který se nechvalně vyjádřil o produkci desky “Can-I-Bus”, kterou měl, jak známo, pod palcem celou Wyclef), nebo i ostatním umělcům mimo hh žánr jako Destiny’s Child, Simply Red, Sinéad O’Conor či Whitney Houstoun (možná si vybavíte její skladbu “My Love Is Your Love”) a další. Jako druhá v pořadí své album “The Miseducation Of Lauryn Hill” vydala i něžná třetina této skupiny, podařilo se jí na něm skloubit silné pěvecké dispozice s rapovými skills a deska, stejně jako premiéra od Wyclefa, dosáhla obrovského komerčního i krického úspěchu a dá se říci, že se Lauryn (která se mimochodem ještě jako náctiletá objevila i v u nás známé komedii “Sestra v akci 2”, kde si zahrála i zazpívala po boku Whopi Goldberg) po mateřské dovolené vrátila ve velké formě. To ostatně potvrdilo i každoroční udělování cen Grammy, kdy si Laurin domů odnesla z úctyhodných 11 nominací 5 cen, a to i včetně alba roku a nedlouho poté vyrazila na společné koncertní turné s atlantskými rappery Outkast. V roce 1998 na sebe upozornil se svým počinem i Pras, jenž “na zkušenou do světa” vypustil kousek “Ghetto Supastar”, který obsahoval stejnojmený úvódní hit, ve kterém měli prsty i Ol´ Dirty Bastard a zpěvanda Mya. Pras poté debutoval podruhé, tentokráte však na plátně filmovém, kdy se objevil ve snímku “Mystery Men”, ve kterém si zahrál typického záporáka. Kromě této movie si ještě kupříkladu zahrál v kouscích “Turn It Up” (název změněn z původního “Ghetto Superstar”), “Higher Ed” a “Full Contact”, za které ovšem mnoho uznání dle kritických ohlasů nesklidil, a tak asi nebylo překvapením, že se vrhnul na údajné přípravy svého druhého alba, jenž ovšem stejně do dnešních dní nevylezlo:) Čas šel dál a začaly se šířit zvěsti o údajném nezdravém klimatu mezi jednotlivými členy kapely, které Wyclef Jean rezolutně vyvracel, nicméně se vrhl na nahrávní svého druhého sóla, o kterém přitom tvrdil, že přijde opět až po další společné desce všech tří. Ještě před samotnou deskou “The Ecleftic”, vylézivší v roce 2001, vydal ryze na internetu pecku o policejní brutalitě “Diallo”, ve které se v refrénu objevil senegalský zpěvák Youssou N’Dour, jež poté samozřejmě na albu nechyběl. Spolu s ním tu byla ke slyšení také Mary J. Blige (na Grammy nominovaný song “911”), která ale desku nezachránila a i přesto, že dosáhla opět platiny, působila lehce nemastným neslaným dojmem. Možná i proto si pro spravení chuti velmi záhy Wyclef založil svůj vlastní label, který pojmenoval Yclef. Ještě tentýž rok u Columbie uzřelo světlo světa lehce zbytečné album “The Complete Score”, jenž nic nezměnilo na faktu, že skupina jako celek dále pokračovat nebude. Po “The Ecleftic” si Wyclef zahrál v jamajské gangsterce “Shottas” a také ho potkala nešťastná událost v podobě smrti jeho otce, která ho ale nepoložila a započal s přípravami svého třetího alba, kteréžto naplánoval na rok 2002. Deska “Masquerade” již tradičně ukazovala Wyclefovu tvorbu ze dvou stránek, té rapové, kdy se mezi hosty kupříkladu blýskli floutci M.O.P. nebo Bumpty Knuckles a popové, ve které se kromě mnoha jiných objevil Tom Jones. Počinem s pořadovým číslem dva se ve stejném roce prezentovala i Lauryn Hill a u Sony svým fanouškům naservírovala album “MTV Unplugged 2.0”, jenž vyšlo na double cd a jak již název napovídá, šlo o tradiční formu živáčů z dílny této hudební televize. I když byste zde rap hledali jako jehlu v kupce sena (jen “Time Freedom” a “Mystery of Iniquity”) a album bylo prošpikováno bluesem, soulem a dalšími žánry, svou kvalitu nepostrádalo a Laurinin osobitý styl zaujmout dokázal. V letošním roce se pak firma na pulty rozhodla dodat desku “Greates Hits”, kde samo sebou dostaly prostor jak věci z “Blunted On Reality” a “The Score”, tak i nějaké živáče zajeté na rádiových stanicích, což ale ocení asi jen absolutní neználkové jejich tvorby, poněvadž skladby to jsou nadmíru známé. Ještě stručně doplním, že o skupině vyšla dokonce i kniha “Fugees: The Unofficial Book” (napsal ji Chris Roberts). Na závěr mi opět nezbývá nic jiného, než před Fugees smeknout klobouk, ať už třeba jen díky majstrštychu “The Score”, ke kterému se velmi často a rád vracím dodnes.

Bobby

O rapu píšu od roku 2000, od roku 2003 se tak děje pro bbarak.cz.

  • 1

Diskutuj na Bbarak.cz