Roc Marciano – Marcberg (2010, Fat Beats)

Tak a je to oficiální. Za prvé. Máme první oběť vorvaně, který nezvládl koupačku v ropné skvrně v Mexickém zálivu. Za druhé. Monstrum z Long Island Roc Marciano, má už konečně venku své dlouho očekávané sólo. A že to trvalo. Kolik si toho musel prožít, než došel k vytoužené metě. Byl upsán Bustovi a jeho bandě Flipmode Squad, poté se stal leaderem kapely U.N., se kterou nahrál brilantní desku Un Or U Out, kde produkovali machři jako Pete Rock nebo Large Pro a navíc po všechna ta léta buď hostoval anebo nahrával celé skladby. Celou tu dobu také snil o svojí sólovce, kterou měl rozpracovanou už od nějakého roku 2003. Původně měla vyjít už v roce 2008, vše bylo připraveno, ale label to zazdil. Když posloucháš desku a zároveň koukáš na obal, kde je rok 2010, máš pocit, že to nějak nehraje. Buď že posloucháš jiné CD nebo, že se snad jedná o reedici klasiky z poloviny devadesátých let. Roc totiž absolutně sere z výšky na trendy a vydal album, které se nese v duchu minulých a pořád oslavovaných let. Neopěvuje je, jen si bere tu atmosféru. A to se mu sakra daří. Zvuk je zastřený, špinavý, tempo pozvolné, k tomu trochu líný rap. Roc je léty prověřený pouliční voják, jeho storky o drogách, dealerech a nástrahách ulice připomínají druhý díl Only Built 4 Cuban Linx… Tak trochu připomíná vypravěče Raekwona a jeho beaty jsou něco mezi špinavým funkem mladého RZA nebo Madliba v dobách Da Antidote. Roc po vzoru Phata, který tvrdí, že rapper, který si neumí vyprodukovat instra, je somrák, vyráží do boje se svým MPC 2500, na kterém nasolil všech patnáct kousků. Jsou to sice pořád ty soulové samply, jednoduché smyčky, staré postupy, ale ta výsledná nálada je prostě krutá. Hardcore rap. Poslechni syrovou pecku “Panic“ a dáš mi za pravdu. Roc tvrdí, že víc je míň a že bude radši dělat to samé pořádně, než aby zkoušel něco nového, v čem zní nepřirozeně. Nemá tu žádné hosty, jede celou dobu jen sám ze sebe a to všechno jen přidává mocnému efektu. Zapomeň na singly, tohle je jeden příběh. Když doposloucháš desku do konce, tak poznáš, že nenosí jméno po boxerovi v těžké váze zbytečně. Roc Marciano není žádný sprinter a i on sám si je moc dobře vědom toho, že jeho kariéra je běh na dlouhou trať. Je možné, že během jeho snažení, někteří fanoušci odpadli anebo už pozapomněli, že ještě běží. Ti, kteří ale zůstali, si s ním teď mohou o to víc vychutnat jeho vítězství v maratónu. Pro fajnšmekry. Zní sice zpátečnicky, ale stejně moc chutná.