Rap není jen o násilí a luxusu, připomínají nizozemští Bring The Joints, které fascinují OutKast nebo Kool Keith

Nedělní dopoledne před maringotkou, ještě doznívající únava po pátečním festivalu Let’s Busk! v Hradci, ale taky spousta euforie. Přesně v téhle náladě vznikal před sedmi dny rozhovor naší spojky Rainbowa s Ahih Jaihim z nizozemské party Bring the Joints. Basistka a jeho životní partnerka Jane se věnovala zaznamenávání interview, zatímco Jaihi si dopaloval brko a v uvolněné a upřímné atmosféře se chystal mluvit o hudbě, která jim oběma doslova změnila život. Na kytaru i basu se mimochodem naučili hrát až v lockdownu v době koronavirové krize, ale však si to přečtěte sami…

Rainbow: Jak vůbec znikl název Bring the Joints?

Ahih Jaihi: “Chtěl jsem něco ve stylu “Bring the Noise”  od Public Enemy nebo “Bring the Pain” od Method Mana. A pak mě napadlo joints. Jednak proto, že jsme jointy na koncerty vždycky přinesli, i když jsme neměli vybavení. Ale „joint“ má i další významy: hit, pecka, nebo kloub, bez kterého se nepohneš. A tak vznikla metafora: všichni jsme klouby jednoho těla, které se hýbe společně.”

Rainbow: Tvoje energie na pódiu je nakažlivá. Co si nejvíc ceníš na reakcích publika?

Ahih Jaihi: “Vždycky jsem chtěl ukázat, že rap není jen o násilí nebo luxusu. Pro mě je to poezie. V Amsterdamu jsem začínal na spoken word akcích a mým snem bylo hrát s kapelou. Proto jsem se během covidu naučil na kytaru a začal dělat beaty. Už jsem nechtěl být závislý na producentech. Když dnes stojíme na pódiu, nejvíc mě těší, že lidé v našich skladbách cítí radost. I v těch, které jsem psal v hodně temných časech.”

Rainbow: Čerpal jsi inspiraci pro track “No Monster” z nějaké konkrétní zkušenosti?

Ahih Jaihi: “Ano. Obvykle jsem veselý a společenský, ale i já mám temnější období. Bylo to v čase, kdy jsem se cítil jako outsider – v rodině, mezi přáteli i v novém prostředí. Největší problémy jsem měl s bydlením, chvíli jsem byl dokonce skoro bez domova. V takových situacích lidé často zahořknou a jednají proti sobě i proti druhým. Já jsem si ale opakoval mantru: Ať je svět jakkoli bláznivý, nesmí mě proměnit v monstrum. To byla má hlavní inspirace. A taky varování, viděl jsem totiž pár přátel, kteří se stali sami sobě monstry, a proto už tu nejsou.”

Rainbow: Proč sis jako první oficiální singl vybral právě “Hopeful”?

Ahih Jaihi: “Inspiroval mě nápis na bráně kostela v Ruigoordu: Štěstí přeje odvážným. Chtěl jsem dát ven skladbu, která působí jako moje osobní zpověď i omluva: „Možná působím bláznivě, ale doufám, že mě pochopíte.“ “Hopeful” je o víře, že to celé má smysl.”

Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coff

Rainbow: Jaká zpětná vazba od fanoušků tě překvapila nejvíc?

Ahih Jaihi: “Že z nás cítí pozitivní energii. Některé texty jsem psal v hodně těžkých chvílích, plné hněvu a vulgarit. Ale když je dnes hrajeme s kapelou, lidé v nich slyší radost. To je pro mě největší překvapení i odměna.”

Rainbow: Jakou roli pro tebe hrají živé nástroje v hip hopu?

Ahih Jaihi: “Obrovskou. Hip hop má respekt ke všem žánrům, díky samplům známe jazz, blues i klasiku. Inspirovali mě Wyclef Jean nebo The Roots. Já chtěl od začátku rap s kapelou, kytara, basa, bicí dodávají show úplně jinou energii. A hlavně to otevírá hip hop lidem, kteří by se k němu jinak nikdy nedostali.”

Rainbow: Co sis odnesl z předskakování pro Plutonium a Onderhonden?

Ahih Jaihi: “Byla to pro mě čest. Onderhonden byli první, pro koho jsme hráli jako support, a jejich člen Def P je amsterdamská legenda. Díky nim jsme se dostali i k Plutoniu, kteří míchali rap s metalem a živou kapelou,  přesně to, co jsem chtěl dělat. A když nás pozvali na reunion, byl to splněný sen.”

Rainbow: Jakou vizi chceš předat živými koncerty?

Ahih Jaihi: “Chci lidem ukázat, že nikdy není pozdě začít, ať už ti je osmnáct nebo čtyřicet. Doba je digitální, všechno se dá naučit. Hip hop pro mě není jen hudba, ale kultura, která se neustále vyvíjí. A s kapelou chci předat radost a inspiraci.”

Rainbow: Jaká témata chceš v budoucnu psát?

Ahih Jaihi: “Rád bych zkusil i alter ego, trochu ulítlejší stránku. Fascinují mě projekty jako Outkast nebo Kool Keith. Chci objevovat nové světy a přitom zůstat věrný sobě.”

Rainbow: Jak tě změnil přechod od sólového rappera k živé kapele?

Ahih Jaihi: “Obrovsky. Najednou nejsem na pódiu sám, ale obklopený lidmi, kteří do toho dávají srdce. S Jane jsme se učili na vlastní hudbě, ne na cizích coverech, a to nás spojilo. Kapela mi dala pocit sounáležitosti, který jsem jako sólista často postrádal.”

Rainbow: Jaké hudební směry bys chtěl ještě prozkoumat?

Ahih Jaihi: Rád se nechávám inspirovat rytmicky i žánrově. Už nemám odpor ani k trapu, naučil jsem se ho respektovat jako hlas mladší generace. Fascinuje mě world music, jazz, elektronika. V Ruigoordu, kde s Jane žijeme a pracujeme, se potkávají různé hudební i kulturní světy a to je pro mě velká inspirace do budoucna.”

Foto: Julie Petrová