PUBLIC ENEMY – Revolverlution (2002, Slam Jamz/Koch)

Již od roku 1987, kdy ještě většina z nás neměla o hip hopové hudbě ani ponětí, kdy naším jediným koníčkem bývali autíčka s panenkami a naše ucha oblažovala pěvkyně Dagmar Patrasová, se datuje kariéra, dnes již legendární, formace Public Enemy, kterážto právě ve výše zmíněném roce uvedla na trh své debutové album „Yo! Bum rush the show“. Nejprve byli vnímáni pouze jako rušivá manifestace části americké společnosti, brzy si však vydobili postavení vedoucích představitelů newyorské školy a postupně se proměnili v idoly černé i bílé mládeže. Po patnácti letech aktivní kariéry, s mnoha zásadními alby na kontě, připravili pro své fanoušky, v pořadí již svůj devátý dlouhohrající počin, nesoucí název „Revolverlution“, pohybující se obsahově někde mezi výběrem best of, kompilací a regulérním albem.. Inu, zdá se, že nadešel čas zmíněné album kousek po kousku, nebo-li pecku po pecce, pěkně rozebrati, ale ještě než se pustíme ke všemu podstatnému, nebude od věci pro začátek sdělit pár záladních dat či informací. Nuže, v necelých pětasedmdesáti minutách zde najdeme jedenadvacet zářezů, a to včetně skitů, živáčů a také remixů, o nichž bude řeč později. Ještě pro úplnost doplním, že k vydání došlo na jejich vlastním labelu, Slam Jamz, dceřiné to společnosti Koch Records. Bez intra nabíhá hned první pecka nesoucí název „Gotta give the peeps what they need“, která se nese v duchu klasického stylu PE a nijak nevybočuje z jejich typického zvuku, kdy Chuck D táhne rapové party a Flavor ho z pozadí doplňuje. Ani druhá skladba v pořadí, se stejnojmenným názvem jako celé album, nijak nevybočuje ze zaběhlého schématu, kdy celkem tvrdej podklad šlape a za přispění repingu obou aktérů a pana djeje, jakožto hlavního skrečéra, pecka jako celek obstojí. Rovněž tak i následující „Muzi weighs a ton“, jakožto první živá pecka, i když kratšího ražení, nezklame a vlastně s ostatními živáči na albu působí jako spestřující prvek. „Put it up“, další to píseň, jež bych zařadil mezi nejsilnější ze všech, né-li ouplně nej. Hodně našláplej zvuk instrumentálky, samosebou kvalitní Chuckovi rýmy dodávaj pecce punc kvality, jež snese i dnešní měřítko kvality na výbornou. Pátej zářez obstarává skladba „Can a woman make a man lose his mind?“, kde si reping na svá bedra bere jen a pouze Flavor, a také patří mezi povedenější kousky. Po skitu tu máme další živáč, a to konkrétně z konciku ze Švýcarska z roku 1992!!. „Fight the power“ název jest, ale nutno říci, že beat a vůbec koncepce pecky zaujme jen příznivce PE, jelikož se v dnešní době hip hop ubírá trochu jinam, ale pořád je v rámci mezí a vkusu a jak říkám své příznivce si určitě najde. To se už ale nedá říct o následujícím počinu zvaném „By the time I get to arizona“, kdy jde o první remix, o který se postarala chicagská producentská squadra Molemen a podivná instrumentálka s příliš spaceovými zvuky píseň posunují spíše do jiného žánru, a zkrátka tohle mé ucho slyšeti zrovna nemusí. Po úryvku nějakého interview plnící roli skitu přichází na řadu jedna z nejlepších pecek, ale jen v případě textové výplně, protože hudebně mě kombinace metalových kytar a podivných zvuků moc nebere. Název pecky je „Son of a Bush“ a myslím že v současné době se zde nemá cenu rozepisovat o čempak textík je, protože již název je prakticky všeříkající. Další v pořadí, již jedenáctou, je píseň „54321…Boom“, která je celkem zdařilá jak po hudební, tak i vokální stránce a patří mezi ty striktnější, což já rád. Dalším kouskem je opět živáč „Welcome to the terrordome“, opět live in Switzerland in 1992 a zkrátka zase stýlek, který já, jako posluchač v roce 2002, potažmo 2003, nemusím. „B side wins again“, další to remix od pána Scatteshota a další, dá se říci, zklamání, protože takovéhle nadčasové věci nemusím a i kdyby Chuck s Flavorem rapovali sebelépe, instroška zkrátka nefunguje. Hned po této písni najíždí „Get your sh*t sogether“, jež je o poznání lepší a napravuje reputaci předchozích kousků. Ano, opět po skitu, zde bohužel máme další remix, tentokráte od The Functionist, a to na klasickou pecku „Shut em down“. Mno páni remixéři se tu zrovna moc nepředvedli a i s takovéhle hitovky dokázali udělat celkem lacinou píseň, u níž vás rádoby moderní instroška ne a ne chytnouti. Dalším kouskem do pranice je celkem zajímavá „Now a‘ daze“, která nepostrádá nápad a i lyrická část má spád a tak se zde jedné zase o povedenější věcičku. „Public enemy No.1“, další to dnes již klasická pecka, bohužel opět zremixovaná (Jeronimo Punx Redu), kde do vskutku hrozného a poněkud zrychleného podkladu, tedy jestli to tak mohu ještě nazvat, a refrénu, který skladbě také nepřidá, jedou rappaz a to i v jednom případě španělským jazykem, ale ani tento fakt opravdu nestojí za zmínku. Následuje takřka tříminutové povídání, opět plnící roli poloskitu-polopecky, kde se nechá slyšet i sám Big Daddy Kane a celý tento záznam pochází z roku 1989, takže dnes by se dalo říci skoro pro pamětníky:) Předposlední věcí je tentokráte naštěstí remix samotných PE na úvodní „Gotta give the peeps what they need“, jejíž beat patří mezi ty normálnější na albu, a hnedle je to znát, poněvadž i samotnej rap celkem odsejpá a po remixových odbočkách mimo opět něco normálnějšího ražení. A na závěr tu máme, mimochodem ohledně počtu minut nejdelší věc, nesoucí zajímavý název „What good is bomb“, a kromě rapu, (i když ten by měl být sakra samozřejmost ne?) je zde ke slechu instrumentál rockovějšího ražení, který sice dodává album na pestrosti, přesto tohle slyšet nemusím… Na závěr je potřeba dodat, že nesmlouvavé texty s radikálním obsahem PE ještě psát nezapoměli. Ani hudebně, když nepočítám remixy, které mi zde vůbec nesedí, skupina nezklame a o našláplné beaty tvrdšího ražení nouze není. Přesto tomu něco chybí. Možná by menší inovace neuškodila, přeci jenom čas jde dál, hip hop nevyjímaje a v současné době se myslím najdou zajímavější věci. Nicméně tím ani nechci říct, že by bylo „Revolverlution“ jen pro zaryté fanoušky. Každý si zde najde své, někdo více, někdo méně. Holt nic naplat, nebýt remixů, asi by celkové hodnocení bylo lepší, přesto za dané situace lepší známku dáti nemohu a doufám, že se na mě přívrženci, této bezesporu „most important“ kapely, nebudou zlobit. sajta Public Enemy