Co všechno se ti vybavuje, když najedou první tóny?
Hrozná radost když to Máńa pustil seknutý – ten loop toho samplu, a ta energie co z toho šla. Potom Orion, když říkal, že to dá s náma – z toho sem měl taky radost. Ten refrén – pohyb pohyb, je to dodneška chytlavý. Cuts pro deejaye, který byly použitý na vinylu – nahrávali sme s Wichem, Orim a Alim na Jižáku normálně na pusu bláznivý zvuky, šílenství. Poskládaný hlášky za sebe, hned potom, co skončila A strana, bang, pár ukradenejch cuts a tyhle freaky mutace od nás.
Jak se ti po více než dekádě pozdávají tvé tehdejší rýmy?
V kontextu s tou dobou, s tím feelingem, mojí vlastní osobností a věkem – se mi pozdávaj docela v klidu, haha…Ale když se na to podívám o 12 let pozdějc jako chlápek po 30tce, vobčas se řežu. Je jasný, že věci a pohled, se mění, za dalších 10 let to bude zase jinde, ale co mám z toho období rád, byla ta „naivní“ energie, ten absolutní „nekalkul“, protože člověk ani nevěděl, jak to udělat jinak než tak, jak to z něj vlastně vypadlo.
Stojíš si dodnes za lyrikou, nebo ti to vyvolává úsměv na tváří?
Oboje najednou, cením tu energii těch textů, ty ideály, víru a sílu měnit věci, to bylo a patřilo tý době, dneska už to vyzní jako úplně naivní záležitost – hodně lidí se k tomu dodneška hlásí jako k nějakýmu mýmu „věčnýmu“ odkazu, a já to kolikrát v něčem vnímám jako handicap, protože seš přirozeně prostě už jinde, ale jinak mám tu dobu rád. To moje dnešní zpracování v sobě nese podle mě i ne úplně líbivej smysl pro realitu – na rozdíl od starejch věcí je v tom daleko víc ironie, a nepříjemnejch myšlenek. Odrazila se v tom i realita, která nemusí bejt 2x milá a hodná – ironizuju, nemaluju to. Zároveň člověk začíná bejt v některejch věcech jinej, zjišťuješ, že věci nejsou černobílý.
Jak velkou důležitost si tehdy dával technice a přednesu?
No já myslím, že jsem tenkrát ani žádnou neměl. Ono to chvíli trvá, a i při nahrávání – jsem vlastně dával tak, jak sem to na tu dobu mohl umět, než sem se časem začal zlepšovat jak technicky, tak rytmicky. Myslím si, že v začátcích sem byl úplně tragickej. V době, kdy mi začínali, nebyly reference, nebyla dostupná technika – nebo byla, ale extrémně drahá – takže sme to punkovali a různě si vypomáhali, teprve časem člověk nabral nějaký info a tak. Dneska je to zase jinde – na dělání muziky nepotřebuješ hromadu peněz, ta technologie zlevnila atd. Člověk přijde do studia, kde má gear jako blázen, celý si to sám nastaví, ví přesně co a jak atd.
Přikládáš oné skladbě ve vaší diskografii nějakou větší důležitost?
Určitě – byla to první skladba, kdy sme se s Wichem začali cejtit jako skutečná kapela, jestli se nepletu, byl to i první vinylovej rapovej single v ČR, ale nejsem si tím jistej. Pamatuju si ten den, kdy mi volal Affro, že se zastaví za mnou a Wichem v práci že nám chce něco říct – dělali sme tenkrát kolem r. 2000 s Wichem v centru v jedný cestovce haha – a přišel, my sme šli ven na cígo a Affro říká – uděláme to jako single na vinyl. Byl to super pocit. Široko daleko nic. Nikde nikdo. „Pohyb Nehybnýho 1“ vlastně i nakopnul naše společný hraní s Wichem, první malá tůra byla s Orionem, kterej tenkrát zůstal na chvilku v PSH sám, o pár měsíců později to dávali dohromady s Richardem a s 518 – to bylo ještě před tou současnou sestavou – jeli sme společně já, Wich a Orion prvních pár koncertů společně po republice – a Vorel byl takovej borec, že se s náma ještě dělil vo honorář. To byly i první peníze,který jsme kdy vydělali hudbou. Tou dobou nám začaly chodit nabídky na hraní, a tak to prakticky zůstalo. Orion byl i jeden z hlavních důvodů, proč já dnes dělám rap, dával nám ty koule, věděl hned, co je ve Wichovi – poznal to jako první, hodně pomáhal nám oběma.
Vzpomeneš si na tehdejší přijetí a dojmy scény?
Přestože ta věc dneska působí srandovně, a neumětelsky, tenkrát to bylo hrozně „real“ , on ten skutečnej status tomu dal právě i Orion, kterej tam hostoval, a vymyslel i ten skvělej zpěvnej refrén, kterej řvali všichni. Měli sme i trochu štěstí, že jsme byli s Wichem z toho všeobecně známýho a uznávanýho graffiti jádra v Praze, takže to lidi akceptovali vlastně samovolně, protože jsme už tenkrát měli solidní jména, ale jinak nás to celkem překvapilo.
Baví tě to po letech i instrumentálně?
Záleží, jak se na to dívám – očima tý doby a emocema mě to moc baví, očima toho jak moc to bylo „profi“ – vůbec, ale byla to první solidnější věc od nás myslím, a na tu dobu to v kontextu s ČR byla skvělá věc.
Jak to ve srovnání s jinými tracky fungovalo nebo funguje na koncertech?
Tím, že to byl single, kterej byl hojně hranej i na radiu a lidi to různě kopírovali, byl to vlastně s „Létem“ a později „Cestou Štrýtu / Hlasuju Proti“ první hit, kterej sme měli, a to bylo samozřejmě vidět i na koncertech.
Tolik „zpátky do dnů“ ohledně prvního českého rapového singlu na vinylu. Při příštím pohledu přes rameno si posvítíme na éru „East Side Unií“, zmíněného singlu s PSH nebo „My tři“, platí?
