hledat

Tags:

Paulie Garand – Nahoru na dno (2024; Ty Nikdy Label)

Sdílej

Letošní rok by mohl přát rodákovi z Podještědí, jenž zasadil se o to, že také Liberec dlouhodobě a výrazněji figuruje na tuzemské rapové mapě. Nedávno skrze dvanáct palců nechal vzpomenout na společné album s Kennym Roughem „Molo“. Není žádným tajemstvím, že se letos dočkáme pokračování tohoto titulu, ale to čekání bylo ze strany autora vykráceno EP „Nahoru na dno“. Jedná se jen o pouhou výplň, aby řeč před mikrofonem nestála, anebo jsme svědky dalšího kratšího materiálu, který v nás zanechá stopu jako před lety „Monology“?

Nové EP o šesti stopách vzniklo během zimních dlouhých časů ve studiu spolu s Under My Pillowem. Tahle dvojice si hudebně sedla, o čemž svědčí poslední album „Amonit“. Celkem syrově osobité dílo, ale zároveň zajímavě hudebně zpracované, možný první záblesk toho, kam by se mohla cesta „mámina hodného syna“ ubírat.

Paulie Garand přistupoval od začátku své hudební kariéry k rapu trochu jinak, než mnozí jeho profesní kolegové. Svým způsobem mi možná i připomínal postavu Dawsona Lerryho, který se nespokojil s nastolenými trendy či postupy a s kamerou v ruce se vydával ve šlépějích Stevena Spielberga. Třetina někdejší partičky BPM možná v tomto případě volila cestu dialogového KO ve stylu Quentina Tarantina, přesto se tomu vždy nedal upřít rukopis.

Otevřeně tu blahořečit každému releasu by znamenalo fanatické fanouškovství, čemuž jsem ani já nikdy nepropadl, přesto vnímám celou řadu pozitivních momentů, které jeho studiová aktivita nabídla. Žánrové hranice mu nikdy neříkaly pane a nastolené šablony dokázal rozvíjet všemi směry, až to někdy zvedalo zaryté starousedlíky ze židle. Takovej ale Paulie Garand vždy byl, svou hudbou společnost nikdy nedělil na nesmiřitelné tábory. Možná na druhou stranu ani neměl ten dar, aby společnost dokázal názorově stmelovat.

Poslední album „Amonit“ bylo výborné, nejen díky hudebnímu nádechu, které nabídly podklady. Dalo se očekávat, že se bude pokračovat v podobném hávu, sem tam se bude koketovat s vokály či melodiemi. „Amonit“ nabídl radost i bolest, hledání i cíl, a proto se můžeme ptát, zda Paulie Garand nalezl svůj přístav? Já bych řekl, že aktuálně spatřil několik racků a někde v dáli se rýsují obrysy pevniny, ale asi až „Molo“ s pořadovým číslem 2 nám dá jasnou odpověď.

Pokud přistoupíte na atmosféru EP „Nahoru na dno“, dočkáte se na barvité výpovědi plné melancholie, ale i laskavosti. Popisu sebe sama a svých pocitů, ale darované na oltář umělce pro fanoušky, bez hany a bázně. Když bych měl dát po vzoru dnešní terminologie palec nahoru některé položce z tracklistu, tak volím jednoznačně „Pod mlhou“, který mi nostalgicky možná jen názvem připomíná zaprášenou pecku od Bow Wave.

Rok 2024 zatím mnoho zásadního nenabídl, ačkoliv pár želízek v ohni už tuzemská rapová scéna má. A já se nemohu ubránit dojmu, že kdyby alespoň polovina alb vykazovala kvalitu tohoto EP, tak by naše sluchovody chrochtaly u přehrávačů blahem. Paulie Garand těží z bohatých zkušeností a lásky k hudbě. Laťka je nastavena ve správné výšce, startovací bod pro nové album taktéž, ale postávání na místě by mohlo pomoci k vyprchání parádní atmosféry. Proto doufám, že „Molo“ nabídne své nečekané, svá překvapení, ještě o chloupek navíc.

8/10

Originál alba EP „Nahoru na dno“ si můžeš pořídit na shopu GarandBrand.cz.

Tagy:
Austy

Příslušník rapové policie od roku 2012...

  • 1