Otecko – To Som Ja (2011, BeatBan)

 První věc, která je potřeba říct, je to, že přestože jsou oba z jedné skupiny, jejich debuty zní dost odlišně a to jak po hudební stránce, tak i po té lyrické. Zatímco Majk jde směrem více duchovním, v čemž mu pomáhají převážně hlubší emotivní skladby, Otecko klade větší důraz na atmosféru, energii a řekl bych, že spíše využívá tradiční jednodušší rapová schémata. Jak mě svým stylem Majk překvapil, u Otecka jsem tohle přesně čekal, žádný převrat, žádná překvapení. Po textové stránce se za poslední roky nikam až tak moc neposunul, hodně bych se divil, kdyby tady nebyly pecky typu “Penieze“ řešící odvěkou otázku důležitosti papírků, “Úspech“ pro změnu o tom, aby člověk zůstával nohama na zemi a nezatočila se mu ze slávy hlava a nebo Oteckovo klasické hlášky „musim zarabať“, „udělal jsem z ničeho něco“ (“Mac Gyver“).

A protože Oteckovo debut je klasická rapová deska, nechybí všudypřítomný egotrip a tuny punchlines. Dojde také na obligátní hh problémy se špatným stylem “Napiču Swag“ („nehraj, že si player, nehraj, že si baller, keď sú tvoje Jordany starší ak sam Jordan“), probere výuku žargonu alá “Ebonics“ od Big L“Takto Hovoríme my“, kde mě svojí slokou zabil Vec a nebo přijde řeč na to, jaké trable vyvstanou, když si člověk přihne o něco více než by měl “Opitý človek robí hlúposti“, kde mě pro změnu svým zpěvem odrovnal Zverimex, který dokázal, že to „jde“ i bez vokodéru. 🙂 Co se týká hudby, tak tady je naopak obrovský rozsah, celá paleta postupů a deska je v podstatě postavená na protipólech a kontrastech. Na jedné straně příjemný trueschool se skrečí od lidí jako Fosco Alma, Inphy nebo Hlava (“Rychlý mestský život“, “V týchto uliciach“, “Volám ti z búdky“) a na druhé straně minimalistická newschool instra od Otecka samotného, který jako the Neptunes ví, že v jednoduchosti je síla.

Chytlavé beaty, který jsou okrájený až na dřeň a které neohromují širokou škálou zvuků, ale naopak se soustředí na rytmus a energii. Jestli jsem po prvním poslechu nemohl přijít na chuť skladbám jako “Dávaj Pozor“, “Napiču Swag“ nebo “T.O.P.“ s Hugo Toxxxem, který poslední roky vykrádá sám sebe, po druhém a třetím je zase nemůžu dostat z hlavy. V tom je určitě celkově největší síla desky To Som Ja, která sice nic neřeší a nepřináší ti nic nového, nicméně z ní leze něco, co tě nutí si ji poslechnout ještě znovu a znovu. Energie, flow, vibrace, přímé nakažlivé hymny… Spiritův styl mě oslovuje víc, nicméně i Otecko nezklamal se svým debutem. Po prvním nástřelu jsem sice nebyl úplně přesvědčen, teď ale zastávám názor, že se jedná určitě o nadprůměrné album. Něco mezi sedm a osm.