Onyx

Nebudu jistě daleko od pravdy, když budu tvrdit, že právě tahle legendární kapela patří svým projevem, repingem a vůbec vystupováním mezi „nejnazlobenější“ ve svém žánru a určitě se mnou bude valná většina z Vás souhlasit, že se jedná o velice pozoruhodnou a specifickou formaci, která se svými dlouhohrajícími alby v průběhu devadesátých let řádně rozčeřila a rozhýbala hip hopové vody. I přesto, že skupina má již za sebou více než desetileté účinkování na scéně, pořád se rád vracím k poslechu jejich alb a myslím, že asi nebudu ani zdaleka sám. Možná právě proto jsem se rozhodl dnešní profil věnovat tomuto uskupení, jež se svou tvorbou řadí mezi „nesmrtelné“ našeho, tolik milovaného, odvětví, nesoucího název hip hop. Legendy praví, že se samotný vznik Onyx jako kapely datuje do roku 1989, kdy tři kámoši z Queeensu, jmenovitě Fredro Starr (rozený Fredro Scruggs), Big DS a Sonee Seeza aka dj Suavé Sonny Caeser, vlétli na scénu se singlem „Ah, and we do it like this“, který jim vydalo Profile Records a nutno říci, že nahrávka mnoho úspěchu nesklidla, na hudebním poli mnoho nezaujala a nezbývalo tedy nic, než čekat na šanci další. Přibližně o dva roky později si jich na jednom z jejich koncertů všiml sám Jam Master Jay (z Run DMCZ), kterého posléze zaujala i demo nahrávka kapely a začal jim pomáhat s proražením na scénu (založil svůj vlastní label JMJ Records, kde právě Onyx dostali šanci). Právě na tomto demu se objevil i do té doby neznámý rapper a vlastně bratranec Fredro Starra Sticky Fingaz (vl. jm. Kirk Jones), který se, i přes svůj nesporný talent, živil jako prodavač v pánských potřebách a svým stylem rapu v kombinaci s hlubokým a chraplavým hlasem dokázal zaujmout natolik, že se stal oficiálním členem skupiny a rozšířil počet členů na rovné kvarteto. V roce 1992 slavila kapela Onyx první úspěch, a to upsání se labelu Def Jam, u něhož měla slíbeno vydání svého prvního EP, ke kterému ale stejně nakonec nedošlo. Díl viny na tom nesl singl „Throw Ya Gunz“ (vydán ještě u Sony), jenž zaznamenal okamžitě po vydání tak obrovský úspěch, že jim zkrátka label rovnou umožnil natočit celé album a je věcí známou, že rozhodně neprohloupil, ba naopak:) To už jsme ale v roce 1993, ve kterém spatřuje světlo světa jejich debutový počin nazvaný „Backdafucup“, dosáhnuvší nevídaného úspěchu, kdy jeho prodej překročil magickou hranici dvou miliónů kopií. Onyx přišel s albem, ve kterém svým typickým, jak jinak než drsným a uřvaným, způsobem ukázal život ghetta a dokázal ho mistrně převést do hudební formy, která si okamžitě získala své posluchače a nebylo jich rozhodně málo. Že nešlo o žádné cukrkandlové podklady s libovým rapem taky asi není žádným tajemstvím, vždyť kdo by neznal hitovky jako „Slam“ (jež se zařadil mezi nekorunované hity toho roku a jehož remix si s Onyxem střihli i hard metalový Biohazard, jakožto titulní píseň k filmu Judgement Night), „Shifftee“ (později vybrán jako další singl), „Atak of da Bal-Hedz“, „Here ‚N‘ Now“ nebo již výše zmíněný megahit „Throw Ya Gunz“. Většinu produkční práce na albu obstaral právě sám „objevitel Onyxu“ Jam Master Jay s homeboyem Chyskillzem a jejich silná nadupaná energická hudba ve finále ještě více podrhovala agresivní styl a texty neberoucí si absolutně žádných servítků jednotlivých mc’s, z jejichž výrazů bylo již na coveru alba patrné, jakýmže stylem se bude jejich hudba ubírat. Za zmínku ještě určitě stojí i fakt, že právě album „Backdufucup“ na výročních cenách Soul Train Awards, samo sebou v kategorii nejlepší rapové album roku, porazilo i takovou hip hopovou klasiku, jakou je bezesporu kousek „The Chronic“ od Dr. Dreho a velmi rázně se zařadilo do společnosti typu Krs One nebo právě Run DMC, v té době na scéně k jedněm z elitních to jmen prvoligové smetánky. O dva roky později, již bez svého zakládajícího člena Big DS, který po debutu kapelu pro mě z neznámých důvodů opustil (spekuluje se, zda byl příčinnou pobyt ve vězení, vyhazov, či ještě něco jiného), přišel Onyx, už jen tedy opět ve trojici, na světový trh s novým albem, které neslo název „All We Got Iz Us“ a řadilo se mezi nejočekávanější počiny toho roku. Vydal ho kdo jiný než Def Jam a celé album svou temnou náladou dá se říci navazovalo na prvotinu „Backdafucup“ a i když tak výrazného úspěchu již nedosáhlo, přesto o hity či šlágry nouze opět nebyla. Pecky jako „Last Dayz“, „2 Wrongs“, „Live Niguz“, „Getto Mentalitee“(ve které mimochodem na featuringu vypomohl All City), „Shout“, „Most Def“ či třebas titulní skladba „All We Got Iz Us“ patřičně zaujmout dokázaly a instrošky zkrátka a jistě šlapaly, což se cenilo. Největší porci rapových partů zde obstaral Sticky Fingaz, deroucí se stále více do popředí a lyrika nesoucí se opět v duchu negativních věcí, násilí a věčného hudrování na poměry své ovoce přinesla, i když je otázkou, zda-li ku prospěchu věci či nikoliv. Každopádně šlo o další povedenější gangsta album, jež si svou pozornost určitě zasloužilo a posluchače získat dokázalo. Tentokráte po bezmála tříleté odmlce a po několikerém odkládání konečně vylezlo na povrch zemský i třetí album „Shut ‚Em Down“ a ani snad nemusím dodávat, že i tato deska sebou přinášela kupu očekávání, kor po dvou předchozích výborných záležitostech. Samotnému albu ještě přecházel v dubnu vycházivší singlík „Shut ‚Em Down“, aby o dva měsíce později konečně v plné kráse zaútočila na uši posluchačů a prodejní trhy i jejich dlouhohrajka. S peckami se zde opět nešetřilo, a i když se mohlo zdát, že jich bylo oproti minulosti krapet méně, nic to neměnilo na to skutečnosti, že Onyx zůstal nekompromisním a recept, kterak na pořádný hitovky, ještě nezapomněl. Fandy a potažmo jejich sluchová ústrojí po celém světě oblažovaly kousky jako třeba titulní „Shut ‚Em Down“, kde hostoval zhlediska stylu rapu vlastně jejich kolega DMX:), aby ho v remixu téže pecky vystřídali Big Pun a Noreaga, „Raze It Up“, „Rob & Vic“, „Take That“, „React“ nebo „The Worst“, ve které se zase pro změnu objevili dva ze slavné netopýři party Raekwon s Methodem. Beaty pro album obstaral širší tým producentů, z nichž lze například zmínit K-Love, Bud’da nebo dj Scratch, jejichž podklady obstojně šlapaly a společně, jak jinak než s chytlavými refrény v kombinaci s nazlobenými rýmy, tvořili kompaktní celek. Celek, jež přinesl opět nový svěží hudební vítr a opět vynikal svou temnou striktní stránkou, nicméně už se leckomu mohlo zdát, že Onyxům dochází střelný prah a hudební nápady jednoduše řečeno docházejí a nabízela se tedy otázka, zda-li by neměli zase přijít s něčím novým, více zajímavějším. Po třetí desce, potažmo koncertním turné, se kapela na nějaký čas odmlčela a dokonce se objevily spekulace, že se rozpadli., což , jak se nakonec ukázalo, nebyla úplná pravda, protože se v jejich případě asi jednalo jen o oddechový čas, který si vyplnily samotní artisté vskutku zajímavou činností. Objevili se totiž v několika filmech. Fredro Starr si kupříkladu zahrál ve filmu „Save The Last Dance“, „Ligh it up“ nebo „Sunset Park“ (kde si zahrál po boku Dannyho De Vita), dále třeba v několika kouscích produkovaných televizní stanicí HBO a objevil se i po boku známe RnB zpěvačky Brandy v poměrně úspěšném televizním sitcomu „Moesha“. Jeho bratránek Sticky nezůstal pozadu a jeho herecké umění můžete mimojiné ocenit třebas v bijáku „Dead Presidents“. Psal se rok 2000 a konečně se dostalo i na první sólové album, se kterým přišel Sticky Fingaz a nazval jej „Black Trash : The Autobiography of Kirk Jones“ (Vydal jej Universal). Deska měla svým konceptem a několikero interlůdám filmový nádech, čemuž se ostatně nelze díky Stickyho hereckým ambicím divit, nicméně tak kladně, jako předešlá alba od Onyx, rozhodně hodnocena nebyla. Nepostrádala opět tradiční ukřičený styl s nevybíravým slovníkem, přesto bylo znát zhlediska instrumentální stránky určitého zjemnění, které přeci bylo dříve Onyxům na hony vzdáleno. Holt doba jde dál a roky se vrátit nedají. Ohledně vokální stránky desky Stickymu na majku vypomohli dostatečně známá jména typu Redmana, Raekwona, Rah Diggy nebo parťáka Fredro Starra (v povedené peckovici „Get It up“) a některé podklady, když to vezmu letem světem, například ukuchtily producentské persony dj Scratch či Rockwilder. Ani druhý hlavní emsí skupiny na sebe se svým premiérovým počinem nenechal dlouho čekat, a tak o rok později se svým sólem „Firestarr“ (vycházivší již u Koch Records) vystčil růžky i Fredro Starr. Posluchači byli zvědaví, jakpak se Fredrovi podaří návrat z filmového zpět do hudebního průmyslu a všem hodlal ukázat, že obavy z jeho tvorby nebyly absolutně na místě. Pecky jako „Thug Warz“, „What If“ a několik dalších určitě mělo ambice státi se hitovkami, přesto přezevšechno bylo stále více s přibývajícími léty jasné, že ten nezapomenutelný styl skupiny se pomalu, ale jistě, na škodu věci vytrácí. Jako host zde samo sebou nesměl chybět Sticky Fingaz, na produkci se blýskly jména jako Alchemist, DaVinci či sám Fredro a deska měla býti odrazovým můstkem k další společné tvorbě všech tří členů pod hlavičkou Onyxu. Necelých deset let od vydání své první dlouhohrající a dosud nepřekonané desky „Backdafucup“ přichází v létě Onyx na scénu s „Backdafucup : Part II“ (vydaným u Koch Records, kde mimochodem vydali své poslední album i Public Enemy) a pokusem o jakýsi návrat na výsluní, nebo-li vydobití si zpátky ztracených pozic. Album uvedl párty singl „Slam Harder“, který za sebou zanechal docela dobrý dojem a ještě umocnil zvědavost okolí, s čím že v roce 2002 kapela přijde. Ani beaty z dílny DaVinciho nebo Havoca z Mobb Deep album od neslaného a nemastného dojmu nedokázaly ochránit a samotná deska se se svou úrovní horko těžko mohla rovnat minulým projektům, na které ztrácela snad po všech stránkách. V první polovině tohoto roku jako by chtěli Onyx složit reparát za předchozí výsledek a jak Sticky Fingaz s albem „Decade“, tak i Fredro Starr se svým „Don’t Get Mad, Get Money“ přišli na trh s novým zbožím, které je ještě docela čerstvé a já ho asi jen tak brzy neposlechnu. Každopádně je jasné, že si oba kámoši navzájem vypomohly na feauringu, a tak nezbývá než čekat na výsledek jejich práce, kam že se tito „striktní kazatalé negativních jevů“ posunou tentokráte. Po roční odmlce se má dostat i na páté pokračování jejich ságy jako celku v podobě desky „Triggernometry“, takže Onyx nyní chrlí o sto šest, otázkou budiž snad jen to, nepřevažuje-li kvantita nad kvalitou. Smutnou událostí je bezesporu úmrtí zakládajícího člena kapely Big DS (r.i.p.), jež od Onyx odešel v roce 1993 po vydání přelomového „Backdafucup“, a který v květnu tohoto roku nadobro prohrál svůj boj s rakovinou. Co říci závěrem? Onyx se jako málokomu povedlo vytvořit si svůj vlastní styl, kterým zaujali hip hopové fandy po celém světě. Nadupaným beatům, tvrdým chytlavým refrénům a nekompromisním textům zajetých mimořádně „nasraným“ tónem, vizitku mírně kazí jejich tvorba za poslední období, nicméně si myslím, že i kdyby už udělali cokoliv s jakoukoliv kvalitou, respekt a uznání si za svůj přínos k hip hopové hudbě devadesátých let jisto jistě zaslouží, o tom doufám není sebemenšího sporu. Diskografie alb: 1993 Backdafucup 1995 All We Got Iz Us 1998 Shut ‚Em Down 2002 Backdafucup, pt II