Ale zpět k tématu. Komu patřil loňský rok v Americe, není třeba úplně jasné jako je třeba tomu v Německu, kde všechny odrovnal svojí deskou XOXO Casper. Kdo ho viděl na Kempu, ten ví. Lil Wayne sice zase skoro prodal milión kusů v prvním týdnu, nicméně Carter III nasadil laťku opravdu vysoko a čtvrté pokračování se přes ní nedostalo, i když to ale nebyla trefa vedle. Naopak třeba Game se svým dokolečka odkládaným návratem The R.E.D. Album mě strašně potěšil, prvních 12 skladeb mě nenechaly vydechnout, dech jsem popadnul až při R&B sérce. Po The Documentary jeho nejlepší deska. S debutem The Greatest Story Never Told si dával taky na čas Saigon a i ten ustál se ctí veškerá očekávání. Naopak od spojení dvou velikánů Jay-Z a Kanye West a nebo Eminem a Royce jsem čekal ještě trochu víc, nicméně Watch The Throne a Hell: The Sequel stejně počítej mezi důležité momenty 2011. V podzemí kraloval Statik Selektah, který toho stihnul vyprodukovat hned celou kopu, díkybohu na kvalitě se to neprojevilo. Důkazem mohou být Population Control,Statik-Free E.P. s Freewayem a Well Done s parťákem Action Bronson.
Další zaoceánské desky, co mě loni bavily:
Apathy – Honkey Kong
Rashad & Confidence – Element Of Surprise
Evidence – Cats & Dogs
Pharoahe Monch – W.A.R.
Pusha T – Fear Of God II
J. Cole – Cole World
Edo G – A Face In The Crowd
The Roots – Undun
Common – The Dreamer, The Believer
Torae – For The Record
Young Jeezy – Thug Motivation 103
Reks – R.E.K.S.
Apollo Brown – Clouds
Raekwon – Shaolin vs. Wu-Tang
Immortal Technique – The Martyr
Tyler The Creator – Goblin
Bronze Nazareth – School For The Blindman
M.O.P.& Snowgoons – Sparta
Hassan Mackey – Daily Bread
DJ JS-1 – Ground Original 3
R.I.P. Nate Dogg a Heavy D.
