Sdílej
Jestli byl třetí den něčím výjimečný, tak to bylo asi tím vyrovnaným programem, který pomalu v sobě neukrýval hluché místo. To na jednu stranu bylo super, na druhou člověk řešil věci typu, kdy si zajde na záchod anebo pro párek, aby nepromeškal nic, co chtěl předem vidět. Už od začátku jsem se bavil. BPM jsou sice mladí, ale jejich show je neokoukaná. Je z toho cítit jejich muzikálnost, invence s tradicí namíchaná v tom nejlepším poměru. Kenny Rough a jeho ságo je už nezbytnou součástí, kterou si užívám. Co mě hodně překvapilo, tak koncert německého studenta pedagogické univerzity Caspera, který kombinoval show s DJem a živou kapelou. Ta solila víc rock rap než rap rock a přesto, že nejsem milovníkem bláznivých kytar, úzkých kalhot a rockového šílenství, tohle mělo koule. To jako fakt. Lidi pogovali a věřím, kdyby tam bylo o tři čtyři tisíce víc, byl by to hrozný kotel. Casper zahlásil, že jsou jako Bootcamp, akorát v bílém provedení a celkově působil strašně charizmaticky. Druhá věc, co mě překvapila, tak to byl Souboj titánů break. Čekal jsem jen tradiční desetiminutovou výplň, ale dostal jsem víc jak půlhodiny krutý podívaný. Nejen díky B-Boys, ale také především neuvěřitelnému spíkrovi se jménem Trix, který dal celému vystoupení úplně jiný rozměr. Cokoliv pronesl, tak to byla hláška a strhával pozornost na sebe. Tohle byla one man show featuring break. Nechápu ještě teď, co tam ten černoch v hučce vyváděl. Velkou radost jsem měl z boombap sérky, kterou obstarali Snowgoons, Bekay, El Gant, Lord Lhus a Sabac. Hlavně posledně jmenovaný zatápěl v kotli jak zjetej čert, přeci jenom je ze všech svých parťáků nejznámější a navíc hity od Non Phixion už zlidověly. Indy s La4 představovali nové pecky a Francouz Sat potěšil především milovníky dobrého francouzského rapu a jeho party Fonky Family. Já jsem jeho vystoupení využil k nabrání sil na headlinery. Byl jsem hodně zvědavý, jak si poradí s obrovským pódiem, kopou lidí a ideálním časem Fashawn a Kato a jak na ně budou lidi reagovat. Čuměl jsem, takovou extrémně pozitivní reakci jsem ani u jednoho nečekal. Malý velký kluk Fashawn, který se nedávno seznámil se světem, se seznámil i s HHK a počínal si jako zkušený mazák a ne jako jednadvacetiletý MC. Kromě toho, že byl strašně příjemný a přirozený, tak mu taky hodně pomáhaly hudební podklady z jeho debutu, které ukuchtil DJ Exile, který si také střihnul pár rýmů. Ještě větší obavu než o Fashawna jsem měl o Kata. Přece jenom ten prime time a to pódium, na kterém by ses otočil i s embéčkem. Jako lyrik nemá konkurenci, jako showman se ale nikdy moc necítil. I v menších klubech někdy působí neprůbojně až stydlivě. V sobotu si ale svůj koncert sakra užíval, byl suverénní a přesto svůj. Posílal svoje nové pecky z Dezorient express rovnou do přihlížejících hlav a ty mu to vracely davovým šílenstvím. Myslím, že to byl on a PSH, kdo měli z československých kapel největší odezvu od lidí. Angličtí Foreign Beggars jsou přesně ten typ kapely, u které mě nebaví poslouchat celou desku, ale na jejich koncert koukám s otevřenou hubou. To může být někdy problém, protože ti vlítne do pusy komár a píchne tě do jazyku. Jestli dokáže někdo rozparádit tisíce lidí a i přesto, že neznají jejich tvorbu a možná je slyší vůbec poprvé, tak jsou to oni. Opět pogo, skákání a hlavně energie, kterou někteří chytali do pytlíků, aby ji mohli vybalit, až pojedou v noci autem domů. Bylo možná nakonec škoda, že Necro vystoupil až po nich, protože jeho show byla tentokrát klidnější a já bych proto radši vyměnil pořadí jejich vystoupení. Když byl Necro poprvé v Praze, tak to byl nehorázný bordel, markantní kladivoun. Po druhé cajk, ale na Kempu mě nezabil. Nevím proč, ale možná bych řekl, že mě i zklamal. Hrál především skladby z novotiny Die, které nejsou ještě tak zaběhlé, ale hlavně to bylo bez nějakého většího nasazení. Jeho hypeman Mr.Hyde sice poskakoval jako čertík z krabičky, Necro, který se pomalu vyžírá do postavy kuželky, kterou vlastní i jeho vlastní bratr Ill Bill, chodil nasraně po pódiu jako grizzly po kempu v Yellowstonu, přesto jsem z toho necítil žádnou energii. Mělo to být nekompromisní, krutý, tvrdý, ale jejich smrtící výhružky tu noc moc husí kůži nenaháněly. Necro je spíš do klubu než na velké pódium. Na závěr opět chodící legendy v podobě nejuznávanějšího lyrika a jednoho z nejžádanějších producentů. Opět jenom vidět ty dva naživo je zážitek. O to je to lepší, když nasolí headbanger typu “Move Somethin´“. Ze začátku byli sice trochu vykolejení z mikrofonů a odposlechu, který nebyl zvukař schopný srovnat ani, když mu radil jejich nemachrovaný zvukař (to byl možná ten pravý důvod, proč to nešlo), později však probíhalo vše, jako mělo. Hitů mají k dispozici dost, navíc si mohou vypomoci peckami od Black Star jako “Definition“ nebo třemi díly Hi-Teknology. Ani jsem nečekal, že Hi-tek bude tolikrát slézat od gramců a bude rapovat společně s Talibem. Překvapilo mě i to, že přitom působil dost jistě. Lidi skandovali, i když jsem z nich cítil už i únavu, což se potvrdilo i při závěrečném vyvolávání přídavku a následném úprku od pódia. I když to nebylo to nejlepší, co jsem naživo viděl, myslím, že performance Reflection Eternal byla stejně ta nejlepší tečka za devátým ročníkem, který se jednoznačně obešel bez vážnějších problémů, faux pas a zklamání. Tak asi tak jsem vnímal svůj třetí den na Kempu.
Už jsi četl?
