Sdílej
Rapová disciplína je nekonečnou cestou nejen za sebepoznáním, ale i schopnosti zaujmout koncového zákazníka. Hudba, která nemá posluchače, vyšumí jak voda v horském potoce. Dalo by se říct, že je pak tvořena zbytečně, ale ve své podstatě vlastně nikoliv. Poslední roky často slýchávám, že rap vyměknul a chybí mu ty ostré lokty a přehršle ega, které kdysi zdobily stage nebo hloučky v betonových mraveništích. Opravdu lidskost a důraz na citovou zranitelnost porazily během pár dekád žánr, který se jevil jako sbírka komiksových hrdinů z tábora záporáků? Stále tu máme tvrdé žánrové charaktery, které na zvukových stopách nehnou brvou tváří v tvář mikrofonu. Dlouhé roky si ceníme autenticity a schopnosti poutat pozornost, i když občas neuškodí se trochu nechat strhnout motivem, který nemusí být třeba zase až tak reálný. Ať tak jako tak, gangsta rap je v tuzemském prostředí stále exotickým jevem, proto jen hrstka jmen dokázala překročit pomyslný práh zaoceánské parodie.
Slýchávám příběhy ze Stínadel, kde kluci museli vydělávat na chleba ještě dříve, než jim skončila povinná školní docházka. Lákadlo v podobě brigády, která generuje mnohdy příjmy vyšší než minimální mzda, zněla vždy super. Zakázané ovoce chutná nejlíp, o to více, když rodina mnohdy za moc nestála a samostatnost byla samozřejmostí již od prvních krůčků. Nebudeme to ale dramatizovat, prostě si jen přiznejme, že pro spoustu našich krajanů je tento život jako z filmu či jiného světa, proto je těžké si jej vlastně reálně představit. Některé příběhy samozřejmě potřebují jistou dávku přibarvení, aby byly atraktivní. V našem prostředí poslední roky této disciplíně kraluje Dollar Prync, ale pamatuji na léta, kdy v přehrávačích rotovaly první díly „Pouliční ekonomické“ a já si u bars Sergeie Barracudy říkal „wow“. Základem je až nezdravě velké ego a jistota v kramflecích, která pak promine i pasáže, kde ta věrohodnost poněkud skřípe. Příběhy záporáků však vždycky poutaly pozornost a nemuselo se jednat jen o ty komiksové. Kdo nevyrostl v éře devádesátkových akčních filmů béčkové kvality, asi nepochopí ani obsah této recenze.
Přesunu se geograficky k našim východním sousedům, za Beskydami tam sídlí v metropoli zvané Blava pastýř, který opisem svého života a okolí stříhá ovce pod Tatrami. Jeho hudební pseudonym je Luca Brassi10x, stále je to svým způsobem nováček, ale uměl si získat pozornost. Nejen svým hlubokým a temným hlasem, ale i obsahem, především pak vtipnými a trefnými hláškami a přirovnáními ze světa, kde srandy příliš nepanuje. Gangsta rap z ulice tak má na Slovensku dalšího výrazného zástupce, možná i nástupce jmen jako Tesla z Tragikomix nebo rozporuplného jména Loko Loko. Pro některé to mohou být výrazně přibarvené pohádky, pro jiné pak předešlé stránky vlastní kroniky. Pokud ale přistoupíš na jeho game a necháš se unášet v atmosféře celku, může se jednat o jistý druh zábavy, který neurazí.
Luca Brassi10x vypadá v tomto případě jako hotový balíček, který bude mít svou specifickou posluchačskou základnu, ale má potenciál ji krmit dlouhé roky. Charismatický hlas, fungující poloha techniky, která se houpe na beatu a k tomu si připočti ještě vtipné a trefné hlášky ze života za oponou. Album „Ghetto Maradona“ by fungovalo i bez hostů, dokonce se přiznám, že jsou pro mě občas rušivým elementem, ale nevnímám to zase jako nějakou zásadní chybu. Nejlepší položky v tracklistu jsou „City on my back“ „Monstertruck“, „Pastier“ nebo „Hore dole“.
Už slyším řev zarytých boomerů, že tato odnož žánru je komická, neautentická a týpci si honí ego. Na druhou stranu ale ti samí kritici pranýřují služebně mladší generace z měkkosti. Pro zachování míru a jisté dávky kompromisu doporučuju vyzkoušet „Intro“, které by mohlo podnítit pravidlo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Dávám vyšší hodnocení nikoliv za to, že by toto album udávalo tempo na dalších několik let, ale za pestrou a širokou škálu chytlavých momentů. Má to koule, rukopis a charisma…prostě to vyčnívá z davu.
8/10
Originál alba „Ghetto Maradona“ si můžeš pořídit na shopu RukaHore.sk.
Už jsi četl?
