Sdílej
Pokud je nejpodceňovanějším producentem ve hře skutečně Domingo, u skupin mi tento neblahý titul nejvíce sedí na Little Brother, kteří se dosud s každou deskou zlepšují a pokud za trvanlivou záruku kvality nepovažujete právě je, pak už nevím koho. Navíc si v jejich případě můžete být jistí jednou věcí – to, že opět uslyšíte jiný zvuk, než jaký jste dostali na jejich předchozí nahravce, v tomto případě „The Minstrel Show“. Sám Phonte to dokonce názorně ukazuje na příkladu své matky v úvodu impozantní skladby „Dreams“. Ta říká, že je jejich deska dobrá, ale že nezní stejně a on jí odpovídá „that´s the point“. Skok kupředu je vážně znát a vše ještě umocňuje skutečnost, že se obstálo i bez bárku opustivšího 9th Wondera, což jsem po příchodu prvního a pro mě nevýrazného singlu „Good Clothes“ nečekal (9th zde stojí za jedinou peckou „Breakin My Heart“ s Lil Waynem, jehož narozdíl od většiny scény příliš nemusím, ale v tomto případě uznávám, že je jeho osobitý projev oživením). Ona markantní změna na produkci je ale nikterak nepoznamenala, beaty jou čerstvé, nechybí jim chytlavost, jen tak snadno se neoposlouchají a k tomu všemu ještě tvoří ucelený celek. Vzhledem k tomu, že skoro každý track spáchal jiný producent, klobouk dolů. Největší počet podkladů dodal Illmind, jehož „Sirens“ s hostující Carlittou Durand desku otevírá a nutno říci, že tuhle věc z paměti jen tak snadno nevystrnadíte. Naléhaví Big Pooh i Phonte na mikrofonu řádí jako by mělo jít o jejich poslední sloku v životě a vyřčená slova na obranu hip hopu před kritikou navíc dopadají na úrodnou půdu. Když nemáte beat, nemáte nic. Lil´ Bro mají obojí, elitní floweři jejich formátu se vážně neposlouchají každý den. Co chtít víc? Z jejich přednesu je cítit hlad, navíc jsou vtipní a příliš daleko nemusí chodit ani pro upřímnost. Když totiž třeba Phonte vyřkne „I still go the crib and see my niggaz on the corner“, těžko se s ním někdo z jeho generace může neztotožnit. To samé Khrysisův snadno podmanitelný příspěvek „After The Party“. Příběhy o monotónním chození do klubů víkend co víkend, utrácení peněz za drahé drinky a nakonec doma stejně skončit sám..hádám, že to od suverénních až nabubřelých rapperů často neslyšíte. Za neomylné trefy do středu terče by se daly bez sebemenšího přimhouření oka označit i „That Ain´t Love“, „When Everything Is New“ (slyšel někdy někdo předtím o producentovi Zo!?) či „Extrahard“, jíž opatřil Mr. Porter o poznání vyšším tempem. Takový Hi-Tek, který je podepsán pod klidnou a něžné pohlaví v souvislosti s definitivním dospěním opětovně přetřásající „Step It Up“, však hraje s ohledem ke konkurenci lehce druhé housle. Beat šlape, to jo, ale náladově mi přijde, jako by šlo o recyklaci z jeho loňského „Hi-Teknology 2: The Chip“. No a překvapí ještě někoho, že tam, kde je polovina Reflection Eternal, nemůže v refrénu chybět ani protěžovaný Dion? Určitě jde o jedno z nejlepších alb sezóny, na němž se nepodepsala ani výrazná absence 9th Wondera, jehož „The Dream Merchant Vol. 2“ bylo naopak překonáno. Příjemná atmosféra po celou dobu poslechu, spousta potencionálních singlů pramenících z pečlivé selekce tracků, jichž klidně mohlo být více. Je škoda, že to skoro nikoho nezajímá a prodeje jsou takové, jaké jsou.
Už jsi četl?
