Jak se cítíš teď, když už máš hotovo a deska míří do prodeje?
Včera jsem si to pouštěl, jestli tam nejsou třeba nějaký chyby, ale už to ani skoro nemůžu slyšet, protože jsem na tom pracoval rok. A tím, že jsem to dělal hodně sám, tak jsem do toho dal opravdu strašně moc energie. Navíc jsem si dal vysokej cíl, aby to znělo profesionálně, takže jsem ty věci mnohokrát předělával. Tím pádem jsem toho přeposlouchanej a jsem rád, že už je to venku, a musím si teď nechat nějaký odstup.
Už máš nějaký ohlasy, protože singly zafungovaly dobře?
Ty lidi, co na desce spolupracovali, tak to samozřejmě znají, ale na ten širší ohlas budu teprve čekat. Zabývám se tam tématy, který hranice hip hopu přesahujou. Můj cíl byl i to, aby to mělo větší dopad, abych udělal něco, co nebude lidi rozdělovat, ale spíš spojovat. Od středovosti se rapeři distancují, přitom ale pak po rádiích pošilhávaj. Proto tam mám i ten singl s Debbi. Věděl jsem, že chci udělat věc, kterou by rádia mohli hrát a já se za ní přitom mohl stát.
Album se jmenuje Víc než hudba, můžeš to nějak vysvětlit, proč ses tak rozhodnul?
Rap je specifickej tím, že sám tematizuje rap, což já jsem nikdy nechtěl dělat. Ale samozřejmě se tím, co představuje v našich životech hudba, na desce v jednotlivých tématech zabývám, ale asi z víc filozofičtější polohy. A pokládám si otázku, jestli může hrát v životě nějakou zásadní roli?
A dospěl si k nějakýmu závěru?
Třeba skladby „Víc než hudba“ a „Rap je promarněná šance“ vlastně tematizujou ty pochybnosti, ale k nějakým jednoznačným závěrům jsem nedospěl. Ta druhá jmenovaná písnička je vyjádřením určitý skepse, kterou jsem při jejím psaní cítil. Rap je určitý prostředek k tomu něco závažnýho sdělovat, ale v českým prostředí se s tímhle cílem ty umělci absolutně míjej. Máme možnost něco změnit, ale furt jí nevyužíváme. Všude dissin, pissin, a nakonec jedno velký nic.
Na desce je řadu hostů, chtěl si třeba ještě někoho, s kým to nevyšlo?
Moje pozice je trochu zvláštní v tom, že jsem se vlastně na rapový scéně nikdy úplně nezabydlel. Už projekt BPM byl úplně jinej, scéna se s ním musela nějakým způsobem popasovat. Buď ho nenáviděla, nebo ho kvitovala. Teda pár umělců, který respektuju za jejich umělecký přesahy a těch, který jsou na albu, si vážím. Navíc jsem si musel dávat pozor, aby to nesklouzlo, aby to bylo hlavně o mně, aby deska byla celistvá.
Bereš jí i jako takovej dárek k narozeninám?
Vidíš, to mě ani nenapadlo. Tak ona měla vyjít už na podzim, ale hodně se protáhla tím, že jsem to chtěl mít fakt připravený, právě i kvůli tomu, aby to oslovilo víc různorodých lidí. Myslím že to se podařilo. Kdo může ze scény říct, že ve chvíli, kdy mu vychází deska, má čtvrtej nehranější singl z českejch a slovenskejch songů? To je luxus, kterej se žádnýmu rapperovi tady nepoštěstil. Takže si jí asi nakonec k těm narozeninám nadělím.
KDYBYCH UMĚL NA KYTARU, TAK JSEM MOŽNÁ PÍSNIČKÁŘ
Tak mi to připadá, jestli teda nemáš ambice dělat spíš něco jiného, než rap?
To je dobrá otázka. Ale já nedělám rap z nouze, takhle se to říct nedá. Já mám už od mala naposloucháno strašně moc, a to různé žánry. Je ale pravda, že kdybych třeba uměl na kytaru, tak jsem možná písničkář a vyjadřuju se k těm problémům tak, jak to teď dělám skrz rapovou formu. Kdybys projel můj iPod, tak bys narazil na věci, který bys u normálních rapperů asi nenašel. Nejsem dogmatik.
Takže by ses chtěl vydat cestou, jakou jde třeba Tomáš Klus?
Ano, to by mohla být do určité míry platforma i pro mě. Kdybych nad tím tak přemejšlel, tak by to přitáhlo zřejmě i víc lidí, protože ta písničkářská, folkařská tradice je tady obrovská a je na koho navazovat, což se o rapu říct uplně nedá. A v tom mým stylu už vůbec na nikoho. Ale já ty věci nekalkuluju. Rap jedu dlouho, jen tuhle desku jsem pojal víc komplexně, podílelo se na ní víc lidí a je celkově víc vyprodukovaná, což má taky svoje kouzlo. U toho písničkářství je to spíš o té syrovosti, kdy si tam sám s kytarou, ale tohle je zase nový druh zkušenosti a přístupu k hudbě.
Už jsou v plánu i nějaké koncerty k albu? A s kým na nich budeš rapovat?
Původně jsem je moc neřešil, protože jsem měl plnou hlavu desky, ale teď už postupně přibývají a najdeš je na mých facebookových stránkách. Koncerty pojedu s Beefem, to je mladej rapper z Liberce, kterej hostuje v pecce „Naposled“. U té desky mě právě také pomohlo a nakoplo, že jsem se obklopil mladýma lidma, který mi vlili energii do žil.
Jak to máš s tvorbou? Jdou ti texty od ruky, nebo se trápíš?
Je to samozřejmě různý, ale v poslední době mnohem víc reaguju na beat. Třeba u toho tracku „Bůh je láska“ měl jít text do klidnýho soulovýho beatu a ta energie písničky byla úplně jiná, intimnější, jako bych to šeptal do ucha tomu, komu je určená. Ale pak najednou přišel od ODDho velikej beat, kdy jsem si připadal, jako bych stál na skále a křičel to do světa, ta písnička pak získala úplně novej rozměr. Takže příběhy jednotlivých songů jsou opravdu různý.
MOJE TVORBA JE O KOMUNIKACI S BOHEM, I KDYŽ NEJSEM VĚŘÍCÍ
Na desce je právě i song „Bůh je láska“. Jak ty to máš vlastně s Bohem, věříš v něj?
To je další téma, který možná spousta lidí neskousne. Ale mě potkaly v životě dost zásadní věci, který mě změnili, a to hlavně jeden vztah. Ten mě donutil se konfrontovat s prostředím víry a organizovanýho náboženství. A tam jsem pochopil, že i v dnešní postmoderní době existujou určitý komunity, který se třeba ani nestýkaj. A jestli se mě ptáš konkrétně? Tak já nejsem klasický věřící člověk, ale moje tvorba i ta starší od BPM je v mnoha polohách o komunikaci s Bohem, o reflexi našeho horizontu bytí. O tom, co nás přesahuje a nutí nás být lepším člověkem. Já mám to náboženství takový dost humanizovaný.
Blíží se Velikonoce, tak tohle se tě třeba nějak dotýká?
Vidíš, to je zvláštní, že jsem si právě říkal, že už několik let nejsem schopný prožít ty svátky tak nějak, jak se asi maj, jako slavnost, nebo jako usebrání. Třeba u Vánoc jediný, co mě nakonec zajímá, je, jestli udělám radost svým blízkým, ale to je taková náhražka toho, že to vlastně sám neumím správně procítit.
Před rokem a půl jsi poslal do světa track „Pozdravy z Liberce“, kterým si lidi chtěl upozornit na určité politické problémy v tvém městě. Teď máš to srovnání i z Prahy, kde se vlastně všechno rozhoduje. Jak se teď díváš na ten stav společnosti?
Tou konkrétní politikou jsem samozřejmě znechucenej a někdy až tak, že se přistihnu, že už mě to vlastně ani nezajímá.A je jasné, že ta situace u nás není v současnosti dobrá, ale já se nechci uchýlit jen k nějakému moralistnímu stěžování si, protože i přes všechny problémy je tady pořád demokratickej prostor, kterej skýtá možnosti, jak ty věci ovlivňovat a vstupovat do něj. Proto si cením každýho, kdo to dělá.
Není ale celá ta situace daná i tím, jak se chovají a jednají obyčejní lidé?
To já jsem říkal i v těch Pozdravech z Liberce, že Češi nejsou zvyklý jakkoliv protestovat a brát věci do vlastních rukou. A že je tahle idea brána jako něco negativního, je u nás ještě posvěcováno seshora, konkrétně z Hradu. Když student řekne svůj názor, tak je označen jako někdo, kdo dělá nátlakový akce, což je samozřejmě ideologickej žvást, kterým se vracíme do dob Rakouska Uherska. Ta společnost musí být mnohem angažovanější a já to kolem sebe nevidím. A musím to ale hledat i v sobě.
Jak to vypadá s tvým studiem na Filozofické fakultě?
Vlastně ho teď dokončuju, píšu diplomku. To je taky zajímavý, pracovat na desce a přitom se soustředit na psaní odborný práce je dost složitý. Moje téma se týká teoretika umění Jindřicha Chalupeckýho, kterej je pro většinu známej jen díky tý ceně pro mladý umělce. Je to o jeho pojetí moderního umění. Řeším tam ale i vztahy výtvarnýho umění a masový kultury.
Sleduješ, jak si vede Liberec ve fotbale? Věříš, že získá titul?
Jo, jo, já to tuhle sezonu beru jako takovej relax, zvlášť na jaře, kdy jdu na fotbal, dám si tam pivko a koukám na Slovan. A teď už věřím, že to dotáhnou, protože ta šance je veliká.
Text: Toba
