Sdílej
Autentický příběhy je občas složité rozeznat od těch smyšlených, ale ať tak či onak, jistá dávka storytellingu v tracklistu ještě nikdy nebyla na škodu. Nacházíme se v době, kdy stačí dát na obdiv několik pozlátek či hmotných statků a koncový zákazník na to slyší. Proč ale také ne, když každá dospívající generace potřebuje mít své vzory a idoly. Jména v popředí jsou jistým způsobem za hrdiny, ke kterým vzhlíží. Začínají od nuly a dokázala dokráčet do veřejného podvědomí. Historie se pak většinou neptá, jaké berličky byly použity. Také interpreti se dělí na ty, kteří drží mnohé pod pokličkou nebo ti, kteří si ve své tvorbě rádi zametají před vlastním prahem. A tak se ptám, jak to mete součástce Blakkwoodu Koukrovi, potažmo zda ten obsah dokáže vyvážit s formou, aby výsledek byl stravitelný pro více než jen úzkou sortu posluchačů.
V Americe je možné napočítat nemalou část velkých ryb, které první krůčky učinily za hranou zákona a de facto si tím zaplatily první hodiny ve studiu či rovnou debutová alba. Každý se musí otáčet, ať je to člověk ve fabrice u pásu, anebo ten, co zásobuje blok zakázanými pochutinami. Stejně jako justiční systém nejsem zastáncem druhého případu, ale na druhou stranu tu nejsem od toho, abych soudil něčí zvolené trasy.
Baví mě popisek uvnitř alba „Riziko“ ve znění: „Lidi si pletou pojmy dealer a gangster. To druhý jsem nikdy nebyl.“ Stejně jako za velkou louží to asi druzí zmínění moc daleko nedotáhli a vlastně mě nenapadá ani moc jmen, které by se tímto pouličním titulem mohli v tuzemském prostředí honosit. Dealerů je ale kolem mraky, čemuž nahrává do karet poptávka na trhu. Stačí trocha stresu, aby se kapříci začali hrnout na účet, a postupem času pak vymizí i ten stres, přestože riziko se nemění. Když uděláš špatný krok, klepeta cinkají opodál.
Jak je vidno, Koukr v Brně zažil temnější časy, které vedly k jeho exodu do matičky stověžaté. Vzduch se však vyčistil a on se od posledního alba „Between Two Worlds“ odhodlal vrátit do rodné hroudy. O čistém štítu by se dalo pochybovat, ale čas některé hroty otupí. Místo moralizování nad jeho životní cestou se vrátím ale k desce, i když obsah jde vlastně ruku v ruce s tím, o čem jsem v předchozích odstavcích poukazoval.
Služebně starší posluchači budou koukat opět skrze prsty, protože strčili před patnácti lety hlavu do písku a čekali, že se svět za tu dobu nezmění. I kdyby jim byl obsah kdovíjak sympatický, tak nad formou zlomí hůl a výsledek odsoudí k neúspěchu. Celkem čtrnáct skladeb ale nabízí zajímavou práci s hlasem i textem, i když samozřejmě vykazuje silnější i slabší momenty. Tomu se už asi dnes nevyhneme, když interpreti vydávají své artikly většinou s ročními rozestupy. Důležitým artiklem je ale věrohodnost autora, která mnohdy zásadně nahraje do karet konečnému zúčtování u posluchače.
Oproti minulé desce je zde méně prozpěvování, což však neznamená, že melodie vymizely úplně. Někde to dodává sílu okamžiku, jinde to trochu po několikátém poslechu nudí. Stejně tak výčet přizvaných hostů. Rico, Loko Loko, Erne100, Maniak či Raphael dodávají výsledku zcela jistě zpestření, stejně tak vokálová přítomnost Sharloty, i když jsem si už trochu zvykl, že její hudební příspěvky vždy rozdělí publikum na dva tábory. Renne Dang neodvedl špatnou práci, ale moc mi nesedl ve vybrané věci a jsem zde na vážkách, stejně tak Refew. Z účasti Moozy a Grey256 jsem si odnesl pak to, že rapovat umí, ale tak trochu se mě to nedotklo, možná prakticky vůbec.
„Riziko“ funguje opět s beaty, které vhodně zapadají do podávané atmosféry. Deska je svým obsahem pestrá a vsází na celou řadu směrů, kterými se rap v posledních letech vydal. Koukr zní sebejistě ve svých výpovědích, což je určitě plusem, nicméně se jedná o pokračování toho, co nebylo na „Between Two Worlds“ řečeno nebo se nějakým způsobem vyvinulo. Trochu se obávám, jak to bude pokračovat a zda se ta aura kolem výsledku trochu neopotřebuje. To bych už ale předbíhal, protože aktuálně to funguje. „Riziko“ možná není o mílové kroky dál než předešlý release, ale také neubírá z kvality.
7/10
Už jsi četl?
