Soudobý český rap je větší než kdy dřív, jen se z něj tak nějak vytrácí zdravá konstruktivní kritika. Jestliže je každý nový singl banger, každé album událost a každý interpret skoro až vizionář, je až záhadou, kdo vlastně vyrábí všechny ty průměrné desky. Možná není problém v tom, že máme tolik géniů, možná už jen málokdo má odvahu jít s kůží na trh a říct, že se něco nepovedlo.
Když dnes český rapper vydá album, existují v zásadě jen dvě možnosti. Buď je skvělé, nebo je skvělé a ještě posouvá hranice. Třetí varianta, že je něco vetché až vyložené otravné, se z tuzemského hiphopového slovníku vytratila skoro stejně spolehlivě jako čistě žánrová média, blogy, diskusní fóra a čekání na desku déle než dvě sezony.
Nejde přitom o povzdech starého muže nad tím, že za našich časů byl internet pomalejší a názory rychlejší. Česká rapová branže je dnes větší, profesionálnější a komerčně silnější než v době, kdy se o každé druhé demo vedly několikastránkové internetové války. Jenže zatímco interpretů, releasů a posluchačů dramaticky přibylo, prostor pro skutečnou hiphopovou kritiku se paradoxně smrskl.
Kdysi kolem rapu existoval poměrně pestrý mediální ekosystém. Magazíny, weby, blogy, fóra, recenze. Něco bylo kvalitní, něco amatérské, něco vyloženě strašné, ale existovala diskuse. BBarak.cz dones drží samostatnou rubriku recenzí a vedle každodenního zpravodajství s názorem už 28 let deklaruje právě dojmologii jako součást svého obsahu. Ne vždy se trefíme, ne vždy s námi musíte souhlasit, ale právě o to snad jde. Jenže podobných dlouhodobě fungujících míst už moc nezůstalo (čest výjimkám, které jdou spočítat na prstech jedné ruky).
Změnil se hlavně způsob komunikace. Rapper dnes nepotřebuje redaktora, aby lidem oznámil novou desku. Má Instagram, TikTok, YouTube, vlastní mailing, Discord nebo kanál, kde během několika minut osloví desetitisíce lidí. Bez prostředníka, bez nepříjemných otázek a hlavně bez rizika, že někdo vedle tiskové zprávy připíše, že „ten refrén je moc polopatickej a slaboučkej.“
Z pohledu interpreta je to vlastně ideální. Proč čekat, co o desce napíše médium, když můžete být médiem sami? Problém nastává ve chvíli, kdy stejnou logiku převezmou i ti, kteří se jako média tváří.
Především nejrozjetější Instagram je dnes plný „rapových zpravodajů“. Jejich typická zpráva vypadá přibližně následovně: Interpret A vydal album B pod labelem C, hostují D a E, produkovali F a G. Poslouchejte na všech streamovacích platformách, tečka.
Názor nikde, otázka nikde, kontext často taky nikde. To není kritika, což? Vlastně to často není ani žurnalistika, jen informační servis, který supluje interpretův newsletter. A není těžké pochopit, proč tomu tak je. Pokud je celý váš obsah závislý na tom, zda vám interpret pošle materiál, přesdílí příspěvek nebo vás pustí do zákulisí, napsat mu následně, že půlka jeho alba nestojí za mnoho, vyžaduje jistou dávku sebevražedného obchodního ducha.
Hodně prostoru po klasických médiích převzaly podcasty a některé z nich odvádějí dobrou práci. Jenže ani tam se kritice příliš nedaří. Host dostane hodinu nebo dvě na vyprávění, probere kariéru, novou desku, zákulisí i osobní život, ale otázka, zda se mu poslední album třeba nepovedlo, bývá vzácnější zboží. Podcast je navíc často postavený na přístupu k interpretovi a dobrých vztazích s ním, takže ani tam není úplně výhodné někoho ve středu pochválit a v pátek mu rozebrat desku na prvočinitele.
Vzniká tak zvláštní prostředí, v němž každý vyhrává. Každá nová deska je událost. Každý singl je banger. Každý koncert byl nezapomenutelný. Každý nový zvuk představuje progres. Každý interpret právě vstoupil do své nové éry. A pokud se něco nepovede? Raději se to moc nerozmazává.
Kritika přitom není nepřátelství. Říct, že interpret natočil slabou desku, neznamená tvrdit, že je slabým interpretem. Stejně jako pochválit album neznamená stát se členem jeho street teamu. Recenze má být subjektivní názor člověka, který hudbu poslouchá, zná její kontext a dokáže vysvětlit, proč něco funguje a něco ne.
Dokonce i samotná scéna bývala na ostřejší vztah s médii zvyklá. Když Smack One před lety mluvil s BBarákem, otevřeně připomněl někdejší napětí mezi svým okolím a magazínem, zároveň ale BBR označil za „přirozenou součást prostředí“. Právě to je možná zdravější vztah než dnešní permanentní potřeba vzájemného lajkování.
Nemusíme se vracet do doby, kdy se po internetu vedl beef kvůli šesti bodům z deseti. Ani nepotřebujeme profesionální hatery, kteří si vybudují kariéru na tom, že všechno shodí ze stolu. Kritika bez znalosti je stejně bezcenná jako chvála bez názoru. Jen by bylo zdravé znovu připustit jednoduchou možnost: že někdo, koho máme rádi, může vydat slabou věc. Že slavný producent může udělat nudný beat. Že rapper s miliony streamů může napsat mizernou sloku. A že člověk, který to napíše, není automaticky nepřející.
Na domácí scéně pořád pár posledních mohykánů píše, ptá se a občas riskuje, že se na něj někdo urazí. Jenže ve srovnáním s množstvím hudby, která každý týden vychází, je toho zoufale málo.
Možná jsme se totiž dostali do zvláštní situace v podobě toho, že český rap nikdy neměl tolik médií přímo v kapsách interpretů a současně tak málo nezávislých hlasů kolem nich. A to je škoda i pro samotné umělce. Protože když vám všichni dvacet let říkají, že všechno, na co sáhnete, je grandiózní, nakonec už vlastně nepoznáte, kdy jste skutečně natočili něco nadprůměrného a nadčasového, což je nejcennější hodnota.
Takže ano, když si to nějaké dílo zaslouží, klidně někomu dejme deset z deseti a vynesme ho do nebes. Ale jen v tom případě, pokud pak máme odvahu dát někomu jinému dva. Jinak ani nic nemusíme recenzovat a bohatě budou stačit tiskové zprávy kanálů zaobírajících se distribucí a přesdílené reels o jednotlivých koncertních šňůrách. A tomu už se neříká hudební kritika, nýbrž promo.
