Joell měl v minulosti docela velký pech na výběr beatů a tak se jeho lyričnost a projev hodně ztrácely v nevýrázném podkladu a písničky upadaly do zapomění nebo byly lehce přehlídnuté. Po beefu s Joe Buddenem to vypadalo, že jeho kariéra je lehce v koncích a když se přidala matčina závislost na drogách, většina už začla pochybovat o jeho návratě.Avšak Joell nehodlá nic jen tak pouštět z rukou a přínáší 12 stop živé, poněkud experimentálně kompilované muziky.
Z úvodu alba skladba House Slippers rozhodně potěší, úpřímná zpověď o jeho životě v posledné době, na kterou navazuje Cold World, kde rozvíjí téma chladného světa showbiznisu, kde se ti každý snaží šlapat na krk a házet klacky pod nohy, refrén odzpíval Lee Carr, bohužel mi jeho vokály vůbec nesedí k beatu ani k Joellovému projevu a zanechává na úvod smíšené pocity. První čtvěřici doplňují Dream on, kde cením scratchovaní starých samplů a uvolněnou atmosféru a Music saved my life, ke které jsme se dočkali i vizuálu, na hostovačče B.o.B. a Mally Stakz. Joell tvrdí, že hudba je jeho nevlastným otcem a řadí třeba Stevieho Wondera mezi hudebníky, kteří jej ovlivnili.
Pomalu se překoušeme k tvrdému jádru, které je skutečně tvrdší, než zbytek alba a připomíná jeho domovinu, New York více než úvod. Syrový styl, protkaný tvrdými beaty a punchlines a dobrou technikou rapu. První Brother’s Keeper s hostovačkou Crooked I, Joe Buddena a Royce da 5’9 zní přímo schizofrenicky vzhledem na beef mezi Joem a Joellem se nelze než divit, že se označují za “strážce bratrů“ a krejou si záda. Tak se nám dostává přes 5 minut poslechu o bratrství a několik shout outů Eminemovi. V Q&A pokračuje v rozdávání verbálních úděrů a dokončuje svou výpověď o změně osobnosti díky změně životního stylu, tento beat mi sedí asi nejvíce z alba a Joell předvádí velice dobrou flow.
Album začíná opět nabírat hudebnější ráz ve skladbě Get down a trojice tracků Say Yes, Better than a Phone jsou dle mého nejpovedenější, co album nabízí. Vyrovnanost a lyrické dovednosti se snoubí s vhodně zvolenými vokály od Kaydence v tracku Better than a výborným obsahem a příběhem ve Phone.
Finální duo tvoří tracky Candy a Crack Spot, které na mě opět působí schizofrenicky, na jedné straně přeslazená Candy, kde Mally Stakz zpívá „You’re my honey bun, my suggar pot“, na druhé Crack spot, plný dealerství a zbraní, drsná téma posazená do zajímavého trapovitého beatu.
Joell se evidentně zmítá mezi dvěma světy, ulicí, zbraněmi a drogami, minulostí, kterou si prošel a svým novým, zdravějším a uvědomělejším trendem. Album jasně ukazuje, že vnitřnímu boji není ještě konec a a stejně tak jeho kariéře a opět potvrzuje, že výběr spolupráce a produkce není jeho silnou stránkou. Album je poslouchatelné lehce, nepřináší však nic převratného. Když promineme několik přešlapů, zařadil bych jej mezi lepší průměr.
6/10
Marty
