Sdílej
Druhý dubnový pátek. Na první pohled obyčejný den. Na ten druhý událost první poloviny sezony. Method Man a Redman podruhé v České republice, poprvé na Spartě. Rekordní návštěva z 50 Centa sice asi nepadla, nicméně únorový Akon i březnová Rihanna byli co do počtu příchozích překonáni. Na vlastní kůži to poznali i Tuco se Sticky Doujahem, Moja Reč s Komplotem a Pio Squad. Jedenáctého večer ale šlo přeci jen o zástupce města, které zažilo hip hop v plenkách. Sehraná dvojice newoyrských bombérů z Def Jam Recordings, jimž v úvodu házel klacky pod nohy zvuk mikrofonů, přikráčela vlažně, ale ruce byly ve vzduchu jako mávnutím kouzelného proutku. Nebylo se čemu divit; z Redova mocného volání „Throw Your Hands In The Air“ mrazilo. Jak Tical, jenž se prezentoval o stylový hřeben obohaceným vousem připomínajícím Freewaye či Teka ze Smif-n-Wessun, tak Funk Doctor Spot, který zůstal věrný své tradiční čapce, si zopakovali šplh po konstrukcích a skoky spojené s následnou plavbou v publiku. O chlup aktivnější Johnny Blaze se podíval na obě tribuny a v důsledku dobré atmosféry později putovala z pódia do davu také obří polystyrenová písmena s jejich jmény. V úvodu jsme si s nimi odpočítali klasiku „4-3-2-1“ od LL Cool Je (když už došlo na kolaborace, kde jen vězela „Symphony 2000“ od EPMD?), zazněly obě verze „How High“ a samozřejmě i dostatek sólo zářezů. Z desky „Malpractise“ nemohl nejhlučnější člen Def Squad opomenout „Let´s Get Dirty“, z „Red Gone Wild“ zase „Put It Down“. Jeho kolega Clifford také nehleděl na tok času a v průřezu nabídl zásadní věci „M.E.T.H.O.D. Man“, „Bring The Pain“, „Judgement Day“ či nejklidnější „Say“. Samozřejmě nešel vynechat ani repertoár Wu-Tang Clanu – jestliže někdy zestárnou hity jako „Triumph“ nebo Raekwonův „Ice Cream“, za mého života to nebude. Nic ze svého lesku neztratilo ani takřka dekádu staré LP „Blackout!“. Bodejť by také ano, když ho nejen The Source zařadilo mezi desítku nejlepších alb roku ´99. K „Run 4 Cover“ se navíc hodil přítomný Street Life. Tohle je tvrdý beat. Škoda, že se dnes dotyčné hodnotící přídavné jméno používá s podklady, které si to často ani nezaslouží a k jeho naplnění mají daleko jako Bohemka k líbivému fotbalu. Pokud pomineme vzájemný tleskot do Lupeho „Kick Push“, to nejlepší nakonec představovalo „Da Rockwilder“, které si může díky atmosféře a hitovosti směle tykat s kolegy typu „Ante Up“, „Worst Comes To Worst“ nebo „Simon says“. Opětovně se také vzpomínalo na Ol´ Dirty Bastarda a další zesnulé či jinak padlé legendy. Potěšilo mě vystřihnutí neskonalé krutosti od Easy Mo Beeho „The What“ z Biggieho debutu „Ready To Die“. Ke slovu se dostala i kapka oldschoolu v podání Sugarhill Gangu a následného karaoke k „Rapper´s Delight“. Byť jsme dostali přesně to, co jsme čekali, nevadilo nám to. Tohle byl rap. Po Cali Agents další nával energie. Nekoukal jsem na hodinky, ale jestli jejich show netrvala minimálně devadesát minut, překvapilo by mě to. Oba hlavní protagonisté se znovu bavili. Jsou si vědomi toho, že patří na pódium a náležitě si to užívají. V rapu už toho víc než tihle dva na jednom místě moc být nemůže. I proto je záhodno sledovat jejich letní „The Blackout 2!“.
Už jsi četl?
