Sdílej
50 a spol. dorazili 5.3.2010 do Prahy už po druhé a já jsem i po druhé prošvihl začátek. Nevzal jsem si ponaučení z minule, že 50 chodí rád dřív na kutě a tak mi uniklo pár minut, když jsem dorazil do Tesly Arény asi ve tři čtvrtě na devět. Už se úřadovalo. Když tu byl generál Cent naposledy, měl za sebou Curtise, byl tu poprvé a byl ještě slušně v kurzu. Hala byla proto narvaná k prasknutí, dav šílel a všude se rozlévala mocná atmosféra. Nyní tu byl po druhé, za sebou rozhodně ne špatné, ale na druhou stranu nevýrazné album Before I Self Destruct a i on sám cítí, že není už tím exklusivním zbožím jako před lety. Dav proto občas zaburácel, ale nešílel. Zhruba 4 tisíce návštěvníků není špatné číslo, ale není to ani polovina toho, co bylo minule. Atmosféra nebyla úplně k zahození, ale oproti minulému diktátu působila poněkud vyčpěle. Co se mě určitě líbilo, že 50 je pořád ten stejný profesionál. Jede stoprocentně nacvičenou show, je přesný, neudělá ani malinkou chybičku a nenechává nic náhodě. Přitom všem je ale uvolněný, pořád se směje a ukazuje všem totálně vybělený chrup. Občas laškuje s návštěvníky stojící úplně vpředu, srandovně napodobuje zpívajícího kolegu a baví se. Normálně se baví. Žádné hvězdné manýry, žádná nadřazenost, žádné opovržení. Neodběhl po 45 minutách, jel minimálně jednou tolik. Nic neošidil. To je rozhodně plus. Stejně jako mocná scéna. Stojí uprostřed velkého pódia osvícen giga kuželem světla, zatímco jeho hypemani jsou osvíceni jen displejem mobilu držícího fanoušci v předních řadách. Za Fiftym je obří plátno, které bylo v průběhu koncertu různě a vychytaně nasvícené a na kterém je zachycen při tréninku, jak zrovna procvičuje triceratopse o newyorské mrakodrapy, které mu posloužily jako bradla. Nezapomněl zařadit všechny svoje velké hity, kterého tak proslavily (lidi se paradoxně nejvíc chytli na “How We Do, kterou vlastní The Game), ale největší prostor dostaly skladby z poslední desky. Tu lidi neměli evidentně tak projetou a rozhodně na ni nereagovali tak, jako na skladby z Curtise, které představoval naposledy. Když bych měl zmínit negativa, tak určitě mě zklamal zvuk, který byl tentokrát dost zdechlej. Kolikrát musel člověk nastražit uši, aby vůbec zjistil o jakou pecku vlastně jde a třeba masáky typu “What Up Gangsta“ nekopaly tolik, jako při prvním vystoupení. To ovlivnilo i výslednou atmošku. Lidi to tak neprožívali a celkově to spíše odzývali. Já osobně jsem prospal slaďounkou a vcelku dlouhou sérku, při které se k 50mu přidalo ještě pár hudebníků a při které ukazoval tu svoji uhlazenější stránku osobnosti. Tu, kterou mají rádi ženy a zástupci 4% menšiny. Na desce mi tyhle cajdáky oslazené R&B refrénem až tak zase moc nevadí, na koncertě mě to ale nebere vůbec. Navíc jeho narcistický parťák, který zpíval v refrénu, dostal příležitost i pro svojí sólovou píseň a to byl pro mě vrchol nudy i hnusu. Navíc potvrdil to, že většina bubáků se nejen neorientuje v čase a prostoru, ale že vůbec neví nic. Hlášky „whut up gangstas“ v našich končinách jsou víc jak úsměvné. Zbytek party G-Unit potvrdil opět to, že se o nich mluví jen proto, že je 50 táhne sebou. DJ Whoo Kid tolik prostoru neměl, Tony Yayo a Lloyd Banks zopakovali jen to málo, co předvedli minule. Banks ještě přihodil svoji novou skladbu “Beamer, Benz or Bentley“, která jako by vypadla z vidlí jižanskému rapperovi, což je docela smutné, když se G-Unit považují za leadery New Yorku. To je samozřejmě nesmysl. Se ví. Jak tedy zní odpověď na titulní otázku? 50 nebyl úplně marnej, ale na druhou stranu to nebylo nic, o čem by musel člověk psát domů. Každopádně jsem si jistý, že už ho po třetí vidět nemusím.
Už jsi četl?
