Sdílej
Vše, co jste možná slyšeli a možná neslyšeli. Vše, co níže přečtete, vzniklo z pera Jakuba eM. Aliho. Jak uvažuje o životě, co říká na Dana Landu, na tracky ze svýho alba? „Odmalička byl důvod něco bránit.Třeba barvu kůže: po útoku typu „tvůj táta je černej“ jsem popadl malejma dětskejma ručičkama dětskou židličku a útočníka s ní praštil. Byl jsem jinej. Ano. Měl jsem spřízněný duše, kamarády. Vyděděnce. Když mě za poslouchání Kryla a jinou rebélii vyhodili ze strojní průmyslovky, měl jsem spřízněný učitelský duše na zemědělský škole. Ty sem uklidili za politický škraloupy. Vlastně pořád se cítím jako vyvrhel a tak to i zůstane. Nic s tím neudělám. Vždycky jsem psal. Rovnou básničky. Údajně jsem chodil za rodiči a ptal se, co znamená jaký písmenko. Ve čtyřech letech mě našla maminka, jak si čtu knížku. Tatínek je spisovatel, tak asi odtud jsou ty geny. První básnička? „Staré sítko říká sítku – půjdeme sít na omítku. Jak můžu jít na omítku, když mám velkou díru v sítku.“ Projekt vznikl z přátelství: z přátelství s mým „bráchou“ Martinem Kociánem a s mým „strejdou“ Danem Landou. Martinovi jsem pomohl já, mně pomohl Dan: díky němu jsem přehodnotil život, kterej byl hodně klikatej. Myslím, že celé to vzniklo z dobra: i to cédéčko má podtext Nebuď posera – nechtěj se dostat do basy, nedělej kšefty s Rusama, nesázej na štěstí. Je to malinká učebnice pro kluky z ulice. Nevnucuju to, ale když to takhle někdo pochopí, jenom dobře. Na albu se kromě Dana Landy, který se prvně v životě ujal role producenta, podíleli právě Martin Kocián, Jiří Jurtin, Honza Šmejkal, Kája Mařík, Atina Langoska, Jana Koubková…. Když nás bude někdo chtít, budou i koncerty. Ale nijak nepředbíhám. Ani nemám touhu být populární, nemám náladu na takový věci. Radši bych byl spisovatel. Jenže na druhou stranu – vždyť i ty písničky jsou vlastně malý příběhy, který nejsou zasunutý v knihkupectví, ale přijdou za tebou éterem. A když si píšu texty, podílím se na muzice, tak přece mám právo vykouknout. Asi je to jedna z mých cest. Old School Gang jsme my všichni, co zažili starou výchovu, podle který se prostě některý věci nedělaj. Nevyhazuje se jídlo, nedělá se ostuda, neplýtvá se vodou – u babičky se v té jednou napuštěné vaně přece stihlo vykoupat víc lidí. Zažils to? Tak jsi tam taky! Co chci? Mít v sobě pořádek, mít život v pořádku. Abych se nemusel stydět za to, co dělám, abych nemusel vracet slova, abych nemusel říkat promiň. Abych nedělal, co nechci, aby mi bylo děláno. Je to vývoj. Na začátku jsem byl hroznej parchant. A teď? Možná kazatelův učeň. „Můžu jen radit. Nejsem kouzelník. I když … někdy i dobrá rada může kouzlit.“ Jakub Ali SKLADBY NA ALBU „ALIMANIA“ JAKUBOVÝMI SLOVY: Štěstí: Člověk by neměl mít ruce v kapsách a čekat, že se štěstí namane. Na to už nevěřím. Je mi dvaatřicet a už si za ním jdu sám. A až ho potkám, tak už na něj nebudu jen tak hodnej: zatahám ho za vlasy a zlomim ho v pase. Obchodník s tmou: Až do roku 1996 je tohle čistá autobiografie o váze čtyř gramů kokainu denně. Problém byl v tom, že jsem na drogu vždycky měl, takže jsem nemusel žebrat, ani si rychle sáhnout na dno. Tahle písnička je prostě hlas můj, mých sraček, zároveň alarm a zároveň i cesta ven pro všechny lidi, kteří mají podobné pocity a nevědí, co s nimi. Slon: To je průřez životem, pohled někoho shora, kdo říká, že tvoje cesta může bejt studená, anebo horká, že si ale máš všímat určitejch věcí a bude určitě dobrá. Klip k téhle písničce má záměrně jedovaté barvy: jednak zbožňuju barvy starejch americkejch filmů, jednak jde celkově o obrazový protipól dětských duší. Všichni, kdo z dospělých v klipu účinkují, jsou mí kamarádi a já pokládal za správný je tam pozvat. A nakonec se i se svými dětmi vozí na jednom kolotoči… Voják: Tahle písnička je ironie. Celá moje rodina je poznamenaná válkou, nekoukám na Ramba a ani se tak necítím. Tuším, že v Blesku jsem si přečetl, jaký žold dostávají naši vojáci v Afgánistánu a celý mi to přišlo uhozený – vraždit na 60 tisíc měsíčně? Stounovskej riff se mi vryl do paměti spolu s filmovým obrázkem – vrtulník naloženej bažantama, nešťastný letěj vietnamskou džunglí. Silnej zážitek. Posera: Tohle téma vzniklo zajímavě: přišel jsem k Landovi do studia s připraveným textem, jenže on mi řekl – dneska nebudeme dělat to, co máš hotový. Tady máš muziku a do hodiny na ni napiš text. Říkám mu strejdo, on mě synovče a já do hodiny napsal text o „strejdovi“. Obecně je to vzkaz pro všechny posery, ať se svýho strachu zbavěj. Jestli já sám se posírám? Jako blázen. A jako blázen s tím bojuju. Psycho: Pohled na dnešní dobu. Za komunistů se jezdilo koukat na džíny na Spořilov, dneska jsou sice všude, ale v náladě lidí rozdíl nevidim. Vidim jenom víc toho, co nemůžou mít. Vím, že kdybych žil jako 99 procent lidí v tomhle státě a měl bych tyhle problémy, možná bych se zvrhnul a začal třeba ubližovat bohatejm – vždyť život mám jen jeden a proč ho má mít někdo lepší. Do písničky jsem se snažil obtisknout celý tohle neštěstí, ze kterýho nezbude nic než se zbláznit, skočit do lodě a někam daleko odplout. Rusáci: Mám doma tatínka, někdejšího politického vězně na útěku, takže samozřejmě vím, že mezi běženci jsou rozdíly; zároveň jsem se ale setkal s lidmi, kteří jsou sráči a proto svou zemi opouštějí: když nemůžeš žít ve vlastní zemi, když se neudržíš tam, kde ses narodil, je to ve většině případů hodně špatně a nesvědčí to tolik o zemi jako o tobě. Budeš jak dítě v poutech sedět: Kdysi dávno jsem si myslel, že jsem superman a dnes už vím, že vedle rychlý kritiky je potřeba užívat i sebekritiku. A přiznat třeba i to, že jsem se narodil v Čechách a mám rád knedlíky. Nekecám – fakt jsem Mohamed Ali, mám mozek a ne svaly a netuším, kolikrát mě benga vzaly. Básníci ticha: Básníci mě bavěj. Kdo má v sobě básníka, má v sobě i všechny jeho polohy – smutek, lásku štěstí…. A baví mě i Mejla Hlavsa. Moc mě mrzelo, že lidi tuhle písničku neznají, nová generace ani neví, kdo Hlavsa byl. Pro mě to byl rebel, ke kterému mám úctu – když jsem Básníky ticha ve studiu zpíval, strašně jsem se styděl a prosil jsem ho do nebe, ať se na mě nezlobí. Ta písnička není o mě a o mým egu, ale o tom, že On tady byl a je škoda, že už není. THE END: Nemůžu bejt s každým v osobním kontaktu, abych mu vysvětloval, že jsem ty věci zažil a nejsem ten, co jen blafe. Nejsem chytrej, jen prostě znám umění přežít a to je jediný, co můžu lidem předat. Nemůžu jim říct, jak mají dobře investovat peníze, jestli mají žít s tím, anebo s oním, ale můžu jim dát recept na přežití okamžiku, protože asi neexistuje situace, kterou bych nezažil. Leda hezká situace – a té se divím. „
Už jsi četl?
