Sdílej
Jestli bylo někdy něco typické pro formaci IdeaFatte, tak to bylo to, že dělali věci atypicky. Radši než s masou, tak kráčeli vlastní cestou a to kolikrát i tou, po které se posluchačovi moc chodit nechtělo a nebo potřeboval čas, aby si na ní zvykl. Ideafatte se ale nechtěli nikdy přizpůsobovat. Chtěli, aby se posluchačovo ucho (pokud bylo otevřené) přizpůsobilo jim. Tématicky to nebyla nikdy nějaká exotika, po technické stránce se s tím ale mazlili. Idea piloval a vyučoval, co znamená „mít flow“ a Fatte dokázal, že ve studiu je schopný všeho. Společně pak také předvedli, že show není jen o pouštění instrumentálek a odříkávání textu zády k lidem. A pořád na sobě makají. To jsou pro mě Ideafatte. Jak už říká název desky, album Doma je návrat. Návrat do rodného města Zlín, ze kterého kdysi utekli. Udělali to, aby si něco ověřili. Potřebovali totiž zjistit, že muziku můžeš dělat úplně všude. Počet obyvatel a nebo geografická poloha nejsou důležité, vše je postavené na zkušenostech a zážitcích, které stojí vždy v čele všeho. To, že se vrátili, je udělalo paradoxně ještě silnější, než by někdo mohl čekat. Já z toho cítím víc klidu, snaha o co největší progres je mírně utlačena pohodou a nadhledem. Je to jako, když navážete nový vztah s opačným pohlavím. Neprojevuje se to ale tím, že píšete milostné texty, hodí vás to jen víc do uvolněné polohy, při které se lépe vyjadřují své myšlenky. Jste více sentimentální a otevřeně mluvíte o respektu, pokoře a cítíte jakousi vnitřní sílu. Tohle já cítím z desky Doma. Důkazem pro předešlý odstavec jsou pro mě skladby jako “Vážím si“ s rýmy typu „vážím si těch, co mlčí, když se jich někdo neptá, vážím si pokory, i když je dávno mrtvá“ nebo pecka “Viděl Jsem“ s poznatky jako „učili mě žít upřímně a svůj příběh, pochopil jsem, že to, co vidíš, znamená tvůj příděl/ že vzpomínky mizí často rychleji, než zážitky, ale to, co vidí tvoje oči nezapomeneš nikdy“. Idea probírá, jak to bylo a jak to mají teď s rodným městem (“Doma“), nezapomene věnovat skladbu ani svému parťákovi (“Můj Producent“) a vzkáže i pár veršů pro svoje fanoušky (“Můj Fanklub“). Některé skladby věnované mladším ročníků jsou psány, jako by je psal Idea z perspektivy staršího a zkušenějšího bráchy. Tomu už lezou krkem holky uvězněné ve virtuálním světě facebooků a kterých se ptá ve skladbě “Písmenky“: „Občas bych chtěl vědět, co děláš, když vstaneš/ obzvlášť v ten den, kdy nejede net“. Z pozice promotéra udílí pár rad kapelám, které neznají svojí skutečnou cenu, když káže v “Bude Hůř“: „Čím míň koncertů, tím míň peněz, čím míň peněz, tím větší honorář, který tak chcete/ tím menší šance, že vás někdo zavolá hrát“. Extra zajímavou shledávám polemiku o naší době a lidech, který v ní musí žít a možnostech, které mají k dispozici (“Generace 0“). Album Doma je také hudebně návrat k tradičnějšímu pojetí rapu a na ně i relativně pomalejšímu tempu. Není to rozhodně krok dozadu, jen momentální nálada a vkus obou aktérů a to především Fatta, který nyní cítí, že chce dělat muziku právě tímhle stylem. Já osobně jsem za to moc rád, že jim po cestě z Prahy do Zlína uteklo zběsilé bpm, protože se řadím mezi konzervativnější a ortodoxnější příznivce klasického rapu. Přesto je tady i módní úlet o slipech jako “Kalhoty Bez Rukávů“, který je ale brán i po textové stránce jako sranda. Doma je slušná česká deska, která vás ze židle asi nezvedne, ale přesto si na ní můžete najít něco, čím vám bude sympatická. V dnešní době, kdy se spousta lidí snaží stylizovat do nepřirozené polohy, jen aby zaujali, jsou paradoxně zvláštní obyčejné věci. Album si na nic nehraje a přitom slušně vyhrává z vašeho přehrávače. Navíc Idefatte nezapomněli na ty, kteří mají rádi originál nosiče a připravili na naše poměry tlustý booklet plný originálních fotek a textů. Tomu říkám kauf, CD plný hudby a k tomu ještě fotka Fatteze s lahváčem v ruce.
Už jsi četl?
