Hlavní město hip hopu: South Bronx

Takže přichází poslední díl mýho reportu. Díl, kterej popisuje den, kdy jsem prožil největší hardcory, největší strach, napětí, ale taky ten nejlepší pocit když bylo po všem. Tohle je díl o mý cestě skrz South Bronx… Vyrazil jsem hned druhej den ráno po výletu s Hush Tours, v ruce mapu se zakroužkovanýma zajímavýma místama, tak jak nám je ukazoval Grandmaster skrz okna autobusu. Opitej předchozíma úspěchama jsem se rozhodl že do toho skočím rovnýma nohama, takže jsem se svezl na 125th street do starýho známýho Harlemu, a odtud vycházkou na Willis Avenue Bridge, aby moje noha stanula rovnou a přímo na půdě jižního Bronxu. Stejně jako překročit hranici na 110th street mezi tím „hodným New Yorkem“ a Harlemem, i těhle pár kroků z nevinnýho mostu na území, jehož název je takřka synonymem ghetta, doprovází slušná dávka emocí, pokud má člověk povědomí o minulosti NY. Vedle obligátní a dost ironicky znějící cedule s nápisem „Welcome to the Bronx“ mě přivítala i větší cedule s názvem části ve který jsem se octnul – Mott Haven. Čtvrť kterou nazývá domovem například A.G. nebo sám KRS One…. Už první kontakt s tímhle územím dával dost jasně najevo, že bohatym obyvatelstvem zrovna nepřekypuje. Během několika prvních minut jsem potkal hned tři bezdomovce trmácející se od koše ke koši ve snaze se aspoň nějak občerstvit. Zapálit si cigáro byla velká chyba, všichni tři mě o jedno poctivě stáhli  Vydal jsem se dál po Willis Ave na sever, se záměrem dostat se pěšky až domů na sever do Riverdale, což jsem po takřka nekonečným vejletu z domova přes Harlem až do Central Parku shledal jako celkem reálnej cíl. Jenže to jsem netušil, že zdaleka nepůjdu pouze přímo…. Po první kulturní zastávce u baráku kde malej KRS jednička kdysi tahal kačera, se mym prvním zákysem stal fakt, že v domnění že jdu na sever po zmíněné Willis avenue, štrádoval jsem si to ve skutečnosti na západ po 138. ulici. Jak se mi povedlo zaměnit směr o 90 stupňů a všimnout si toho až po cca 3 kilometrech, kde jsem narazil na obrovskou dálnici, která tam dle mých propočtů zjevně bejt neměla, doteď netuším. Ten den bylo šílený vedro a já neměl čepici, takže asi proto… Nicméně cestou jsem žasnul nad doočíbijící chudobou tý oblasti. Nicméně nesmím zapomenout na jeden zajímavej fakt, kterej je společnej pro celej NY. I v nejchudších oblastech, kde jsou zanedbaný baráky, bezdomovci a na ulicích špína, vidíte auta, který s tim šíleně kontrastujou. Mít dobrý auto je tam totiž nejspíš to hlavní. Člověk může bydlet v zaflusanym 1+1 hluboko v Bronxu, ale před barákem mu stojí kára často s 20 palcovýma chromama (co se kol týče, maj je nesrovnatelně levnější, a hlavně nemusí nějaký předpisy pro jejich velikost a podobně) nebo minimálně Lincolna Town Car a obecně auta který by u nás patřily rozhodně k tomu lepšímu. Tenhle fakt výrazně přispívá k tomu, že i ty nejhorší části nevypadaj, obklopený slušnýma autama, zas tak hrozivě. Mott Haven byl po dlouhou dobu jednou z nejchudších oblastí v USA celkově, což bylo samozřejmě spojený s extrémně vysokou mírou kriminality. Tu se prej od počátku 90.let podařilo drasticky snížit, ale například všichni školáci musí při příchodu do školy stále procházet bezpečnostní kontrolou včetně detekce kovů. Sem tam tu člověk ještě rozpozná, že to tu ještě celkem nedávno vypadalo jako po válce, protože právě MH byl částí nejvíc zasaženou destruktivní vlnou žhářství v 70. a 80.letech minulýho století. Když jsem se potupně jako blbec, s pocuchanym egem mýho orientačního smyslu vracel tou samou cestou nazpátek, projel kolem mě starej Cadillac Eldorado, naloženej tak, že zadní nárazník sem tam zadřel o zem. Po chvíli zastavil u chodníku, a ven vylezlo 5 hispánskejch vyholenejch kulturistů, který dost rozhodnutě zamířili do laundromatu (tj. veřejná prádelna), odkud jsem bezprostředně potom slyšel hodně ostrou slovní přestřelku, zakončenou hlasitym výkřikem. Týpci zas vylezli ven, v klidu nastoupili do značně ošuntělýho Cada a jakoby se nechumelilo odjeli. Když zmizeli za rohem, nedalo mi to a přešel jsem na druhou stranu ulice s tím že jen tak při chůzi nakouknu dovnitř. Za pultem tam stál starší sympatickej vousatej chlapík, držíc si ruku v zápěstí a vedle něho nejspíš jeho žena, v jedný ruce pravděpodobně dlahu a v druhý obvaz. Na chvíli mi na tom panoramatu spočinul zrak, ale během vteřinky se na mě chlapík podíval a já rychle pelášil pryč. Zajímalo by mě, kolik asi tak dluží… Po tomhle jsem si začal hodně rychle uvědomovat, že Bronx nemusí bejt zas tak snadná procházka jako jsem si naivně myslel. Během několika dalších minut jsem byl svědkem toho, jak jeden evidentně hodně mladej černoušek z rozeběhu naskočil na kolo opřený před večerkou a během několika sekund byl pryč. Následně vyběh ven hispánskej děda a nadával a nadával. Výmluvně jsem ukázal směr, kterým ujel a pak ještě rychlejší chůzí než doposud zamířil zpátky na Willis Avenue. Slíbil jsem si, že už se do ničeho motat radši nebudu. Značně propocenej, tentokrát už po původní trase, jsem za pochodu začal pozorovat, že hispánců je tady víc než jsem čekal. V oknech jsem nejednou zahlíd Portorikánský vlajky nebo aspoň nějakou symboliku. Mimochodem z těhle míst pochází Jennifer Lopez… Nakonec mě dostalo když jsem už zdálky zaslechnul dost energickou řeč nejspíš ve španělštině, abych o pár chvil pozdějc prošel okolo cca 50 lidí na židličkách, pozorně naslouchajících rozčílenýho staříka za řečnickym pultem, obklopenýho šílenym soundsystémem. Czechtek hadr. Fidel Castro hadr. Nicméně do španělska si můžu zajet z Prahy skoro na kole, takže jsem zrychlil tempo abych se posunul na sever, kterej má složením obyvatelstva k hiphopový atmosféře přece jenom trochu blíž… Došel jsem na obrovskou křižovatku několika velkej ulic, kde jsem narazil na problém. Někde jsem vytrousil mojí milovanou mapu NYC, která je při těhle toulkách docela důležitym elementem mýho vybavení. Naštěstí jsem měl ještě mapu NYC Transit, která ale přesný znázornění ulic moc neřeší, protože je, jak už název napovídá, zaměřená na mapy tras metra a podobně. Paráda. Byl jsem nucenej se dostat na Grand Concourse, což je avenue o který jsem jakžtakž věděl kde mě vyplivne a kudy vede. Poctivě jsem checkoval všechny cedule z cyklu „Bronx Walk Of Fame“ zmíněnýho minule, a to tim stylem, že díky maníkovi kterej tohle navrhoval, jsem musel furt přecházet z jedný strany ulice na druhou, aby mojí dokumentaristické duši nic neuteklo. Ono to na 4 proudový Grand Concourse velikosti 6 proudový D1 s ostrůvkem uprostřed dá docela zabrat, a to jak fyzicky, tak psychicky, protože přibližně jenom jedna z deseti cedulí nesla nenewyorčanovi známý jméno. Do toho mě ještě zlákal levou stranu lemující Franz Sigel park, kterej se tyčil celkem do vejšky, takže jsem se rozhod podniknout výpravu za nějakou pěknou vyhlídkou. Když jsem vyšel zpocenej a totálně vyčerpanej skoro až na nejvyšší místo, tak jsem asi 20m před sebou narazil na skupinku asi 10 hrozivě vypadajících nigaz, který by mi museli dost uhejbat, abych moh projít. Rozhlíd jsem se, uvědomil jsem si že nejsem v zámeckym parku zámku Lednice nýbrž v Jižním Bronxu, a usoudil že bude lepší zahrát osvědčenou scénku alá „Oooh This is not the right way to Times Square“ a vrátit se zpátky. Takže zase pěkně z kopce tou samou cestou… prostě žůžo. Po nějaký tý chvíli jsem došel až k Bronxskýmu soudu a přilehlýmu stadionu Yankees, vedle něhož už vyrost i jeho mladší a větší brácha – novej stadion yankees. Ale to je lokalita o níž jsem se už zmiňoval. Nicméně mi nedá nezmínit ten kontrast mezi malou oblastí kolem yankees, kterou navštíví tisíce turistů tejdně, a realitou Bronxu, která jí ze všech stran obklopuje. Je to jako stát ve státě, protože dál než k opodál stojícím fastfoodům a obchodům se suvenýry se žádnej fanda ani turista neodváží. I stanice metra je v těsný blízkosti obou stadionů, aby se poměrů neznalá banda japonců náhodou nedostala někam do slumu, kde by s jejich poměrů neznalym přístupem všechno fotili, načež by asi šíleně dostali přes držku a jejich foťáky a kamery by hodně rychle změnily majitele. Já jsem z ghetta vylezl, skočil na chvíli mezi bílý souputníky do Bkinga a následně v ghettu zase zmizel. Fakt už jsem si připadal černej… Vydal jsem se po Grand Concourse dál na sever, snažíc se vzpomenout na jaký ulici nám Caz ukazoval hood kde vyrůstal 50cent a kde se točily i záběry do Get Rich Or Die Tryin’ , což teda byla jeho první a poslední zmínka o někom z mainstreamu. Asi bych se na to vykašlal, protože jsem to měl zakroužkovaný na mapě kterou jsem už neměl, ale zahlíd jsem tam i legální zeď, která vypadala na první pohled naprosto brutálně, a celková tamější atmosféra byla prostě nepopsatelná, a to jsem to viděl jenom zpoza oken autobusu. Takže jsem šel abolutně naslepo, křížem krážem… Už jsem fakt blbnul z vedra, takže jsem se s vědomím že už do těhle částí patřim, ničemu nevyhejbal. Do reality mě vrátila až jedna ulička, kde byl takovej polorozpadlej barák, z kterýho vyšli 3 maníci, evidentně čerstvě po crackovym dýchánku, a hodili na mě takový pohledy, že se mi začala ze strachu motat hlava a začal jsem se celej klepat, protože mi došlo že kolem už nikdo jinej neni… to už nebyl žádnej adrenalin, to byl prostě humus pocit kterej se těžko představuje, protože ty tři byli mimo.Vylezou vyfetlý z jeskyně a najednou viděj mě, bílýho piňdoura kterej očividně neví kde je ani kam jde…V tu chvíli jsem zas na chvíli viděl svojí naivitu, kolem mě typickej obrázek Bronxu a uprostřed já sám, přesvědčenej o svojí nedotknutelnosti… Naštěstí v tu chvíli pomalu projelo nějaký auto, kde seděl solidně vyzerající postarší černoch, takže jsem toho využil, zrychlil krok a v podstatě v poklusu mířil zpátky směrem na Grand concourse. Upřímně, byl jsem fakt posranej strachy. Porušil jsem jedno ze základních pravidel týhle turistiky, a to sice neocitnout se nikde sám, ideálně nejít pod 3 lidi na ulici. I když je třeba říct že jedno ze základních pravidel je taky chodit minimálně ve dvojici, na což jsem já blbec kašlal permanentně. Vyklepanej jsem se vrátil na GC a pokračoval jenom po ní. Nakonec jsem se rozhod že se prostě někoho zeptám a hned jsem si vyhlídnul takovýho sympatickýho mladýho týpka co dováděl na desce. Jeho reakce mě dostala do kolen… s klasickym černošskym zářivym bílým usměvem mi řek že když udělám kickflipa, tak mi to řekne. Podíval jsem se na svoje zářivý nový sneakers jak ze žurnálu, potom na desku jejíž grip byl vostrej a solidně zaprasenej, a nakonec jsem navrhnul shove-ita 😀 On že jo, ale aspon o 360 stupňů. Pln elánu jsem se rozjel, postavil nohy, kopnul, dopadnul a hodil ukázkový záda. Moje už zakrnělý sk8 ego po 5letym ježdění utrpělo ránu… Týpeček se moh smíchy posrat, ale za mojí snahu mi řekl co jsem chtěl vědět. Pointa na závěr – v podstatě mi jenom řek ať se otočim, protože jsme stáli na rohu ulice kterou jsem potřeboval – 167th. Tak jsem se začal smát i já, jakej jsem to blbec, šoupnul mu cédo s beatama a šel. Zeměpisně jsem se už nacházel ve čtvrti zvaný Morrisania, která je vcelku profláklou mekkou drog a kriminality. Fakt, že v NY jde o území s největším podílem občanů za mřížema jsem se naštěstí dozvěděl až dodatečně. Začínal jsem postupně cejtit že tu trochu přituhuje, nicméně lidí bylo kolem dost, takže jsem pokračoval dál a dál, až jsem došel kam jsem potřeboval, k stanici nadzemky 167th street. Našel jsem tu zeď a rozhod se že jí nafotim, což ale nebyl zrovna lehkej úkol. Už takhle jsem si připadal jako centrum pozornosti, natož ještě vytahovat foťák… Čekal jsem na tu správnou chvíli, která přišla asi až za 10 minut nenápadnýho postávání okolo, ale nadruhou stranu jsem pak stihnnul na chvíli vytáhnout i kameru, ale byl to adrenalin. Párkrát jsem si to tam okolo prošel, navštívil pár krámu s oblečenim a vyšel nahoru na nástupiště, abych se tam odsud rozhídnul jako jeníček ze stromu. Vůbec jsem netušil, že tim se spustil mechanismus, díky kterýmu už jsem potom žádnej vejlet do „špatnejch“ částí new yorku nepodniknul. S výhledem jsem byl celkem spokojenej, tak jsem vyndal foťák, zaostřil, a najednou se ve vzdálenosti cca 50m ode mě ozvalo 8 ran. Nejdřv jsem nevěděl co si mám myslet, podíval jsem se na lidi okolo jak na to reagujou, ale vypadalo to že to nikoho moc nevzrušuje, tak jsem teda pojal domnění, že dětská pyrotechnika přece vlastně není nic zvláštního, tak to hned nebudu dramatizovat. Jenže kousek ode mě stál o zábradlí opřenej starší chlápek, a jeho mezi zubama proceděný „those fuckin’ bastards are shooting again…“ moje uši prostě nemohly přeslechnout. Setkání s tímhle člověkem mi otevřelo oči. Přistoupil jsem k němu a ještě jednou se ho pro jistotu zeptal, jestli to byly fakt výstřely. Skoro dotčeně odpověděl že po 50 letech co tu žije dokáže rozpoznat střelbu. Projevil jsem zájem dozvědět e něco víc, takže mi začal vyprávět o tom jak poprvé viděl přestřelku v 7 letech, a od 10 let už to nepočítal, o tom jak před jeho očima zastřelili jeho tátu i o tom že přežít v jižním bronxu v 70.letech byla občas horší vojna než Vietnam. Střelba tu prej není nic neobvyklýho ani teď, protože si nikdo nechce dělat problémy s nějakym udáváním. Na zastávku mezitím přijel vlak na kterej chlapík čekal, a i přesto že to bylo uplně na druhou stranu, nastoupit s nim a poslechnout si toho co nejvíc byla pro mě jasná volba. Potom přišla jeho zásadní otázka, a to sice co tu dělám. Popsal jsem mu okdud jsem, proč tu jsem a co všechno jsem prošel. Jeho reakce mě děsí doteď. „Are you fucking crazy boy?“ Skoro ho to snad i rozčílilo… nedokázal to pochopit. Hlavně když jsem mu řekl že celkem často fotím a natáčim. Buď jsem prej nezvykle odvážnej, a nebo jsem totální blbec. Teď upřímně přiznávám, že jsem spíš ten blbec. Prej jsou dvě možnosti, co si o mě místní obyvatele můžou myslet, když mě uvidí s foťákem nebo kamerou, ale v podstatě i bez ničeho .Buď samozřejmě že jsem turista, protože i jeho jsem prej přímo praštil do očí když mě viděl, což ze mě dělá jasnej terč pro okradení, a nebo – ta mnohem horší, ale o nic míň reálná možnost – že jsem policajt. V těhle místech, který jsou drogovym byznysem totálně prorostlý a kde podíl zločinců mezi lidma co potkám na ulici tvoří relativně dost vysoký procento, je focení naprostý tabu, doslova zahrávání si s vlastním zdravím. K tomu přidal hned jeden případ co se fakt stal – Před dvěma lety tu prej takhle chodil nějakej mladej švýcar, svědků na to bylo dost, a dělal přesně to co já. Najednou prej přijela dodávka, zastavila, vyběhlo 5 zakuklenců, čapli ho, hodili dovnitř a zmizeli. Už ho nikdy nikdo neviděl, až na policajty který ho prej loni vytáhli z Harlem river. A proč? Jednoduše proto, že si fotil projecty, auta a prostě obecně zachycoval atmosféru, přesně jako já, akorát měl jednu velkou smůlu, a to sice že se mu do jednoho záběru omylem dostal jeden z místních drogovejch dealerů, kterej si toho, že byl právě vyfocenej, bohužel všimnul. A protože většina místních dealerů jsou mozky crackem vypatlaný a paranoidní, prostě dostal strach, zavolal ostatním a pro jistotu se ho zbavili. Po tom co mi tohle řek, jsem zůstal stát jako opařenej… Potom přidal ještě reference například i na Bed-Stuy nebo Washington Heights, a to už jsem v duchu věděl, že můj anděl strážnej je těžké borec. Nebyl jsem pak už schopnej si moc povídat, protože moje myšlenky byly pochopitelně uplně někde jinde, a já tupě čuměl do země a přemítal….Najednou jsme byli až na Union Square, kde chapík vystoupil, a ještě mi stihnul vštípit do hlavy větu která mi v hlavě bude znít hodně dlouho – New York isn’t place to play, although It often seems to be… Zůstal jsem sedět aniž bych věděl kam jedu… O tom, co všechno jsem ještě zažil a viděl bych moh psát ještě dlouho, ale myslim že bude lepší to tady utnout… Děkuju všem, který tenhle můj dlouhej a občas nudnej seriál četli a doufám že vás to bavilo a možná i něco přineslo. Pokud se někdo z vás rozhodne NY navštívit a bude potřebovat s čimkoli poradit, nebo kdokoli koho bude něco zajímat, napište mi na mail.