Sdílej
Formule jeden producent a jeden MC rovná se jeden team, jeden plán, jeden kompaktní zvuk, jeden koncept, a když to dobře dopadne, tak i jedna krutá deska, funguje snad ještě déle než nejstarší lidské řemeslo (štětky prominou). Bezpochyby funguje, ale jen za určitých podmínek. Tou nejhlavnější je, že schopnosti a dovednosti obou aktérů jsou vyrovnané anebo přinejmenším není ten rozdíl markantní, že si toho posluchač všimne hned po prvních tónech. Právě v tu chvíli se celá mašina zadrhne a někdy se už ani nerozjede dál. Asi od úplného začátku bylo všem zainteresovaným, včetně posluchačů, jasné, kdo bude a je tahounem celé desky Human Writes. Přítomnost kouzelníka Wiche je stěžejním bodem celého E.P. a to počínaje marketingem a konče především jeho brilantní produkcí. Připomínat, kdo nosí u nás královskou korunu, by bylo stejně zbytečné, jako trestat výpraskem masochistu. Na co sáhnou jeho zlaté pracky, tak to se promění v zářící produkt. Hi-Def je oproti němu malý klouček v rohu, který čeká na svojí příležitost, aby také přispěl se svojí troškou do mlýna. Nechci v žádném případě shazovat jeho kvality, talent určitě má. Svědčí o tom už jen to, že se dokáže kromě rapu, slušně poprat i se zpěvem. Ten je vcelku obstojný a kde je potřeba trochu zaretušovat chybičku, tak vypomůže tahoun z průserů zvaný auto-tune, který mi sice už lezem krkem, nicméně tady mi to ani tak nevadí, protože se hodí do výsledné atmosféry. Hi-Def má však jeden problém. Není špatný, ale ani není žádný přeborník, což je docela na prd, protože průměr zabíjí. Jakmile jede do pomalejšího rytmu pohodovej textík o lásce, nemám s ním potíž. Beru. Jakmile ale přijdou rychlejší a údernější skladby jako “Look Up In The Sky“ nebo “Let Me Hear You Say It“, kde si snaží bouchnout pěstí do stolu a přesvědčit, kdo je pánem situace, tak se mi objeví na čele vrásky. Jak začnou létat vzduchem „mothafuckeři“ a dojde na klasické rapové čepýření, Hi-Def si dá sám knockout a poroučí se k zemi. Obzvlášť v druhé jmenované skladbě vůbec nestačí tempu a beat ho vláčí za sebou jak býk nezkušeného toreadora. Další sebevraždou bylo angažování masáka Rasco, který po jeho boku v tracku “Somebody Else“ vyčnívá jak kohout mezi kuřaty. Jeho parketa jsou tedy rozhodně jemnější motivy, tam bych viděl jeho sílu. Hlavním motivem desky je láska, mezilidské vztahy a to především z pohledu muže, který se tady jmenuje Hi-Def. Ale ani pozvaní neodbíhají od nastoleného tématu. Když dojde na hostovačku od Gigi Garbor, tak se člověk třeba dozví, jak se asi cítí něžné pohlaví, když si chlap sbalí kartáček a odejde. Co je ale potřeba říci, deska Human Writes není postavena na lyrice. Ta je odsunuta ne na druhou nebo třetí kolej, ale rovnou na peron. Kluci nechtěli přijít s nějakou převratnou myšlenkou nebo ojedinělým konceptem, slova tu hrají jen vedlejší roli. Vše je to o atmosféře, o lásce k muzice, která v člověku vyvolává určité pocity. Wich a Hi-Def nakupili všemožné emoce a zabalili je do společného projektu, který neměl od začátku ambice stát se lyrickým zázrakem, jen příjemným vykreslením určitých nálad. Oba posílají svoje verze dál posluchačům, kteří s nimi naloží, jak budou sami chtít. Že je vše o atmosféře a ne o textu, dosvědčuje nejlépe asi track “I´m A Robot“. Opakuje se tu dokola pidi příběh o robotovi, který chce z krabice a chce, aby si ho vyzkoušel, protože umí spoustu věcí. Trápí ho akorát vybitá baterka, tak potřebuje nabít. Hi-Def zpívá jen pár jednoduchých vět pořád dokola a přesto je výsledný efekt krutý. Wich si hraje s piánkem, Hi-Def do toho prosebně haleká a vám se najednou před očima objeví třeba smutný R2D2, kterému z kondenzátoru vytéká olej. A o to jde, o navození určité atmosféry. Tady je potřeba opět zatleskat Wichovi, protože on je tou českou jedničkou. Opět potvrzuje své postavení. Není to fráze, ale realita. Všechny singly jako “In My Life“, “It´s All Up To You(Take My Hand)“ a především “I´m Comin´ Home“ jsou hity jako řemen. To jsou věci, které jdou za hranice naší republiky, proto dost dobře chápu, že se spojil také s někým, kdo promlouvá k lidem anglicky. Nevím, pro jakou cílovou skupinu je deska směřována, dovedu si ale dost dobře představit, že největším odběratelem budou zástupkyně něžného pohlaví, které budou drtit Human Writes ve svých přehrávačích a budou se kroutit na parketu do nakažlivých melodií. Wich opět vsadil na tu jemnější polohu. Bombarduje nás vokálním samplem, mazlí se s klávesami a skládá soundtrack k filmu láska na tisíc způsobů. Na album Golden Touch zavzpomíná snad jen songem “Somebody Else“, pak už je ale úplně v jiné dimenzi a někdy dokonce kouká na rap ze shora, když se ztrácí se zpěvem v oblacích. Abych to tedy na závěr všechno shrnul. Wich opět nadprůměr. Hi-Def jako MC průměr. Atmosféra úžasná, deska sice krátká, ale některé singly opravdu mocné. Rozhoduju se mezi šest a sedm. Dávám šest a půl.
Už jsi četl?
