Sdílej
Sešli jsme se na neutrální půdě někde mezi večerem a nocí. Bez světel, kamer či červené kontrolky, která by signalizovala “teď jsi ve vysílání, tak se usmívej”. Rap dorazil bez doprovodu a bez potřeby na sebe upozorňovat. Působil klidně, možná unaveně, ale ne zlomeně. Spíš jako někdo, kdo už toho viděl dost a nemá potřebu zvyšovat hlas, aby mu bylo rozumět. V exkluzivním rozhovoru pro server bbarak.cz se sám žánr ohlíží za rokem 2025, vrací se k projektu „Legend Has It“ od Mass Appeal Records a bez servítek mluví o tom, co s ním udělala éra obsahu, nekonečných výstupů a honby za čísly. Nezajímá ho, kolik lidí kliklo, zajímá ho, kolik jich zůstalo stát. Je to zpověď kultury, která pořád dýchá, ale odmítá být vidět za každou cenu. V našem dialogu došlo i na nutné ticho mezi deskami nebo respekt, který se nedá koupit kampaní.
Bobby: Jak tě bavila letošní série labelu Mass Appeal Records “Legend Has It” s Nasem, De La Soul, Ghostfacem a dalšími?
Rap: “Bavila mě, protože nikdo v rámci ní nemusel dokazovat, že je pořád nejlepší. Všichni to už dávno vědí. Žádná nostalgie na sílu, žádné převlékání do starých mikin jen kvůli fotce. Líbilo se mi, že to nebyl návrat ve stylu “koukejte, ještě žijeme”, ale spíš tiché připomenutí, že některý hlasy nikdy nezmizely. Jen se na ně chvíli méně svítilo.
Co ti těch sedm alb připomnělo?
“Ukázalo mi to, že stárnutí nemusí znamenat ústup. Že dlouhověkost není o tom být vidět pořád, nýbrž o tom, že když se ozveš, má to váhu. A že respekt se nevrací kampaní. Respekt buď máš, nebo nemáš.”
Když už tě tu mám…máš v současné hře nějaké vyložené oblíbence?
“Nemám oblíbence v tom starým smyslu slova. Nehledám nejhlasitější ani nejviditelnější umělce. Baví mě lidi, co se mnou zachází opatrně. Co mě nepoužívají jako kulisu. Baví mě hlasy, u kterých poznáš, že už něco ztratily. A něco pochopily. Nemusí být dokonalý. Stačí, když jsou pravdivý. Mám rád lidi, co mi dovolí být tím, čím jsem byl původně – způsobem, jak něco říct, ne způsobem, jak něco prodat. A víš co? Často jsou to jména, která se zrovna neřeší. Nejsou v trendech, nejsou všude, ale když už si je pustíš, zůstanou s tebou déle než notifikace.”
Jak se vlastně máš na konci roku 2025?
“Upřímně? Jsem unavenej. Ne z beatů. Ne z lidí. Ale z toho, že mě každej tahá za rukáv. Každej chce kus. Track, reel, výstup, statement, trend. Všichni něco chtějí, málokdo se ptá, jestli mám chvíli klid.”
Co tě dneska unavuje nejvíc?
“To, že jsem se stal obsahem. Content, content, content. Něčím, co se musí vejít do třiceti vteřin, ideálně s titulkem, šipkou a emoji. Přitom já jsem vznikl z potřeby mluvit, ne z potřeby být sdílený.”
Van, to je fakt hezky řečeno. Zmizelo něco cestou?
“Ticho. Mezi deskama, mezi slokama, mezi vydáním a dalším vydáním. Dřív bylo normální, že se chvíli nic nedělo. Teď když mlčím, tak se lidi bojí, že jsem mrtvej. Nejsem, jen přemýšlím.”
Co ti dneska dělá radost?
“Když mě někdo pustí celýho. Od začátku do konce bez přeskakování nebo scrollování. Když dohraju a nikdo hned neutíká jinam. To je dneska luxus větší než diamanty.”
Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee
Jaký máš vztah k číslům?
“Chápu je, ale necítím je. Čísla mi řeknou, kolik lidí prošlo kolem. Ne kolik jich zůstalo stát.”
Jsi ještě svobodný?
“Ano, ale svoboda dneska znamená něco jiného. Znamená to dovolit si nebýt všude. Nevydat všechno. Neodpovídat hned. Nedělat věci jen proto, že „by se měly“.
Co bys vzkázal lidem, co tě dělají?
“Ať se na chvíli zastaví. Ať si zkusí udělat věc, která nikam nespěchá a ve které nemusí nikomu nic dokazovat. Věc, co vznikne proto, že musí, ne proto, že je pátek a na Spotify je potřeba naplnit jednu rubriku…”
A fanouškům?
“Díky za čas, ne za like. Čas je dneska největší hodnota a devíza.”
Nechci už tě moc zdržovat, ale máš vůbec nějaké předsevzetí do dalšího roku?
“Ne. Předsevzetí jsou pro lidi, co mají pocit, že musí něco dohánět. Já nechci dohánět. Já chci držet svoje tempo.”
Tak žádné být lepší, větší, viditelnější?
“Tohle všechno už jsem slyšel. Být větší znamená být i na místech, kde být nechceš a být viditelnější znamená být častěji všude. No a právě to mě unavilo.”
Tak co by sis tedy přál, kdyby sis mohl něco přát?
“Abych nebyl pořád na očích. Abych mohl občas jen být. Abych nemusel pokaždé vysvětlovat, proč jsem pomalejší. Aby prostě občasné ticho nebylo brané jako slabost.”
Čeho by ses chtěl v novém roce zbavit?
“Asi spěchu. Pocitu, že když něco hned nevyjde, tak se to nepočítá. A strachu, že když na chvíli zmizím, někdo mě nahradí. Rap není fronta, je to cesta.”
A co by sis naopak chtěl udržet?
“Radost z prvního poslechu. Ten moment, kdy si někdo sedne, zavře dveře a pustí mě nahlas. Bez telefonu v ruce, klidně i bez potřeby to někomu hlásit.”
Jak by podle tebe měl rap vstoupit do nového roku?
“Klidně tiše, bez ohňostrojů a bez povinných prohlášení patnácti tisíc umělců, že tento rok bude jejich. Jenom s beatem, co dýchá a hlasem, který má co říct.”
