hledat

Tags:

Eurodel – Indigo (2022; Avantgarda Music)

Sdílej

Jak dlouho se ozývala poptávka po sólu z Vysočiny z dílny tohoto člena Pio Squad? Asi až nezdravě dlouho, ale každý umělec to má nastavené jinak a zatím co někdo chce stihnout většinu do třicítky, jiní čekají na životní zkušenosti, které pak ve svém výtvoru zúročí. Jestli v úvodu hovořím o nezdravě dlouhé době, ono ve skutečnosti je to relativní pojem, protože v konečném součtu záleží vždy na samotném autorovi, jestli má vůbec něco takového v plánu. V případě Eurodela to bylo umocněno jeho signály, ale objevily se i okolnosti, proč se i samotná realizace několikrát zastavila, pročistila a opětovně začínala na startovní čáře. No což, je to venku a jaké jsou vlastně dojmy?

Pokud něco hovoří ve prospěch Dela, tak je to rozhodně dlouhověkost na scéně, s tím spojené zkušenosti, ale i schopnost pracovat s hlasem a nápady. Už v dobách Jižních Pionýrů to nikdy nebylo ploché, jednolité. Ta chuť experimentovat z toho cákala od prvního dne a i díky tomu se tahle smečka z Jihlavy protáhla do podvědomí celého tuzemského rapového posluchačstva. Většinu času ale tvořil v týmu. Nechci tvrdit, že nad ním musel stát někdo s bičem, ale ono to možná tak trochu bylo, protože pokud po kladech najdeme i zápory, tak je to schopnost nechat něco vyhnít a prostě jen plout. Jestli je to lenost nebo jen chronická prokrastinace, to už může být předmětem diskuze, ale je zřejmé, že kdyby se nesešlo vždy několik spouštěcích faktorů, prorostl by Delebre s gaučem se zásobou hulení či pochutin z lokálních lesů.

Přesuňme se ale přímo k desce „Indigo“, kterou mohou jedni oslavovat jako svatý grál a jiní nechápavě zírat. Tak hned zkraje, aby bylo jasno, kdo čekal, že Eurodel bude znít v roce 2022 jako starý dobrý PIO, tak musel mít lockdown asi víc než dekádu, navíc zavřen asi rodiči ve sklepě. Tuzemský „král mumble rapu“, jak již bylo řečeno, vždy rád experimentoval, navíc se kolem něj v Jihlavě pohybovala nastupující generace komunity, která mu byla v mnohém inspirací. Součinnost při jejich vývoji se pak projevila i u něj samotného. Možná, že kdyby album „Indigo“ nahrála nová tvář na scéně, tak by bylo zflusáno a haněno na míle daleko. V případě Eurodela se k výsledku přistupuje opatrně, ačkoliv jsou mnozí na vážkách. Já sám za sebe mohu s klidem říct, že než jsem se tou kůrou prokousal k jádru pudla, tak jsem byl nerozhodný. Po x-tém poslechu už vnímám mnohem více signály, dávám si do kupy souvislosti a dokážu číst mezi řádky. Nemění to však nic na tom, že tohle album nejde hlavním proudem, což se projeví i na pozornosti, která mu bude věnována. Svým způsobem se dá označit za futuristický art výkon z pera a hrdla starého psa, který nespílá v nostalgické světnici a nechce těžit jen z toho, co bylo.

Náznaků, že tato deska nekráčí ve šlépějích již dávno ohmataného, je celá řada. Stačí se podívat na samotný cover, který je svým způsobem jednoduchý, přesto dokáže vyprávět. Graficky zpracován tak, že výsledek je chytlavý a poutá pozornost. Tracklist si hraje také s kreativitou, kterou ocení asi vážně jen fajnšmekři. U mě postupem času přestaly být symboly vnímány a názvy se transformovaly do klasického fontu abecedy. Hosté vykazují mladou generaci i zkušené veterány. Dobarvuje to atmosféru výsledku, kdy nejen přístup a zpracování mají být bez ohledu na věk. Někteří zanechaly stopu hlubší, někteří slabší, ale neřekl bych, že v nějakém případě by se jednalo o přešlap.

„Indigo“ v sobě skrývá celou řadu momentů, které nutí přemýšlet. Někdy se jedná jen o jednoduchý refrén vryjící se do paměti, jindy o krátkou hlášku, která má však neskutečné kouzlo. Ať již samotným významem nebo jen interpretací, s jakou byla podána. Nebudu chodit kolem horké kaše, že na výsledném zpracování se projevila i dlouholetá závislost na některých drogách, protože některé myšlenkové pochody jsou specifické a těžko obhajitelné před posluchačem, který vidí svět běžnýma očima. Svým způsobem je „Indigo“ úlet. Čistá láska k hudbě, kdy Eurodel vystupuje z komfortní zóny a upřímně se staví sám sobě. Možná právě proto je ta deska taková, jaká je, možná proto je těžce stravitelná. Obsah nejsou jen písničky, navoněné hovno mířící do regálu jako spotřební zboží. Tady se jde na dřeň, píchá se do jádra a srdce osobnosti, ačkoliv se snaží city držet v rovnováze. Tohle je příběh člověka, který si žije svůj Rockandroll. Chybí mi tu zásadní hit, který by vrátil Eurodela do podvědomí i pro mladší, kteří už vládu PIO tolik nepamatují. Bohužel to z tracklistu necítím, ale miluju tu hru s obsahem, který se čachtá v artové formě. Budeš to milovat i ty a nebo taky nenávidět. Tahle deska se buď obhájí sama nebo ne, ale nic mezi.

7/10

Tagy:
Austy

Příslušník rapové policie od roku 2012...

  • 1