Eminem patří jednoznačně do první pětice nejlepších MC´s historie a to započítávám do statistiky i padlé vojáky. Tohoto uznání se mu nedostalo proto, že by byl bílej, že má po boku Dr. Dre nebo snad proto, že ho pořád protlačují všechna média. Eminem je jeden z nejlepších, protože je prostě dobrej. Kurevsky dobrej. Lepší než téměř většina jeho konkurence. Časopis Vibe ho vyhlásil jako Best Rapper Ever, Rolling Stone ho pro změnu zařadil mezi 100 nejlepších interpretů všech dob, Billboard ho loni prohlásil umělcem dekády a Soundscan také hovoří jasně, na kontě má víc než 80 miliónů prodaných desek. To jsou jasná fakta, žádná polemika. I když po desce Encore, to s ním nevypadalo úplně nejlépe. Problémy s rodinou, drogy, slabý prodej oproti dřívějšku, oslabující popularita. Em ale povstal z popela jak Fénix. Nejdřív nasolil v loňském roce Relapse, potom ještě přihodil pás skladeb v podobě bonus desky Refill a letos opět potvrzuje svoji nadvládu. Nejdřív pořád dokola ohlašoval pokračování Relapse 2, spolupráci s 50 Centem, Dr.Dre, Snoopem a D12, aby nakonec z toho všeho sešlo a vyplivnul novou desku s novým názvem, novou producentskou sestavou, tématy i náladou. Co se týká beatů, tak je tady určitě největší změna od dob LP Slim Shady. Vždycky tu byl po ruce Dre a nebo později si Em produkoval sám. Měl svůj specifický zvuk, který definoval už na počátku kariéry a poté se ho držel jak klíště. Na Recovery je tomu jinak. Dre má na svědomí jen jeden track (“So Bad“) z celkových sedmnácti. Zbylých 16 podkladů (není tu žádná vsuvka či skit, které se také pravidelně objevovaly) vybíral z neuvěřitelného množství 300 instrumentálek, přičemž sítem prošla rovná stovka. The Alchemist, který se na spolupráci strašně těšil, opět ostrouhal, protože song “Insult To Injury“ se sem nevešel. Největší prostor (hned 4 zářezy) dostal DJ Khalil, který už od dob prvních desek Self Scientific patří mezi moje nejoblíbenější producenty. Sestavu snů pak dále tvoří všichni, kdo v posledních letech přinášeli ty největší hity- Jim Jonsin, Boi-1da, Just Blaze, Mr.Porter, Supa Dups, Emile, Alex Da Kid či Havoc. Všichni mu připravili super chytlavá instra, na které jsme u něho nebyly zvyklí. Na důkaz toho, že se uzdravuje a začíná mít všechno pod kontrolou, je hudba a atmosféra daleko poklidnější a celá deska je více rozehraná do středního proudu. S trochou nadsázky se dá říci, že je to nejtvrdší disco, které jsem slyšel. Recovery je kolekce pop songů s obrovským potenciálem, kde se každý jednotlivý track může stát rádiovým hitem. A to i přesto, že jádro je stále syrové a pořád funguje na rapové bázi. Celkově tahle optimistická nálada je spojena s jeho abstinováním a jeho ponaučením se ze starých chyb. Jak dříve při skládání občas ignoroval běžného posluchače, dnes se mu naopak víc věnuje a posílá mu skladby typu “Not Afraid“ jako zadostiučinění, kde každému, kdo má o to zájem, nabízí ruku, že tu cestu mohou absolvovat společně. Kromě jeho tradičních štiplavých poznámek, je tu cítit pokora. V “Talkin´2 Myself“ zpytuje svědomí, omlouvá se za poslední desky, kdy během Encore byl na drogách a při Relapse se jich ještě zbavoval. Také přiznává, jak žárlil na popularitu Wayne a Kanye a jak se málem stal haterem, co píše diss tracky. Recovery nešťourá v jeho post traumatických zážitcích z dětství, je to sonda do jeho duše v roce 2010, jak nahlíží na relativitu úspěchu “Almost Famous“, jak mu chybí jeho kámo “You´re Never Over“, až po domácí násilí v “Love The Way You Lie“, kde si na refrén pozval odborníka na slovo vzatého. Poctivou porci emocí ještě podpoří zpívánky v refrénech, které zajišťují Rihanna, P!nk nebo Kobe. Přivítejte zpět krále. Wayne má problémy se zákonem, 50 je už pryč, Kanye s deskou otálí, Drake má na vrchol ještě čas. Em je sakra při chuti, opět řádí jak černá ruka a opět usedá na trůn. Nebo to na mě alespoň tak působí. Do konce roku ještě čekám přídavek. Slušný výkon za dva roky.
Eminem- Recovery (2010, Aftermath, Shady, Interscope)
